1. pohon: Vděčnost
Jeden z mých dědečků se dožil devadesáti let.
Poslední roky jeho života jsem ho, jakožto čerstvý majitel řidičského průkazu, odvážel na pravidelné prohlídky k lékaři. Jednou jsem se zdržel ve škole a čas potom doháněl na silnici.
„Kruci,“ sakroval jsem, kdykoli mě zadržela červená. Dědeček na mě zvědavě obrátil zrak a po několikáté křižovatce poznamenal: „To je zvláštní, Péťo. Na červenou nadáváš, ale za zelenou nepoděkuješ.“
Když pak v nemocnici v Měšicích zemřel, sklonil jsem se k jeho lůžku a vyjádřil vděčnost. Nenadával jsem na to, že mě opustil. Děkoval jsem za všechno, co mi předal.
Dědeček byl můj první učitel pozitivního myšlení. Říkával: „Když nadáváš, vytváříš si špatnou energii. To je Tvoje věc. Nemůžeš se potom zlobit na život za to, jak se cítíš. Život nemůže za to, pro co se v každém okamžiku rozhodneš. Život Ti jen dává to, co chceš. Sklízíš, co zaséváš. Proto ve špatných emocích nikdy zásadně nereaguj, reagoval bys špatnými skutky. Raději v té samé chvíli poděkuj za lekci, kterou Ti událost dává. Zareaguješ pak dobrými skutky.“
Nástroje pozitivního myšlení
Na předchozích stranách jsme se zaměřili na tři negativní brzdy, které nás zbytečně zastavují v cestě vpřed.
Nyní nadešel čas pro tři pozitivní pohony, které pomáhají naopak odbrzdit a začít se posouvat ke šťastnějšímu životu.
Oněch základních pohonů můžeme navnímat mnoho.
Věnoval jsem jim ostatně celou knihu Čtyři prány štěstí.
V tomto vydání si ukážeme tři nejzásadnější pohony.
Vděčnost, tak jako následné těšení se, přináší okamžité štěstí, a to dokonce i v osamělosti, temnotě, uvěznění.
Jinak řečeno: I kdybychom byli emocionálně svázáni, i kdyby nás tepal „zlý osud“, v každém momentu si můžeme pomoci vděčností anebo těšením se.
Než se pustíme do vděčnosti, vysvětlím základní rozdíl.
Vděčnost se od těšení odlišuje ČASOVÝM SMĚROVÁNÍM.
Vděčnost je spojena s minulostí nebo přítomností, zatímco těšení se obrací naše soustředění do budoucnosti.
Vždycky ovšem s pozitivní energií.
A v tom je klíč.
ODRAZOVÝ MŮSTEK: I když si myslíš, že máš špatný život, nemusí to být pravda
Přechod Z POZITIVNÍHO DO NEGATIVNÍHO myšlení jsme si vysvětlovali na případu Markéty a pochybnosti. Ta se projevuje jako brouk hlodající v hlavě a vnucující nám otázku:
„Co když…?“, a to v negativním smyslu.
Například: „Co když je čeho se bát?“
Přechod naopak Z NEGATIVNÍHO DO POZITIVNÍHO myšlení je možný obráceným postupem.
Rovněž za pomoci „Co když…?“, ale v pozitivním smyslu.
„Co když je za co poděkovat?“
Jde o, básnicky řečeno, dva konce téhož kyvadla.
Pouze o zvrácení pocitů tam, či onam.
Tak jako strach má široký rejstřík, s vděčností je to stejné.
Vděčni můžeme být za to dobré i to špatné, co nás v minulosti potkalo. Viz první statě tohoto vydání.
Vděční můžeme být za problémy, které nás potkaly a které se nám podařilo vyřešit.
Ale stejně tak můžeme být vděčni za problémy, které nás NEpotkaly, a které tedy nemáme.
Ano, tak rozverně si můžeme pohrávat s vděčností.
K tomu ale člověk potřebuje především změnit pohled na okolí i svůj život. A o to jde. Změna pohledu dělá všechno. ZMĚNA POHLEDU mění ZPŮSOB MYŠLENÍ.
Na Facebooku mě sleduje okolo tří set padesáti tisíc lidí.
Z nich se na mě denně obrátí v průměru tři sta padesát lidí, přesvědčených, že jejich život „je špatný“ a „nestojí za žití“.
Neznamená to, že je to pravda.
Pro ně to ovšem pravda je.
A katastrofou je, pokud pro tento svůj často jen momentální pocit jsou schopni svůj život ukvapeně ukončit. V domnění, že horší ani lepší to být nemůže.
Takové lidi, pokud se osobně potkáme, rád chytím za rukáv a vleču do nemocnice. Ne jako pacienty, ale jako pozorovatele. Od půdy po sklep je protáhnu všemi odděleními a pak se ptám: „Ještě si myslíte, že VÁŠ ŽIVOT je špatný?“
Neštěstí lidí je – v souladu s Einsteinovou teorií – převážně spjato s NEDOSTATKEM či úplnou NEPŘÍTOMNOSTÍ štěstí. A štěstí je úzce navázáno právě na vděčnost.
Řada nešťastných lidí se bohužel domnívá, že aby mohli být za něco vděční, potřebují být nejprve šťastní – tedy potřebují nejprve dosáhnout nějakého cíle, splnit si nějaký sen.
„Do té doby nemáme být za co vděční,“ odporují mi.
Mě ani Vás to však nemůže překvapit, jestliže známe definici NEGATIVNÍHO myšlení, jeho OBRÁCENÝ pohled.
Aby lidé přestali být nešťastní, potřebují svůj postoj otočit. To znamená uvědomit si, že nejprve potřebují být vděční, aby potom mohli být šťastní.
Štěstí je schopnost ocenit, vážit si, poděkováním vyzvednout maličkosti v životě. Uvědomit si hodnotu všedního momentu. Vnímat a sčítat ty úspěchy, kterých jsme odmalička dosáhli, nebo naopak neúspěchy, které jsme za svůj život překonali. ŠTĚSTÍ zkrátka přichází S VDĚČNOSTÍ.
Jakmile má člověk za co být vděčný, naplňuje se pozitivními pocity, které mu dodávají psychický stav štěstí. Ne naopak. A prokážu to jednoduchým a častým příkladem.
Pokud si například myslíte, že nejprve musíte být BOHATÍ, abyste mohli životu PODĚKOVAT, pohleďte na bohaté lidi.
Opravdu jsou všichni bohatí lidé šťastní?
Skutečně velkolepý majetek všem přinesl vděčnost?
Jistěže mnohým ne; mnozí boháči naopak tonou ve strachu. Čím víc peněz mají, tím víc se bojí, ne proto, že by bohatství vyvolávalo negativní emoce, ale proto, že jejich vlastní mysl dokáže i v bohatství vyrobit negativní myšlenky – třeba právě strach. Oni hledí na bohatství a jsou plni strachu, PROTOŽE MAJÍ O CO PŘIJÍT. Tak to cítí.
Neznamená to nutně, že peníze způsobují strach a neštěstí. To způsobuje KONKRÉTNÍ lidské myšlení, které by se však naprosto stejně obávalo i života bez peněz.
To je i důvod, proč NĚKTEŘÍ chudí lidé dokážou být šťastní. Jsou VDĚČNÍ i za to „málo“, co mají.
Třeba za zdraví svých dětí.
Nebo za vztah, který všichni spolu mají.
Neznamená to však, že chudoba automaticky všem přináší štěstí a vděčnost. Opět je to o myšlení konkrétního člověka. Proto je štěstí vysoce individuální záležitost a dovednost.
Neexistují objektivní podmínky, které zaručeně všechny lidi udělají šťastnými. Každý člověk je jiný a má jiné myšlení. Každého tedy udělá šťastným něco jiného. A někoho nic.
Ale to není vina života, nýbrž jeho přístupu k „noži“, který má v hlavě. Bere mysl za špatný konec. Vždy. Proti sobě.
CELOŽIVOTNÍ LET: Připomínej si všechno, čím jsi požehnán
Jestliže jsme si popsali odrazový můstek, zbývá objasnit techniku, která nás udrží ve šťastném letu – ve „vděčném proudění“ – co nejdéle.
„ZA CO TEĎ MOHU BÝT VDĚČNÝ?“ To je ta otázka.
Vytrvale hledat, čím jsem obdařen ve smyslu, že si to mohu (naštěstí) užívat, či naopak že jsem toho (naštěstí) ušetřen.
Ano, znamená to namáhat mozek. Ovšem od toho ho máme. Aby nám pomohl vidět to, co unavené oči přehlížejí. V životě totiž není důležité jen to, na co se díváme, ale i co vidíme.
Ve vánočním Snáři jsem uvedl životní příběh Nicka Vujicice. Když si tohoto pozoruhodného muže prohlédnete na fotografii, myslíte, že mu je co závidět?
Patrně odpovídáte NE. Protože oči přehlížejí to podstatné.
Jistěže mu JE co závidět, ČÍM se inspirovat i motivovat. Tou Nickovou krásou je jeho myšlení…
„Otec mi říkal: ,Způsob, jak se dostat nahoru, vždy najdeš.‘
S těmito slovy mě v jednom a půl roce hodil do vody. Jelikož nemám ruce ani nohy, tedy nic, co by tělo mohlo nadnášet, můj trup se ihned ponořil ze tří čtvrtin a topil jsem se. Objevil jsem však, snad vlivem pudu sebezáchovy, sílu v zakrslém pahýlu, který mi posloužil jako lodní šroub,“ vzpomíná Nick. Před otcem měl zakázáno používat slovo „nemožné“. Měl-li jakoukoli touhu, soustředil se na odhodlání dokázat to, ne na pochyby, proč by to jít nemělo.
A tak dnes pěstuje i potápění. Jeho koučkou se stala původní učitelka surfování, které žralok v oceánu ukousl levou ruku. „Říkala: VŠECHNO JDE. To, že zatím nevíš jak, neznamená, že žádný způsob neexistuje a že ho nenajdeš. Musíš jen hledat dál.“
Když se Nick narodil, přítomný otec byl z jeho podoby tak v šoku, že vyběhl z porodního sálu a na chodbě se vyzvracel.
„Dnes za Tebe DĚKUJI,“ říkal později. „Nebýt, Nicku, Tebe, nezjistili bychom s mámou, jak silní ve skutečnosti jsme a co nejlepšího ze sebe dokážeme vydat. Naučili jsme se nelitovat Tě, motivovat Tě, překonávat Tě vlastní limity, a protože jsme to na začátku sami neuměli, naučil jsi to Ty i nás.“
Dnes neexistuje téměř nic, co by Nick nebyl schopen dělat. K něčemu potřebuje speciální pomůcky (čištění zubů, mytí vlasů), po svém hraje fotbal a jezdí na skateboardu.
Má čtyři děti, krásnou ženu a smysl pro humor. Zvážní jen, když říká: „Pokud chcete v životě hledat limity, najdete je. A chcete-li žít bez limitu, také můžete. Obojí je totiž jenom úhlem pohledu Vašeho myšlení.“
„Narodil jsem se bez rukou i nohou. Ale jsem vděčný za tu prasečí packu tam dole. Díky ní jsem schopen prožívat neuvěřitelné věci – hrát golf, psát, odrážet se i držet balanc! Nikdy bych však tyto nádherné pocity nepoznal, kdybych v dětství nepochopil, že handicapovaný a nešťastný jsem ve skutečnosti pouze tehdy, když ztratím jakoukoli naději.“
Nick Vujicic, kouč, v Austrálii narozený syn srbských přistěhovalců
2. pohon: Těšení se
Jednou jsem čekal v restauraci na svého čtenáře, když mi od něj přišla omluvná SMS za zpoždění. Uvolněný čas jsem si krátil pozorováním okolí. Zaujaly mě tam dva páry: začínající mladý a již pokročilý v podzimu svého života, obě dvojice však zamilované a sedící u stolů nedaleko od sebe.
To, jak šedivý dědeček hladil dlaň své celoživotní partnerky, neuniklo tomu chlapci, který pokynul své mladé přítelkyni: „TĚŠÍM SE, AŽ JEDNOU BUDEME JAKO ONI.“
Stařík zájem mladých milenců postřehl, v úsměvné odpovědi taktéž pokynul své spolustolovnici, aby se otočila, a pošeptal: „PAMATUJEŠ, KDYŽ JSME BYLI JAKO ONI?“
Životu se v antické filozofii přezdívá scala. Schodiště.
Jak jde totiž čas, kráčíme zdola, od zemské spodiny, směrem k nebi, a ten výstup životem stojí sílu.
Na začátku toho schodiště nevidíme na konec, nevíme, kdy přijde, ale přesto jdeme, pamětlivi rodičů a jejich pobízení slovy „Stoupej! Dři! Má to smysl“ setrvačně hledáme cestu, co schod, to jedna životní překážka, a učíme se, že ta bolest spojená s jejím překonáním se vyplatí.
Že když se nám podaří objevit způsob, jak zdolat ten schod, máme poté z vyššího stupínku lepší výhled a jinak se zpětně díváme na své nedávné starosti, pochyby i chyby.
Čím výš jsme, tím také nabýváme větší pokory i hrdosti.
Ale rovněž čím jsme starší, tím víc vážíme energii, jen tak ji nemarníme, a čím blíž jsme konci, tím víc zpětně paradoxně oceňujeme každý prožitý den té cesty, na kterou jsme v čase tolik nadávali.
Zkrátka, shora má všechno jinou barvu.
Tady na „schodišti“ se prolínají vděčnost a těšení se.
Hledat důvod k vděčnosti se v těžkých okamžicích vydáváme s vírou, že se případný nález vyplatí, že se máme na co těšit, protože mít za co poděkovat pak znamená moci se cítit lépe.
A hledat důvod k těšení se směrem do budoucnosti umožňuje představit si lepší dobu, než je ta, kterou právě prožíváme. Nahmatat ve své fantazii záchytný budoucí bod, který sice ještě neexistuje, ovšem i tak se s ním můžeme „pomazlit“ – a vyrobit si tak dopředu dobrou energii z toho, co bude nebo by mohlo být.
Vyjádříme-li tedy štěstí na onom „schodišti, pak si uvědomujeme následující:
Dokud je člověk vděčný, žije rád.
A dokud se má na co těšit, má pro co žít.
Tak jednoduché to může být.
Dialektika pohledu
Pojem dialektos ve starořecké filozofii vyjadřoval rozhovor nebo vůbec umění rozmlouvat.
Zkrácením tohoto slova vznikl dialog, který se v psychologii hojně používá i ve vztahu k samotě – rozmlouvat se sebou pomocí vnitřního dialogu.
Abychom ovšem byli schopni vést účinný dialog se sebou, potřebujeme umět suplovat DVA názory. Tedy zpochybnit i ten pohled, který možná dlouhodobě a zkostnatěle máme. Připustit, že bychom se na totéž mohli podívat i obráceně.
Tak se sami sobě stáváme kritikem.
A je to dobře.
Na následujícím nedávném případu objasním nejen dialektiku pohledu, ale také oba psychologické instituty vděčnosti a těšení se v jejich vzájemné kombinaci.
Vašek byl srdečný kluk.
Zlato měl v srdci, ale ne v peněžence.
A protože někteří lidé víc stojí o to druhé než o to první, stalo se, že ho opustila přítelkyně, které to druhé chybělo a toho prvního si nevážila.
Vašek mě kontaktoval nešťastný.
„Proč?“ ptal jsem se na příčinu jeho neštěstí.
Zatvářil se užasle: „Protože můj život je bez té ženy horší.“
„Horší?“ zatvářil jsem se užasle tentokrát já. „Tvůj život je LEPŠÍ se ženou, která si Tě NEVÁŽÍ?“
Znejistěl, načež se poopravil: „Jistěže potřebuji vedle sebe ženu, která si mě BUDE VÁŽIT.“
„A k tomu jsi, Vašku, nyní blíž, anebo dál, když ta žena, která si Tě nevážila, odešla?“
Znovu se zarazil. Připustil, že odchod člověka, který si ho dostatečně nevážil, nemusí být důvodem k lítosti.
Vedle něj přece PŘESTAL být někdo, kdo si ho nevážil. A tím se UVOLNILO místo pro někoho, kdo si ho vážit bude.
Přičemž Vašek už dostatečně POZNAL, jak bolí, když si ho protějšek neváží. Z toho plynula naděje, že už NEBUDE chtít do svého života vracet někoho, kdo si ho neváží.
V ten moment začal Vašek místo litování naopak DĚKOVAT:
Za prvé za odchod nekompatibilní partnerky, která možná nebyla špatná žena, ale byla špatná pro Vaška.
Za druhé za zkušenost, kterou vztahem s ní nabyl – že partnerka, která si Vaška neváží, není pro něj správnou cestou, protože mu způsobuje bolest a ztrátu sebevědomí.
Za třetí za příležitost, která se mu naskytla: Bohatší o zkušenost si dá větší pozor na to, které ze zlat je příští konkrétní ženě bližší. Zda to v peněžence, nebo to v srdci.
Sečteno, podtrženo: Vašek se měl NA CO TĚŠIT.
Za prvé proto, že nekompatibilní partnerku k sobě znovu po špatné zkušenosti nepustí.
Za druhé proto, že pokud k sobě někoho v budoucnu pustí, bude to již jedině kompatibilní partnerka, tedy ta, která ho pro jeho srdce ocení.
Za třetí proto, že i kdyby takovou zatím nepotkal, bude sám, což je pro něj mnohem lepší než s partnerkou, která si ho neváží, dává mu to najevo a nakonec ho opustí.
Vašek odcházel z mé kanceláře s OBRÁCENÝM pocitem. Na dveře klepal přesvědčen, že všechno ztratil, ale tytéž dveře zavíral s jistotou, že to důležité získal:
První zisk: Už vedle něj není člověk, který by si ho nevážil.
Druhý zisk: Už ví, proč takový protějšek nikdy nechtít.
Třetí zisk: Už se naučil, že špatná zkušenost užitečně přenastavuje osobní meze, nedovoluje opakovat podobně bolestný vztah a nakazuje, pokud vztah, tak už jen LEPŠÍ.
Vaškovi jsem zdůraznil: „Na světě pochopitelně JSOU ženy, které chtějí raději zlato v peněžence než v srdci. Ale nejsou jediné. Časem potkáš i DRUHÝ typ žen, který upřednostňuje zlato v srdci před zlatem v peněžence. Neznamená to ale, že jeden typ je všeobecně horší a druhý všeobecně lepší. Jen to znamená, že pro Tebe je jeden z těchto typů správný, a Ty si musíš na základě zkušeností správně vybrat. Jednou poznáš, že Tvůj rozchod se ženou, která Tě dostatečně neoceňovala, vedl nakonec ke vzniku ČTYŘNÁSOBNÉHO štěstí.“
A záhy to Vašek poznal.
Šťastný, směrem do minulosti vděčný a směrem do budoucnosti natěšený byl ON. Potkal novou partnerku – která si ho váží.
Šťastná, směrem do minulosti vděčná a směrem do budoucnosti natěšená byla i ONA. Vděčná byla paradoxně za Vaškovu zlou zkušenost. Kdyby totiž Vašek nepoznal ženu, která si ho dostatečně nevážila, dnes by po svém boku dostatečně neoceňoval tu ženu, která si ho váží. Po zlé zkušenosti se ženou, která si ho dostatečně nevážila, si naopak uvědomoval, jak vzácný poklad je potkat ženu, která si ho dostatečně váží. A stejně tak byla Vaškova nová žena vděčná té jeho bývalé. Tím, že si Vaška dostatečně nevážila, umožnila jí, Vaškově nové ženě, aby dnes měla partnera, vděčného „pouze“ za to, že si ho nějaká (pro jiné) obyčejná žena váží.
Ano, my i náš příští partner jednou budeme společně vděční tomu, kdo nás opustil.
Vděčný však bude I TEN, KDO NÁS OPUSTIL. A tak se narodí třetí štěstí z našeho rozchodu.
Pokud nás někdo musel opustit proto, že neuměl ocenit naše přednosti, jednou zjistíme, že to nám oběma dalo příležitost potkat kompatibilnější partnery. Ano, i ten, kdo nás opustil, může být alespoň poté s někým jiným více šťastný.
Pokud se mermomocí držíme zuby nehty ve vztahu, jenž pro nás není určený, děláme nešťastnými vlastně čtyři lidi naráz. Sebe, svého partnera a potenciální lepší protějšky, jež někde čekají na nás i našeho partnera a jsou pro nás oba mnohem kompatibilnějšími spřízněnými dušemi.
A to je to čtvrté štěstí, které můžeme umožnit – aby s naším partnerem, který vedle nás není dost šťastný a ani my s ním, mohl být mnohem šťastnější NĚKDO JINÝ.
Právě tak se protká vděčnost s těšením se. Po boku správného partnera jsme náhle ZPĚTNĚ vděční za poznání předchozího nekompatibilního partnera (ukázal nám, co nechtít i po čem naopak toužit) a současně PŘÍTOMNĚ vděční za kompatibilního partnera, se kterým se o to víc máme na co těšit.
Vaškovi jsem také řekl: „Každý z nás, a věř, že je to zdravé, by měl alespoň jednou v životě narazit na člověka, který si nás dostatečně neváží. Jakmile totiž v budoucnu potkáme jinou osobu, která si nás dostatečně váží, uvědomíme si, že vážit si nás není samozřejmost, že je to vzácnost a že máme poklad, za který tím spíše jsme vděční a těšíme se s ním na život.“
Přemostění negace
Dosáhnout vděčnosti v negativním okamžiku není snadné.
Poznal to i Vašek.
Když jsem mu předpověděl, že jednou bude za odchod své nekompatibilní partnerky vděčný a že všechno dobré je před ním, takže se má na co těšit, nevěřil mi.
Ani nemohl. Byl negativní.
Člověk je programovaný tak, aby s uštědřenou bolestí poté, co mu někdo ublížil, byl negativní. Aby se bál lidí. Aby se bál vztahů. Aby nevěřil v lepší budoucnost.
Přičemž ho tato NEGACE svým způsobem CHRÁNÍ.
Kdyby s bolestí byly spojené POZITIVNÍ emoce a myšlenky, vrhal by se člověk po zranění zpříma do nových vztahů, ba dával by bezhlavě druhé šance těm, kdo mu předtím ještě dostatečně neublížili – netrefili se úplně přesně, jak chtěli. Pak by ale pozitivní rozpoložení způsobilo ZKÁZU člověka. A to nesmí.
To je důvod, PROČ EXISTUJÍ negativní emoce a myšlenky. Ačkoli zdánlivě člověku škodí a berou mu například naději, MÁ TO SVŮJ DOBRÝ DŮVOD.
Člověk se potřebuje negativně obrátit do sebe. Přemýšlet, co pokazil. Zda je v něčem nedostatečný. Co by měl změnit. Negativní emoce a myšlenky jsou tedy normální a správné. Snaží se, abychom to zlé už nikdy zažít NEchtěli.
Ale všeho s mírou. Zatímco krátkodobé sebezpochybnění prospívá, dlouhodobé OSLABUJE.
„Vděčnost je jako magnet. Čím víc nalézáte momentů, za něž můžete být vděční, tím víc Vám život přináší událostí, za které můžete být vděční.“
Uma Thurman, americká herečka a trojnásobná matka
Právě proto člověk potřebuje nabrat sílu buď pomocí vděčnosti (za to dobré nebo špatné v minulosti či přítomnosti), a pokud nic takového najít nemůže, sáhnout po těšení se. To je vskutku zvláštní psychologická pomůcka.
Zvláštní tím, že dokáže vyrobit světlo i v nejhlubší tmě.
Dokonce platí, že čím hlubší je dno, na něž člověk dopadl, tím větší prostor se otevírá pro jeho těšení se, protože tím větší je oblast životního zlepšení. Zjednodušeně řečeno: Nemáme-li vůbec nic, za zisk pak považujeme cokoli.
Čím víc je člověk „dole“, tím menší úspěch mu stačí k sebepovzbuzení. Příklad: Komu selže zdraví, ten se ocitne blízko skutečnému životnímu dnu a potom mnohem snáz oceňuje i tu nejmenší samozřejmost, jako například opětovně volný a svobodný dech nebo bezbolestný pohyb. Tedy privilegia, jakých si zdravý člověk obvykle ani nevšimne…
Těším se, až se budu moct projít v parku.
Těším se, až budu opět s rodinou.
Těším se, až si společně zajdeme na večeři.
Už ta věta sama říká: ONO SE TO STANE. ¨
Protože těšení se spojujeme se slovem až, ne jestli.
Těšení se pracuje s BUDOUCNOSTÍ a POZITIVNÍ PŘEDSTAVIVOSTÍ. Do mysli vkládáme iluzi, která nám dělá dobře, ve které jsme šťastní.
Ta iluze funguje na bázi zapnutých světlometů automobilu. Nevadí, že nám poskytují výhled jen na pár metrů před sebe. S tak krátce osvětleným prostorem můžeme projet sebedelší tmou. Ano, s pozitivním výhledem na cestu můžeme překonat jakoukoli vzdálenost, ačkoli vidíme jen její zlomek.
Je to právě jako na schodišti. Běžně z nejspodnějšího schodu nevidíme až na vrchol. A přece jdeme. V naději, že úplně stačí dávat si pozor na nejbližší schod, a vystoupáme kamkoli.
Představa, která nám dělá dobře, je jako pozitivní magnet. Přitahuje a motivuje nás dělat pozitivní kroky. Nezdržovat se v negativních místech. Protože ten obraz v mysli stojí za to. A všichni to známe. Stojí-li člověk ve tmě, je magnetizován světlem z konce tunelu. Proto nás tolik vábí hvězdy v noci. Jsme jako můry, jdoucí za světlem. A tím světlem pro nás může být i náš sen. Co si totiž člověk představí, v to může začít věřit. A kam směřuje jeho neochvějná víra, tam jde i jeho pozitivní myšlení a energie.
Už stoikové říkali: „Na co myslíme, to roste. Myslíme-li na to, čeho se bát, je náš strach stále větší. A myslíme-li na to, zač stojí žít, je touha žít stále větší.“
Karel Poláček dodával: „Čím horší je přítomnost, tím naopak větší může být vnitřní motivace žít lepší budoucnost. Naděje a víra jsou nejsilnější energií ve vesmíru. Dokážou z ničeho vytvořit něco, člověka i v nesnesitelných podmínkách držet při životě, a dokonce ho zocelovat.“
K tomu uvedu ještě jeden inspirativní příklad…
Memento Zulu
V roce 1879 se Britové rozhodli ještě víc rozpínat v Jižní Africe. Poslali tedy vycvičenou a moderně vyzbrojenou armádu proti takzvaným zulským divochům. Leč válečníci kmene Zulu, spoře odění a užívající jenom primitivní zbraně, dosáhli velmi snadného a drtivého vítězství. Pobito bylo 1350 britských vojáků.
Zulský lid i proto dodnes existuje. Jedenácti Viktoriinými kříži byli posléze vyznamenáni alespoň ti britští vojáci, kteří před rozlícenými zulskými šiky dokázali uhájit základnu Rorke’s Drift – a přimět divochy, aby se stáhli na své původní území.
„Memento Zulu“, tedy „Pamatuj na Zulu“, se od té doby v psychologii říká „jinému pohledu na bolest“, kterému Evropany naučil tento národ, mající na jihu Afriky své království Zululand.
V čem ten pohled vězí? Zuluové měli v čele kultovní osobu, krále Šaku, Brity přezdívaného Černý Napoleon. Ten už malé děti učil pozorovat stromy v divokých bouřích.
„Když hledíte na větve, ty se mohou kymácet, jako by se strom měl vyvrátit. Ale když změníte pohled na kmen, spatříte, že je pevný a takřka nehnutý.“
Král také upozorňoval, že kmen stromu je i pro člověka symbolem spojení země, do níž jsme zapuštěni, a nebe, kam směřuje naše koruna, náš sen. Zůstat pevný. Nedat se vyvrátit.
I když se sen místy vzdálí, jako nebe rozfoukaným...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům