O muži se říkalo, že má zázračné schopnosti. Dva chlapci tomu nevěřili. „Pane, máte opravdu moc dokázat cokoli?“ Muž přikývl. První chlapec: „Dokázal byste pouhým dotykem zabít slona?“ Muž se dotkl zvířete, to padlo jako sražené. Na místě bylo mrtvé. Druhý chlapec: „A dokázal byste pouhým dotykem oživit slona?“ Muž se sklonil ke zdechlé schránce a opravdu – jen přiložil dlaň, zvíře opět povstalo a odkráčelo pryč. Chlapci se na sebe podívali. „Pane, máte opravdu velkou moc. Dokázal jste zabít i znovu vzkřísit slona. Ale povězte nám, co jste tím na světě změnil, čím se pro slona, pro nás i pro Vás stal život lepším?
Chuďas chodil do lesa. Sbíral chrastí. Nosil jej na trh. Výdělek mu stačil sotva na nuzné živobytí. Jednou potkal stařečka. Stěžoval si mu na život. Stařeček se zamyslel: „Víš, já nemohu změnit Tvůj osud, to musíš Ty sám. Ale, třeba Ti k tomu pomohu. Mám totiž takový kámen…“ A sáhl pro něj do kapsy. „Dokáže změnit železo ve zlato. Hodil by se Ti?“ Chuďas hned bral, ačkoli žádné železo neměl. Stařeček pokrčil rameny: „To je vše, co pro Tebe mohu udělat. Ale pamatuj, za týden přijdu a kámen si vezmu zpět. Do té doby máš čas změnit svůj osud.“ Chuďas honem posbíral co nejvíce klestí a vykročil na trh. Tam všechno prodal, něco málo utržil, ale zjistil, že i staré železo je dost drahé. Peníze by mu vystačily sotva na zrezlou podkovu…
„Ceny se ale každý den mění,“ uklidňoval ho trhovec, „třeba bude železo zítra levnější.“ Chuďas čekal. Bohužel, nebylo levnější. Ani pozítří. Den co den se chuďas vracel na trh, ale cena starého železa neklesala. Bože, jak by mohl zbohatnout, kdyby mu hvězdy přály… Sedmého dne už ho místo prodejce železa čekal na trhu stařeček. Natahoval ruku. „Nuže, vrať mi kámen, týden uplynul!“ Chuďas se vzpíral. „Já ho ještě nestihl použít… Železo bylo moc drahé. Můj výdělek by stačil leda na jednu zrezlou podkovu.“ Stařeček ho politoval. „Vidíš, kdybys ji koupil a kouzelným kamenem proměnil, byl bys dnes boháč s celou zlatou podkovou.“ Otevřeme oči a využívejme příležitosti. Hlavně ty, které se nám nabízejí. Jedna taková přišla s narozením. Říká se jí: život sám.
Pršelo mnoho dní. Potoky se vylévaly a měnily v řeky. Jejich hladiny stoupaly a vesnice jimi byly zaplavovány. Zvedající se voda se rychle blížila i k domku starce, který se z posledních sil vyštrachal na střechu a čekal. I přiběhli sousedé. „Slez, odvedeme Tě do bezpečí.“ Stařec odmítl: „Ne, jsem věřící, Bůh mě zachrání.“ Voda již polkla podlahu jeho domku a vystoupala až k oknům. Stařec stále na střeše čekal. I připluli záchranáři na člunu. „Skoč, odvezeme Tě do bezpečí.“ Stařec opět odmítl: „Ne, jsem věřící, povídám, Bůh mě spasí.“ Voda již polkla i okna a olizovala střechu domku, na které stařec stále seděl a čekal. Shora k němu klesl vrtulník, pilot ze všech sil volá. „Hážu Ti provazový žebřík, chyť se, dopravím Tě do bezpečí.“ Muž znovu odmítl: „Ne, jsem věřící. Bůh mě určitě zachrání.“ Voda tak polkla i střechu, se střechou pohltila i muže, a ten utonul… Nyní jde k nebeské bráně, a jak vidí Boha, ostře se do něj pustí: „Proč jsi mě nezachránil? Jsem přece oddaný věřící!“ Bůh vzdychl. „Ale já se snažil. Poslal jsem pro Tebe sousedy, člun i vrtulník.“ Někdy potřebujeme víc. To, že nevidíme dost, nemusí znamenat, že nedostáváme dost – jen máme možná přivřené oči.
Mnich nedělal celý život nic, než meditoval. Nic jiného neuměl. Ani postarat se o svůj vlhký příbytek. Jediné, co kromě domku měl, byla jeho bederní rouška. Tu si na meditaci vždycky ovázal kolem pasu, aby v tom chladném prostředí nenastydl. Po meditaci ji položil na okenní parapet, aby se nahřála. Jenže myši z toho prázdného příbytku ji rychle objevily a hladově do ní vyhlodaly díru. Mnich byl nešťastný, bez roušky by nastydl. Denně tedy chodil do vesnice žebrat o novou roušku. Když vesničanům vyprávěl, že je to vinou myší, podivili se: „A proč si nepořídíš kočku? Ta myši vyžene.“
Mnich nic neuměl, ale tohle byl dobrý nápad. Počíhal si za stromem na kočku a po pár neúspěšných pokusech ji přece lapil. No jo, ale aby si kočku udržel, potřeboval nutně mléko. A tak musel znovu denně chodit do vesnice a prosit o hrnek mléka. Když vesničanům vyprávěl, že je to pro kočku, aby vyhnala myši, podivili se: „A proč si nepořídíš krávu? Ta Ti bude dávat mléko pro kočku, která vyžene myši.“
Mnich nic kromě chytání kočky neuměl. Vlastně ano, meditovat. Začal to učit lidi. Ti mu platili, a tak si vydělal na krávu. No jo, ale aby ji uživil, potřeboval krmivo. A tak šel znovu do vesnice a ptal se po krmivu. Vesničané se podivili: „Vždyť máš za stavením plno luk. Obdělávej je. Změň je v pole. Budeš mít i v zimě dost slámy pro krávu, kráva Ti bude dávat mléko pro kočku a kočka Ti bude vyhánět myši.“
A tak mnich, nic kromě chytání kočky a meditování neuměl,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům