Toto je pozoruhodná socha krále Artuše, snesená vrtulníkem přímo do areálu zříceniny hradu Tintagel, kde se měl legendami opředený panovník narodit.
Jsme v jihozápadním cípu Anglie, kde kniha Geoffreyho z Monmouthu Dějiny britských králů zpočátku budila posměch. Zdejší hrad totiž pochází až z 12. století, kdežto Artuš měl zemřít už v 6. století. Jenže pak archeologové k údivu všech odkryli pozůstatky někdejšího paláce, pocházejícího právě ze 6. století…
Autorem bronzové skulptury je Rubin Eynon. Každý vidí, co je na ní zvláštní. Chybí hranice těla. Jako by kus králova Já neexistoval.
Všichni vidíme, kde jsou hranice těl. A pokud jde o nás, vnímáme, kde jsou i hranice naší duše. Víme, kde se JEŠTĚ CÍTÍME SVÍ a kde UŽ NESVÍ. A to je jeden rozměr hranic, kterými nás příroda vybavila.
Hranice jako přirozenost
Člověk má své meze. I jeho reakce. Vše, co souvisí s přírodou, má své meze. I příroda sama. A právě na hlavní obživě tohoto válečníka, na strachu, si to můžeme nejlépe objasnit.
Strach je přirozeným společníkem stresu. Ne samozřejmým, stres má totiž ještě dva možné spojence. I o těch si povíme. Nejprve pochopme rozdíl. Stres je reakce. Strach je emoce. Stresová reakce nastává v případě ohrožení s tím, že stres má mnoho úkolů – a jedním je vyvolat SPRÁVNOU emoci, která nás v ten moment ovládne a rozhodne o činu, který vykonáme CO NEJEFEKTIVNĚJI v zájmu našeho přežití. Stres si vybírá ze tří emocí: strach, hněv, šok.
Kterou konkrétně z těchto emocí aktivuje, záleží na vnějších okolnostech i stavu, v jakém jsme sami. Jinak řečeno: Stres zajímá, čeho jsme za daných podmínek schopni.
Dejme tomu, že nás v tatranském lese zaskočí medvěd. Pocit ohrožení vyvolá okamžitý stres. Jehož řízení se ujme pudová část našeho mozku amygdala. To je shluk neuronů o velikosti větší fazole nebo mandle, který akutně potřebuje zodpovědět dva klíčové dotazy:
Má můj člověk SÍLU – může se bránit?
Má můj člověk ZBRAŇ – čím se bránit?
Sezná-li amygdala, že člověk má sílu i zbraň, spustí hněv. Tato emoce vyvolá útok. Sezná-li, že člověk má sílu, ale nemá zbraň, spustí strach. Tato emoce vyvolá útěk. Sezná-li, že člověk nemá sílu ani zbraň, spustí šok. Tato emoce vyvolá strnutí, ztuhnutí, zmrznutí. Všechny tyto stresové reakce můžeme pozorovat například na hadech, které potkáme na lesní mýtině.
Je tu však ALE. Aby mohl člověk útočit nebo utíkat, potřebuje nejen příslušnou emoci, ta už je spíše „povelem ke startu“, ale hlavně energii. Tu pro lidský organismus znamená krev.
Má-li člověk útočit, napěchuje se mu krev hlavně do horních končetin. Rukama se pokus ubránit. Má-li člověk utíkat, nasměruje se mu krev zejména do dolních končetin. Nohy vezme na ramena.
Člověk má ale krve relativně málo, asi šest litrů na celé tělo. Mají-li se tedy dané partie PŘEKRVIT, musejí se jiné partie logicky ODKRVIT. A jednou z takových je hlava. Se stresem jde krev do svalů a chybí mozku. Člověk tudíž ve stresu nemůže plně využít to, co se dosud racionálně naučil. Nemyslí mu to.
Ostatně, jde-li o život, ani není vhodné, aby začal přemýšlet. Má si snad medvěda začít okem měřit, rozvažovat strategii? Příroda to vyřešila za nás: Pud je až sedmkrát rychlejší než myšlenka. Přemýšlení by v momentě napadení bylo zdržující a spíše na škodu. Času v akutním ohrožení není nazbyt. I z toho je patrné, jak má příroda nastavené jasné hranice. Může nám to v nervózních chvílích nevyhovovat, při zkouškách ve škole nebo pohovorech v práci překážet, nicméně stres je historicky bojem o holé přežití.
Přírodě ovšem slouží ke cti, že se vyvíjí. Amygdala, kterou měli už dinosauři, byla zacílená na vnější ohrožení. Moderní člověk však už většinou zvenčí na životě ohrožen není. Jeho stres je zpravidla reakcí na jeho vlastní myšlení o událostech, jež prožívá. Jeho medvědem je nepříjemný šéf, toxický soused, náročná výzva, před kterou stojí.
A proto dostal člověk v průběhu evoluce osobní „korektor“ – mozek se rozrostl o prefrontální kortex, rozum. Člověk tak není ušetřen pudových emocí. Je schopen si okamžitě vyvolat stresové reakce jakoukoli tísnivou myšlenkou. Zároveň ale může PŘEMÝŠLET. Dvakrát měřit, než řízne.
Teprve čas ukáže, zda nám prefrontální kortex spíše pomáhá, nebo škodí. Zatím to s člověkem nevypadá moc dobře. Jen považte, jak sami pracujete se stresem. Příklad: Sedíte na poradě a nadřízený Vás seřve. Dá najevo, že je z Vás zklamaný a že se firma bez Vás klidně obejde. Co v té chvíli Váš prefrontální kortex vymýšlí? Nač se začne SOUSTŘEDIT? Špatné je, když na domněnku: Co když mě vyhodí? Proč je to zlé? Protože nemáte šanci to ovlivnit. Nemůžete zaútočit (vždyť je to šéf…) ani utéct (vždyť je porada…). Musíte jen schlíple sedět a somatizovat všechen stres do těla. Stres sám nezabíjí. Člověka zabíjí neschopnost se stresem pracovat.
Pračlověk, který už byl vybaven amygdalou, paradoxně nebyl tak stresován jako my, byť mu šlo daleko častěji o holý život. Jeho stres totiž probíhal většinou v návalech (velký stres, ale
pak dlouhé uvolnění), zatímco my se stresujeme v průměru třikrát za hodinu a o stresoru – o tom, co nás stresuje – pak přemýšlíme v průměru deset následných minut. To v součtu znamená, že se stresujeme prakticky neustále a jenom málo odpočíváme. Navíc pralidé byli fyzicky aktivnější. Přijatý stres „vypotili“. Zatímco my sedíme, jako na té poradě, a neděláme se stresem nic. Jen čekáme, že odezní. Ve skutečnosti se v těle usazuje a hromadí (somatizuje). A tak máme v organismu stále více stresu a neumíme se ho zbavit, leda tak, že si na něj postupem času zvykneme. Tím však nezmizí. Jen jeho škodlivé účinky přestaneme cítit. Což je skluzavka do pekla vážných poruch a nemocí.
Zkrátka, přírodou jsme přímo NUCENI stavět si hranice. Pokud si je nepostavíme, ona nás už nezachrání. V tom má sama zřetelně nastavenou vlastní hranici. A my ji za to můžeme plísnit, proklínat, zastrašovat. Ale bude to na přírodu platit? Jistěže ne. Příroda nám ukazuje, jak se máme chovat my. Jsme její součástí.
Přírodní cesta
Přírodní se říká této metodě proto, že příroda nám mnoho neobjasňuje. Když řekne DOST, znamená to zkrátka DOST. A nectíme-li její hranice, bez lítosti trestá.
Psychologové apelují, že pevnost našich osobních hranic se sice ukazuje NAVENEK v kontaktu s druhými lidmi, ovšem jejich nastavení probíhá pouze v NITRU. V celém procesu se tak projevuje míra emoční inteligence.
A to obousměrně. U nás při nastavování vlastních hranic a u druhých při respektování našich hranic. Pojem emoční inteligence ovšem musíme správně pochopit.
EQ
Emoční inteligence vyjadřuje schopnost navázat a udržovat zdravý vztah s jinými lidmi i sami se sebou. Být emočně inteligentní znamená umět řídit své emoce tak, jak je vhodné v daném okamžiku. Vědět, kdy je lepší emoce vyjádřit a kdy udržet pod pokličkou a použít je až později. A opakuji: Nejen v dialogu s jinými lidmi, ale i se sebou.
Pokud jste vyrůstali v emocionálně zdravém prostředí, bude Vaše EQ pravděpodobně vysoké. Neplatí to však definitivně. Nesměli byste slýchat takové zdánlivě neškodné fráze jako:
„Neplač. Nic strašného se nestalo.“ (Ačkoli pro Vás se něco strašného stalo.) „Už jsi dost velký člověk na takovéto věci.“ (Přitom Vy tomu, čeho jste byli svědky, nerozumíte.)
„Přestaň kňučet a udělej, co říkám.“ (Přestože Vy se vlastním slzám nemůžete ubránit a nelíbí se Vám zadání posmívajícího se protějšku.)
Tyto a podobné pichlavé věty totiž napadají emoce člověka. Nesoucítí, bagatelizují. Hrají si s jeho sebevědomím, sebepřijetím, sebeláskou. Zhoršují emoční pohodu a vytvářejí jedinci neblahou emoční stopu do budoucna (dospělosti). Děti, které bývaly terčem těchto vět, jsou náchylné k nadměrné citlivosti, současně i k nadměrné sebekritičnosti a převažuje u nich pocit, že chování druhých lidí „přesně odpovídá“ tomu, jak dobré nebo špatné jsou.
Rozhodně tyto děti přestávají věřit vlastnímu citu. Tím zcela ve svém životě míjejí to, co jim dělá radost, nejsou schopné emocionálního řízení, tedy jít za „hlasem srdce“ ani zvládat své emoce. To v lepším případě. V horším případě se jim emoce stávají úplně cizí.
Problém je, že při nedostatečné emoční inteligenci pro Vás může být těžké přemluvit se k činnostem, jež chcete dělat. Upřednostníte líný rozum, který Vám vymyslí řadu omluv, abyste to dělat nemuseli. Člověk s vysokou emoční inteligencí je naproti tomu schopen uřídit emoce. I když nejsou podmínky příznivé (prší, a on se rozhodl pravidelně běhat), místo prokrastinačních (odkládacích) výmluv zaúkoluje mozek NAOPAK najít pozitivní cestu, jak úkol přesto zvládnout (jít běhat), a to i tak, aby ho to bavilo nebo motivovalo!
I o tom je NE. Říct ho sami sobě tak, aby nás to, na čem nám záleží, bavilo nebo motivovalo. A z druhé strany: Přijmout něčí NE tak, aby nás neoslabilo (nebrat si odmítnutí jiného člověka osobně).
Tlak na emoce
„Ne. Opravdu dnes nemohu zůstat déle v práci, šéfe…“
„Ne. Opravdu dnes nebudu vařit, rodinko…“
Je na těchto větách něco odpudivého? Proč by NE nemohlo mít oznamovací, informační hodnotu? Proč někomu NE připadá jako nepřirozená odpověď? Důvodem jsou emoce, které NE přináší. Jen si vzpomeňme na dětství. Co jsme v reakci na NE slyšeli?
„Jak chceš, já Tě přemlouvat nebudu, ALE…“
„Víš, co by za Tvou nesnězenou porci daly děti v Africe? Mám jim to jídlo poslat? Tak jim pošlu I TVÉ HRAČKY.“
„Mě vůbec nezajímá, co chceš. Tady rozhoduji JÁ!“
„Jsi starší, měl bys mít ROZUM…“
„Jsi mladší, měl bys POSLOUCHAT…“
Anebo vzpomeňme na dospívání.
„Že Ty máš zase SVOJE DNY?“
„Dnes jsi nějak přecitlivělý. Co Ti ZASE je?“
„Z čeho můžeš být ZROVNA TY tak unavený?“
„Jsi tak ubohý JAKO Tvoje matka.“
Anebo si vybavme pracovní vztahy.
„Měl byste vědět, že když to nestihnete dokončit, na Vaše místo už čeká AUTOBUSOVÁ ZASTÁVKA uchazečů.“
„Měla byste být ráda, že při svých schopnostech VŮBEC máte nějakou práci.“
„Nejsi JEDINÝ podřízený, kterého mám.“
„ZA CO Tě platím?“
Co mají všechny tyto věty a vyvolané emoce společné? Že Vás zbavují odvahy nastavit si osobní hranice. Vzbuzují ponížení, oslabení, pocit ztráty.
Použít prefrontální kortex
To je ta část mozku, usazená hned za naším čelem a očima. Je zodpovědná za naše soustředění, hlavní mentální nástroj k oslabení stresových emocí. Soustřeďte se, prosím, na odpovědi:
Čeho se bojím, když mi nejde z úst NE?
V jakých konkrétních situacích nedokážu říct NE?
Kdy naposledy se mi chtělo říct NE, ale z úst nevyšlo?
Přečtěte si své odpovědi ještě jednou. Zopakujte si, prosím, že říct NE v těchto chvílích je úplně v pořádku a máte na to právo. Navíc, jde nejen o právo, ale i odpovědnost vůči sobě.
Říct NE v takových chvílích je výraz sebeúcty a sebevědomí. Zdůrazňuji: Je to VÁŠ projev vůči SOBĚ. Nemá žádnou osobní souvislost s protějškem. Odmítnout někomu pomoc neznamená, že odmítáte toho člověka a že ho nemáte rádi. Pomoc není povinnost, nýbrž laskavost. Pomoc není samozřejmost, nýbrž akt, za...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům