Vážení čtenáři,
ta otázka může znít zmatečně: Jak najít sami sebe?
Přece jsme TADY!
Zní to stejně zvláštně jako pokyn: Žijme svůj život. Jiný přece žít nemůžeme! Nebo: Buďme sami sebou. Jiní přece být nemůžeme.
A přece, když se Vás zeptám: Kde jsou Vaše osobní hranice?, dokážete mi odpovědět?
Nemyslím tělesné hranice, ty každý vidí – kde hraničí Vaše pokožka.
Ale já myslím Vaše vnitřní hranice – psychické, mentální – co ještě vydržíte, snesete, zvládnete, a co už ne?
Ty nikdo jiný nevidí. Kdokoli je může prolomit. Kdokoli Vám může ublížit. Aniž chce.
Hranice jsou mez, která nás chrání před zneužíváním a manipulací.
Vymezují oblast naší pohody a dobrých pocitů, které máme nejen ze života, ale i ze sebe.
Mít zdravé osobní hranice totiž umožňuje mít i zdravou sebeúctu, zdravé sebevědomí, zdravý život.
Říká to, že umíme odlišit své potřeby od potřeb druhých. Pozor! Nastavená hranice neříká: Ignoruji Tvé potřeby, ignoruji Tvou svobodu, ignoruji Tebe. Právě naopak. Umíme-li si nastavit hranici, znamená to, že víme, co je naše a co je cizí. Ale také víme, co je fér.
Mít zdravé osobní hranice znamená vyloučit jednosměrné dávání. To, že jenom dáváme a nic nedostáváme. To, že se obětujeme na svůj vlastní úkor, a ještě sami sebe považujeme za oběť těch druhých. To, že se cítíme provinile, když ten druhý není šťastný. Vnímejte, prosím, moje slova. Je v pořádku cítit se nešťastně, když ten druhý není šťastný. Ale není v pořádku cítit se kvůli tomu provinile. Přikládat si vinu za všechno, co na tváři druhých vyvolává zklamání nebo hněv.
A že to není v pořádku, to neříkám jen já. To Vám řekne i Vaše zdraví. Jednosměrné dávání bez jakéhokoli dostávání totiž nevyhnutelně vede k vyčerpání, vyhoření, zhroucení. To není jen psychologie. To je matematika.
Tímto FC Kurzem vrcholí série FC Kurzů věnovaných postupně důvodům našeho vyhoření (viz Jak nevyhořet), naší vnitřní slabosti (viz Cestou vnitřní síly), našeho zneužívání druhými (viz Jak...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům