Všimli jste si, co společného měly všechny předchozí obrázky? Pauzu – schopnost dopřát si trochu nadhledu. A právě to znemožňuje syndrom vyhoření.
Vědět, kdy – motoristickou terminologií – ubrat plyn, potažmo kdy přidat. Nestát jen na plynu v domnění, že pouze tak budeme v cíli dříve. Nemusíme. Plyn na podlaze může znamenat i to, že havarujeme dříve.
Psychologie se při zkoumání a léčbě syndromu vyhoření opírá o tři metody. První je deseinsanalýza – existenciální psychoterapie.
Jejím středobodem je existence postiženého, snaha pochopit ji a provádět nápravu k naplnění této existence. Aby se postižený naučil být sám sebou a žít podle sebe. K tomu ale potřebuje porozumět tomu, kde je, co ho činí šťastným, a kdy se stává nešťastným, jestliže se svému naplnění vyhýbá.
Druhou je logoterapie, která se dotýká deseinsanalýzy. I logoterapii zajímá existence osoby, ale spíše z hlediska niterných hodnot. Účelem logoterapie je najít smysl života konkrétního člověka a s pomocí tohoto smyslu řešit různé frustrační situace, potažmo objevit nové hodnoty na jeho žebříčku a učit člověka přijmout tento nový smysl, který pak dá svému životu.
Třetí je behaviorální terapie, která je spíše doplňkem, zaměřuje se na dílčí problémy a jejich řešení, nezabývá se tolik podstatou. Jinak řečeno: Kráčí-li člověk do schodů, není prvořadé, zda jeho výstup má smysl (kam kráčí), ale především aby zvládl ten nejbližší schod. Při této metodě se má za to, že samotný konec cesty člověku otevře oči. Aby se však dostal na konec cesty, kde prozře, musí tam vůbec dojít. Tato metoda se uplatňuje zvláště tehdy, je-li člověk umanutý dosažením nějakého konkrétního cíle. Psycholog s ním v tom případě neřeší případnou nesmyslnost jeho cesty. Pomáhá mu cíle dosáhnout, i kdyby mělo jít o slepou cestu. Vychází se z toho, že bez pochopení omylu na konci cesty člověk neprozře.
Hrana
I vyhoření má své zákony. Ten základní říká, že jakmile se člověk naučí konstruktivně zvládat stresové reakce, bude mu zase dobře, stane se pánem svých emocí.
Není to však jen tak. Musí se naučit následující:
– snažit se chápat věci kolem sebe jako zajímavé, smysluplné
– nebát se změn, považovat je za výzvu (v pozitivním slova smyslu)
– v přímém setkání se stresem aktivně hledat konstruktivní řešení problému a smířit se s tím, že stresové situace jsou a budou, naučit se „s tím žít“
– nechávat pracovní starosti v práci a nenosit si je domů
– upevňovat interpersonální vztahy, navzájem se chválit a pomáhat si
– harmonizovat rodinné a osobní vztahy
– dodržovat zdravý a aktivní životní styl
– „hýčkat“ si své koníčky
– umět relaxovat, doplňovat energii, radovat se, „hrát si“
– nepropadat syndromu „vždycky vyhovujícího pomocníka“, uvědomit si, že každý odpovídáme sami za sebe, za své jednání a výsledky
– naučit se říkat NE
– stanovit si osobní priority, časový plán a dostatečné přestávky
– otevřeně vyjadřovat své pocity, i když to okolí nebude po chuti
– najít si emocionální podporu
– vrbu, které se lze svěřit
– nebát se říct si o pomoc, protože nikdo není neomylný ani vševědoucí
– vyvarovat se negativního myšlení, respektive snažit se ho obrátit v pozitivní
– být preventivně pozitivní, to znamená pravidelně si opakovat klady, „v čem se mi daří, co mi jde, jaké úspěchy mám za sebou“
– v krizi zachovávat chladnou hlavu (skvělým nástrojem je asertivní chování, viz jeho lekce v jednom z předchozích magazínů Kurz sebezvládání; najdete na shop.firstclass.cz)
– smířit se s nevyhnutelným a neovlivnitelným, typicky s předpokladem vlastní smrti
A jak to všechno dokázat v praxi?
Co si myslím já: Richard Branson
„V dnešním superpropojeném světě, kde se všechno pohybuje a mění rychlostí blesku, se zdá nemožné zpomalit.
Všichni spěchají. Ale ne všichni vědí kam.
Všem jde o čas. Ale málokdo dokáže načasovat klíčové okamžiky svého života a kariéry.
Přitom správné načasování je podle mého pohledu vším.
Lidé mylně kladou rovnítko mezi úspěch a štěstí, ale úspěch i štěstí jsou spjaty hlavně s časem; vytrvalostí, soustředěním, chápáním teď a tady.
Jen vzato pohledem podnikatele: Udržet si náskok, předpovědět dění na trhu, objevit příležitost dříve, než reálně nastane, vizualizovat si prostředí, jak by mohlo být – to všechno zní složitě, ale je to prosté. Mě život naučil, že nejlepší čas jít do nové oblasti je, když ji ostatní vedou špatně.“
Richard Branson je dyslektik. Už jako dítě si špatně pamatoval a hůře opakoval.
Zprvu to považoval za handicap, a vinou toho neměl sebevědomí.
Styděl se vystupovat na veřejnosti a psát jakékoli testy, které by odhalily jeho neschopnost. Tím víc, když ještě začal nosit dioptrické brýle.
Školu opustil v šestnácti letech s drzými slovy: „Děkuji, ale víc nepotřebuji. Naučili jste mě číst, psát a počítat. To úplně stačí k tomu, abych byl schopen vytvořit produkt, který okolí potřebuje.“
Smáli se mu.
Dnes patří mezi šest nejbohatších Britů s investičním jměním pět miliard dolarů.
„Správné načasování není ani tak o rychlosti, spíše o synchronizaci.
Bohužel je lehké na to zapomenout, když na Vás celý svět křičí go-go-go, nutí Vás začít s čímkoli, hlavně začít, přitom to nemusí být dobré ani pro Váš obor, ani pro Váš dobrý pocit, přirozenost. Tohle se týká každé změny, včetně vztahové.
Nestačí jen mít nutkání něco změnit, je důležité vědět, i proč to děláte.
A pokud to nevíte, je dobré dát si pauzu, než to uděláte – probrat se různými, i sebekritickými myšlenkami, odpočinout si a ještě jednou přehodnotit svou strategii.
Nejlepší rozhodnutí neděláme tehdy, když jsme zaslepení a vyčerpaní, protože v takové chvíli nemůžeme mít kapacitu dohlédnout na všechny možnosti a skutečně kreativně uvažovat. A neuznávám, když člověk říká: ,Není čas to skutečně promyslet.‘
Nejde-li o holý život, platí, že když nemáte čas na malé věci, nebudete mít čas ani na velké.“
I po sedmdesátce opakuje: „Ještě mnoho věcí nebylo objeveno, nalezeno, dosaženo.“
Přičemž sir Branson, oceněný rytířským řádem od královny (ano, ten outsider-dyslektik), si bere podnikatelskou inspiraci z naprostých maličkostí. Jeden příklad?
Když zjistil, že cestující jeho letecké společnosti si z paluby odnášejí roztomilé solničky a pepřenky jako suvenýry, učinil z nich jedním detailem úspěšný marketingový nástroj. Na spodek nádob totiž nechal natisknout: Ukradeno ve Virgin Atlantic.
O smyslu pro humor Richarda Bransona svědčí ještě jedna historka, byť mírně lechtivá. Podnikatel letěl služebně se svou společností Virgin Australia z Brisbane do Melbourne. Na palubě byl chlapeček, který neustále dotíral na svou maminku s všetečnou otázkou:
„Maminko, jestliže velcí psi mohou mít malé pejsky a velké kočky mohou mít malé kočičky, proč také velká letadla nepřivádějí na svět malá letadélka? S těmi bychom si pak mohli hrát my děti – jako se štěňátky a koťátky!“
Bezradná maminka zahlédla na předních sedadlech právě Bransona a synka odehnala:
„Běž, miláčku, za tamhletím pánem. Tomu patří tohle velké letadlo. Ten to tedy bude vědět.“
Doufala, že synka přemůže stydlivost, zůstane sedět a už zmlkne. Mýlila se.
Klouček vyběhl do uličky a přímo k Bransonovi, na kterého rovnou vyhrkl: „Pane, jestliže velcí psi mohou mít malé pejsky a velké kočky mohou mít malé kočičky, proč velká letadla, jako je tohle, nepřivádějí na svět malá letadélka?“
Miliardář se zarazil: „Tebe za mnou někdo poslal?“
Hoch ukázal dozadu: „Maminka. Prý to budete vědět.“
„Aha. Tak si pamatuj: Letadla s tímhle emblémem nikdy nebudou mít miminka, protože Virgin Australia neví, co je zpoždění – podvozek vždy vytáhne včas. Řekni mamince, ať Ti to vysvětlí.“
„Jako podnikatel jsem se snažil pochopit, co...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům