Jak se vydat na zdravou cestu nekonečného sebepřekonávání? Proč je pro někoho překonávání překážek zcela přirozené, a jiné to vyčerpává? Kde hledat rovnováhu mezi výkonností a vnitřním klidem? Jaká síla se nachází v našem nitru? Odpovědi na tyto otázky přináší ve své pravidelné rubrice psycholog Petr Pacher z univerzity Essential College.
Středobod
Jej, to je tedy významné téma. Úplně jsem zaplesal, když jsem se dozvěděl o tomto tématu. Osobně tuhle oblast, tedy překonávání sebe sama, vnímám jako středobod osobnostního rozvoje. Všimněte si prosím, jak záměrně uvádím slovo osobnostního rozvoje. Jsem přesvědčen, že často omílaný pojem osobní rozvoj je jako velká množina, která v sobě skrývá ještě dvě další. Profesní rozvoj se zabývá oblastmi uplatnitelnými vně nás (pro školou povinné to jsou způsobilosti potřebné pro úspěch ve škole a pro ty, kteří jsou ekonomicky aktivní, jsou to zase způsobilosti nezbytné pro zodpovědné dosahování výsledků v profesionální oblasti ve směru, kterým se člověk ubírá). Zatímco osobnostní rozvoj se dotýká naší identity, chcete-li osobnosti. Je to péče o náš vnitřní svět, o ty způsobilosti, které jsou potřebné proto, abychom dokázali optimálně existovat, vnímat, myslet, prožívat, zodpovědně se rozhodovat, být v opravdovém spojení se sebou samým a mnoho dalšího.
Asi se shodneme, když uvedu, že současný vzdělávací systém (a to se týká vzdělávacího systému na celém světě) je už stovky let založen na snaze pečovat spíše o profesní rozvoj. V některých zemích včetně té naší to má dokonce systémové označení jako „období soustavné přípravy na budoucí profesní uplatnění“. Vůbec to nesoudím. Naopak. Jsem přesvědčen, že v některých oborech tato oblast zkompetentňování dosahuje mistrovské úrovně a já za sebe jsem s tím zcela v souladu. Na straně druhé právě tím, že v těžišti rozvoje chybí či nedostačuje osobnostní rozvojová tematika, je potřeba tuto mezeru něčím zdravě vyplnit. U některých jedinců to doplňuje zdravá, silná, pečující a láskyplná rodina, jiní se upínají k víře, a tak nějak to intuitivně funguje celé generace.
Když jsme se úvodem dostali až sem, je zapotřebí položit si otázku: „Tak fajn. A co teď s tím, když materiální svět profese a ekonomické soběstačnosti po nás chce větší výkony, lepší kvalitu, větší množství výsledků…?“ Navíc je tady přítomen mezigenerační fenomén. V reálném životě se tedy setkávají lidé různého věku, kteří mají z podstaty odlišných generací jiné představy o tom, co je žádoucí a jak by daný člověk měl reagovat na stupňující se požadavky profesionálního světa.
Něco málo o generacích
Generace X je ze sociologického hlediska skupina lidí narozená mezi roky 1965 až 1980. Když si odmyslím všechny již publikované charakteristiky, vnímám jako důležité uvést, že tato generace byla vychována rodiči, kteří z velké části buď zažili světovou válku či žili v poválečné době a také v období, kdy se celosvětově stupňoval tlak v podobě tzv. studené války, tedy manifestního rozdělení světa na „západ“ a „východ“.
Tím pádem lidé této generace byli formováni téměř až celistvě k tomu, že je zapotřebí umět pracovat rukama (nic jiného vlastně ani nebylo tolik zapotřebí, když celosvětově bylo zapotřebí obnovit infrastrukturu zničenou válkou). Pro tuto generaci bylo typické odříkání, diskomfort, vlastnění jen toho, co bylo potřebné, a konzumní život typický pro mladší generace zmíněné dále byl něco zcela neznámého.
Pojem generace Y se objevil až před koncem tisíciletí v jednom reklamním časopisu. Jsou to lidé narození po roce 1980 až do období kolem roku 2000. Té nejpozdější vlně se začalo říkat mileniálové a s rozmachem internetu a komunikačních technologií se zpětně lidem narozeným do roku 2005 říká internetová generace nebo „net-generation“.
Tato generace je velmi zajímavá tím, že během svého života zažila situace, kdy například pro rychlé komunikační spojení existovala pouze pevná linka zavedená jen do vybraných domácností a pro zbytek populace byly dostupné tzv. veřejné telefonní budky. Bylo to zajímavé v tom, že jste si například dohodli rande týden dopředu v daném místě i čase a nebylo akceptovatelné přijít pozdě či snad vůbec, protože jste to dotyčnému neměli jak dát vědět. Zároveň během relativně krátkého období přišly mobilní telefony a vyvíjely se tak rychle včetně dalších technických vymožeností, že se tato generace vyznačuje největší zručností v adaptaci na změny.
I tato generace nese výchovné důsledky poválečné doby, avšak profiltrované značným odstupem, který umožňoval více otevřený přístup, tvořivost, zájem o rozvoj a naplňování i vyšších potřeb, než jen boj o přežití či tendence k posilování bezpečí. Je to poměrně kouzelné, neboť tato generace ještě stále jeví silné rysy zodpovědnosti, avšak uplatňované v prudce tvořivém a ekonomicky se rozvíjejícím světě, kde usiluje a často úspěšně dosahuje prosperity.
Lidé generace Z jsou narozeni v období od roku 2000 až do roku 2020. Tato generace je výrazně odlišná, neboť již expanduje v éře plného rozmachu internetu, okamžitého sdílení všeho, co se jim děje uvnitř nebo čeho jsou součástí zpravidla formou instant-messagingových služeb (nejprve ICQ, následně chaty, nyní sociální sítě).
Vlivem přirozené dostupnosti všeho v digitálním světě jsou mnohem více otevřenější řadě témat, které byly pro předchozí generace něčím intimním až tabuizovaným (například sexualita, rasová či etnická témata apod.). Na druhé straně způsobuje digitální svět řadu fenoménů, které dřívější generace neznají nebo je zcela odmítají, například vztahové odcizení vlivem digitální komunikace nebo třeba bojácnost sdělit něco druhému do očí (zatímco napsat mu to elektronickou formou v mnohem ostřejší podobě je pro lidi generace Z snadné). Dále vzniká řada zcela nových sociálních fenoménů mající až trestněprávní charakter (kyberšikana, vydírání a podvody v online prostředí apod.).
Tato generace je obecně mnohem více citlivá až křehká v subjektivním prožívání s častým sklonem ke konzumnímu životu. Tento životní styl lze v některých případech označit až jako hédonistický.
Sněhové vločky
Lidé narození v druhé polovině generační vlny Z jsou nazýváni generací sněhových vloček (tento název pochází z označení použitého ve filmu Klub rváčů (1999) s Bradem Pittem a Edwardem Nortonem), protože se hned při každém nárazu na problém rozpustí. Vyznačují se tedy nízkou odolností, sklony k útěku před komplikací, vysokou citlivostí a závislostí na vnějším uznání.
Simona Weidnerová, zakladatelka Institutu pro sociální a ekonomické analýzy o nich uvádí: Tito lidé mívají problém vyrovnat se s odlišnými názory nebo fakty, které nechtějí slyšet. Na některých amerických univerzitách studenti po vyučujících vyžadují tzv. trigger warnings – varování předem. Varování, že by je určité informace nebo obrazy mohly emocionálně poškodit a vyvolat v nich úzkost, strach nebo znechucení. Náboženské přednášky jsou proto uváděny varováním, že mohou obsahovat prvky násilí; budoucí archeologové jsou upozorňováni, že spatří kostry, veterináři, že součástí výuky jsou pitvy apod.
Více než jejich generační předchůdci potřebují „sněhové vločky“ rituály, které...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům