Rádi byste ze sebe dostali to nejlepší, ale v rozhodující chvíli Vás ochromí strach, tréma, nesoustředění?
Rozezní se ve Vás poplašný alarm?
A co by měl pak říkat tento lezec?
Zdolává kilometr vysokou skalní stěnu El Capitan v Yosemitském údolí kalifornského pohoří Sierra Nevada jen holýma rukama a bez jištění. Ví, že tady se bere jen zlatá medaile. Buď TO DÁ, nebo se zabije. Stěna je totiž téměř svislá.
Copak nemá strach?
Když tomuto lezci měřili aktivitu jeho vnitřního poplašného systému, užasli. Měl amygdalu zklidněnou jako mnich. Strach měl, ale pod kontrolou.
Jak se to dělá?
Hraj to na jistotu…
Když nakročíme na přechod pro chodce a ozve se varování v mozku, může nás chránit – opravdu může jet nepozorný řidič a stojí za to se rozhlédnout, ačkoli máme zelenou. Jiné to však je, když si poplach aktivujeme sami děsivými představami – když sami sebe zbytečně ochromujeme.
Lezci říkají: „Je přirozené mít závrať a strach z výšek. Ale čím větším výškám se postupně vystavujete, tím méně se pak bojíte. Výšky se pro Vás stanou rutinou. Jako se běžci rozběhávají, my se rozpadáváme. Začínáme na umělé stěně a učíme se padat, načež výšku zvyšujeme. S pády se sbližujeme, učíme se je chápat, tím se jich přestáváme bát a zároveň se každým opakováním zlepšujeme jako lezci. Naším heslem je: Kdo se chce naučit lézt, musí být připraven padat.“
Náš mozek je plný buněk. Každá má svůj úkol. Jedna přijímá a vyhodnocuje vnější podněty. Jiná naopak vydává pokyny. Jedna vnímá, že se nám něco nedaří. Druhá nařizuje plakat. Třetí se smát. Čtvrtá pokusit se znovu. Pátá rezignovat. O tom, jak konkrétně zareagujeme, když se nám něco nedaří, nerozhoduje vůle samotných buněk, nýbrž synapse. K jaké buňce je vytvořena, tam směřuje pobídnutí: „Udělej to!“
Možná jsme měli skeptické rodiče. Když jsme selhali, odrazovali nás od dalšího zklamání. „Raději to už nedělej. Nepokoušej to. Můžeš si ublížit. Hraj to na jistotu.“
Důsledkem toho mohla být naše mozková synapse: Jakýkoli neúspěch → Ztráta sebevědomí. Pochybnost, strach, rezignace. Zatímco u jiných lidí stejný podnět vyvolá jinou reakci: Jakýkoli neúspěch → Sebepovzbuzení, ponaučení, opakovaný pokus. Nezazlívejme to svým rodičům. I oni mohli být vychováni ve skeptickém prostředí. Věřili, že vyhnout se bolesti je nejlepší cesta ke štěstí. Nikdy nemuseli poznat, jak chutná úspěch.
Mozek totiž není – v rozporu s častým dojmem – nástrojem úspěchu. Mozek nám primárně umožňuje PŘEŽÍT, pomoci nám co nejrychleji z každé šlamastyky. Proto není převážně stavěn na přemýšlení, ale na briskní vyhodnocení vnějších podnětů a hbitou reakci podle historických synapsí.
Proto je vůči mozku nefér i to vinit ho, že působí naše utrpení. Ne. Naše utrpení způsobují v první řadě naše vlastní očekávání, které nenaplníme. Reakcí mozku je ZKLAMÁNÍ. A to v KAŽDÉM případě. U VŠECH lidí.
Rozhodující je ale mozková synapse, která vede od zjištěného zklamání. Opravdu musí zklamání vyvolat jen negativní pocit? Co kdybychom předrátovali synapsi od zjištěného zklamání k POZITIVNÍMU pocitu? Jak?
Prohrou se přece můžeme něco nového naučit!
A ponaučeni můžeme důvodně věřit v lepší příští výsledek!
Tím si můžeme PO ZKLAMÁNÍ udržet dobrou emoci a nevést synapsi ke strachu. Ten totiž automaticky vyvolá stres. Zatímco dobrá emoce je automaticky spojená s odhodláním.
Pamatujme PPP: Přijmout, poučit, propustit. Lidé se často zadrhávají hned u prvního.
Potřebují se naučit PŘIJMOUT neúspěch. Jen tak s ním mohou pozitivně pracovat. To znamená: Potřebují po neúspěchu MYSLET PŘEDEVŠÍM NA EMOCI! DOBROU EMOCI! Co místo toho dělají? Takzvaně „kdybují“. Jsou samé kdyby. Kdybych to nezkazil, kdybych se o to raději vůbec nepokusil. Jenže kdyby neřeší přítomnost.
Přijmout neúspěch = přijmout fakt + kde vinou neúspěchu jsem. Albert Einstein řekl: „Inteligence je schopnost přizpůsobit se změně. A také být jejím motorem a součástí.“ Ano, skeptičtí rodiče nás rádi učili defenzivnímu myšlení: Něco jsi pokazil? → Tak to nedělej.
Proto po neúspěchu už nechceme uspět. Jdeme od toho. Snížíme svá očekávání a smíříme se s horším výsledkem. Anebo to ještě svedeme na jinou osobu.
Ale náš neúspěch je zejména v naší hlavě! V destruktivním způsobu, jakým o něm smýšlíme a jakým k němu přistupujeme. Ano, my! To, jak myslíme, je NAŠE odpovědnost!
Pokud se nám něco nelíbí, můžeme to změnit! A říká-li nám mozková synapse opak (Něco se Ti nelíbí? → Nemůžeš to změnit), pak i to můžeme změnit. Někdy stačí jenom otevřít oči a rozhlédnout se. Kdyby lidské myšlení bylo jen o minulosti, jak je možné, že je tolik úspěšných lidí?
Vždycky je více možností
Člověk není dokonalý. Učí se chybami. A než se něco naučí, musí cestou strávit mnoho chyb. Učení je ta nejnamáhavější činnost, která mozek stojí nejvíce energie. Proto také mozek ustavičně nabízí jako první volbu historické synapse. Jednat podle minulosti. To je ovšem zničující.
My už totiž nejsme tím, kým jsme byli. Vyrostli jsme. Pokud jsme plakali, když jsme jako malí polili výkres, proč bychom měli plakat, když v dospělosti polijeme ubrus?
Nám stačí jen zjistit, že politím se nic tragického neděje. Že i ubrus uschne. Ale to předpokládá otevřít se poznání i jiné možnosti, než v jakou jsme věřili jako děti.
Už ne historickou synapsi: Neúspěch → Pláč.
Ale aktualizovanou synapsi: Neúspěch → Nadhled.
Lidé úspěšní a šťastní v jakékoli oblasti nejsou ti, kteří nikdy nechybovali, ale ti, kteří mají s chybou synapticky spjaté PPP. Chyba v nich automaticky nevytváří pouze negativní emoci. I na chybu se naučili nahlížet pozitivně.
Prosím, nevěřte negativním myšlenkám, které Vás trápí. Generuje je Vaše podvědomí, tedy minulost.
Vypovídají o tom, co se Vám stalo dříve, avšak minulost neurčuje budoucnost, jen přítomnost.
O své budoucnosti rozhodujete nyní.
Budete-li teď negativní, ovládne Vás strach a pochybnost. V mozku je za to...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům