Prohlédněte si, prosím, pozorně tento pár.
Vskutku, nejsou to dva páry, ale jeden.
Jen mezi pořízením fotografií na témže místě uplynulo celé půlstoletí.
Co především mají ty snímky společné? Úsměv.
Úsměv nutně neznamená, že člověka nesužují problémy. Jen že člověk dokáže najít na přítomnosti, kterou prožívá, byť je spjata s problémy, něco, co stojí za dobrou energii. Za vděčnost, těšení se i odpuštění.
Zkusme o tom přemýšlet, ať jsme na negativní myšlenky sami, nebo se je snažíme překonat společně.
Položme si, prosím, otázky:
Proč se tolik zabýváme něčím, co NEMŮŽEME OVLIVNIT?
Proč se tolik trápíme pro lidi, kteří se ADEKVÁTNĚ NETRÁPÍ PRO NÁS?
Proč pořád věříme, že se změní někdo, kdo KAŽDOU DALŠÍ ŠANCÍ OD NÁS JEN ZNOVU POHRDNE?
Proč nedokážeme odejít z míst, kde kromě bolesti NIC NENÍ?
Proč nám nejde odpustit, když hněv a hořkost NIČÍ NÁS, ne ty, kteří se vůči nám provinili?
Proč, když nás někdo opustí, hledáme chybu JEN V SOBĚ?
To znamená: Proč sami sobě ODEBÍRÁME úsměv ze života?
Jak učinit lhostejným to, o čem víme, že na tom z dlouhodobého pohledu spíše nezáleží a JEN NÁS TO DEPTÁ?
Je to i Váš problém?
Říkají Vám všichni okolo „Už se na to vykašli“, ale Vy to neumíte, nedokážete se toho „pustit“, a tato neschopnost Vás trápí ještě víc? Připadá Vám, že selháváte, že jste neschopní, a tím své sebepoškozování ještě umocňujete?
Ukažme si, co pro návrat úsměvu ještě můžete vykonat.
Pozor na ducha minulosti
Po celé toto vydání jsem vybízel k tomu, abychom „v temnotě rozsvítili“. Varoval jsem před negativní spirálou, tedy negativním zacyklením, jež temnotu dál prohlubuje.
Psychologie v souvislosti s touto manýrou lidské mysli zjednodušeně hovoří o „duchovi“ – stínu, který si člověk svým nekonáním vyrobí. Pojem „stín“ se používá proto, že stín je neoddělitelný a provází nás, kam se hneme, dokud ho ze světa nesprovodíme tím, že si na něj posvítíme.
Za „ducha“ přirozeně považujeme ne bytost v prostěradle, spíše škodnou ve vlastní hlavě. Do mysli vryté opakované zklamání, cyklickou výčitku kvůli selhání či cizí křivdě.
To všechno v nás zachovává emocionální stopu, která vede k návyku a chová se jako vyrytá drážka gramofonové desky. Sjet do ní znamená pokaždé opakovat stejné tóny.
Jinak řečeno: Mysl, která se příště ocitne ve velmi podobné situaci, potom „ví, co dělat“. Proč by mozek měl vymýšlet kolo, jestliže „už to zažil“, „něco se mu kdysi osvědčilo“?
Představíme-li si v tomto smyslu naději jako slunce, pak promeškáme-li správnou chvíli pro úsměv, bude slunce našeho života už jen klesat. Vlivem tohoto jevu se stíny bude už jenom dloužit. A naděje zapadat.
Takto se s námi snaží komunikovat „duch“.
Proto chci předně varovat, že „duchům“ neutečeme. Jako své minulosti. Jsou a budou všude s námi.
Nepomůže nám odjet do zahraničí; primární problém totiž není v prostředí kolem nás, ale v tom uvnitř nás. Nepomůže nám ani standardní uklidňování od pozitivně laděných přátel. Jsme-li sami již silně negativní, je to jako snažit se usilovně smíchat olej a vodu – olej beztak dříve nebo později vyplave na hladinu. Jako náš „duch“.
Učme se tedy raději trpělivě „odebírat z hlavy“ ony „olejové“ myšlenky, které velmi znehodnocují naši osobnost, cit, sny, zkušenosti, sebedůvěru a činí nás až cynickými. Ovládáni „duchem“ totiž PŘESTÁVÁME VĚŘIT, že by mohlo být lépe. Jako když jsme byli malé děti a někdo nám hodně ublížil. Ano, ocitáme se i v takové zeslabující drážce, jako tehdy přesvědčení, že „celý život“ je mizerný, že nemáme „žádnou radost“, že jsme se „ani neměli narodit“.
Tma pak překryje celý náš život. A nemusí jen tak odejít. Negativní spirálou se „zavrtáváme stále níž pod zem“.
A tam slunce nepronikne. Tam den nerozlišíme.
Uvědomme si: My nepotřebujeme klesat ještě níž. Naopak potřebujeme začít dělat něco jinak. Vyskočit z té drážky. Vykonat přesný OPAK toho, co nám napovídá strach.
Jako když se děti bojí bubáka ve svém setmělém pokoji. Nehýbej se! Nevstávej! Nerozsvěcej! duní bubák v hlavičce.
Stačí to ignorovat.
Rozsvítit – a bubák je hned pryč…
Konstruktivní stavění
Už Viktor Frankl (1905–1997), rakouský neurolog a zakladatel existenciální analýzy, upozorňoval na účinek pozitivní afirmace – krátké a posilující věty, sebepřesvědčujícího prohlášení, jež vyslovujeme v přítomném tvaru.
Frankl vysledoval, že ať afirmaci opakujeme nahlas, nebo jen v mysli, ovlivňujeme tím svůj život k lepšímu.
Jsem lepší, než jsem býval.
Jsem moudřejší, než jsem býval.
Jsem silnější, než jsem býval.
Tak znějí příklady afirmací.
Pozor, nejde o lži, ale o pravdy! My jsme skutečně vinou bolestných zkušeností pozornější, zkušenější a odolnější. To jenom negativní pocit, přirozeně provázaný s hořkým zklamáním, dává minulosti zdánlivou pachuť neúspěchu.
Ale realita je opačná – právě neúspěšná minulost nás činí ponaučenějšími a z naší staré verze lepší verzi svého Já.
Konstruktivní boření
Moderní psychologie doporučuje nakládat s negativními emocemi a negativními myšlenkami jako s nebezpečným odpadem. To znamená: Zbavit se ho v ochranných rukavicích. Tím je myšleno: Dostat ho ze sebe, ale s rozmyslem.
Už Frankl v díle Utrpení z nesmyslnosti života psal: „Byť nás samotná podstata destruktivního rozpoložení nutí bořit, snažme se tuto svou umanutost negativní mysli přemoci a buď stavět, nebo alespoň bořit ROZUMNĚ.“
Mezi rozumné způsoby boření řadil základní psychologický způsob, jakým se lze pozitivně vyrovnat s křivdou od jiné osoby: Sepsat dopis, v něm otevřeně a bezezbytku vyjádřit všechny své negativní myšlenky a negativní pocity, které nás momentálně trápí, dopis opatřit datem a – ULOŽIT na bezpečné místo, rozhodně ho NEODESÍLAT.
Frankl vypočítával benefity:
Psaním se zaměstnáváme. Jako bychom šli vyběhat povánoční nadváhu. Při běhu totiž nejíme. Konečně trávíme čas jinak. V případě psaní alespoň nemyslíme na nové nesmysly, ale naopak v sobě uklízíme ty staré.
Psaním přepínáme. Dopis nelze sestavit bořením. Je nutné stavět písmena za sebe. Vymýšlet. Být kreativní. A pokud možno být přesní. Nejenže tady sami sebe zaměstnáváme, ale má to svůj řád. Ani běhat nelze sezením nebo ležením. Musíme střídat nohy. A to vyžaduje soustředit se pozitivně – na pohyb.
Psaním se čistíme. Jako když běháním vytlačujeme z organismu toxiny. Dopis však v tomto směru může pomoci i několikrát. Nejenže se „vypíšeme“ z emocí.
Navíc, když si dopisy zakládáme, vzniká pozoruhodný deník. Jednou nám zpětný náhled na naše neodeslané snůšky emocí umožní posoudit, jak se v průběhu času – s uklidňujícím se slovníkem – čistíme. A že skutečně nemáme v emotivním vzteku ukvapeně „hodit kámen“, odeslat slovo, které pak už nebude možné vzít zpět.
Viktor Frankl k psací metodě podotkl, že se pisatel obvykle s odstupem času zhrozí a stydí, co byl schopen ve svých výbušných dopisech „vyplodit“. A tím víc děkuje sám sobě za dodržení pokynu NEODESÍLAT dopis adresátovi, protože ho zaplaťpánbůh dotyčný ani nikdo další neviděl…
A právě to umí tma. Zatmí se nám před očima.
Proto ji nesmíme ignorovat. Působí pak paseku.
Rozhodně nespoléhejme na čas. Neříkejme, že „to přejde“. Že se rozední. S negativním zacyklením přece klesáme stále hlouběji, „pod zem“, kde žádné světlo nebude.
Co potřebujeme, když se zavrtáváme stále hlouběji pod zem, je změnit směr. A čas bohužel pracuje proti nám. Naučí nás zvykat si na tmu i na negativní směr.
Zvykat si na „duchy“, ovládající naši mysl a tropící neplechu v našem životě.
Dva z případů, které jsem v tomto smyslu řešil:
Muž měl pár kilogramů navíc. Jeho přítelkyně si ho pro to dobírala. Ráda ho štípala do břicha, sama měla štíhlé tělo. Nakonec muže opustila pro pohlednějšího partnera…
V muži se usídlil „duch“. Na základě prožité zkušenosti muži „moudře“ radil, aby už nikdy do partnerského vztahu nevolil ženu, která se mu kvůli špekům může posmívat.
A tak si muž vybíral jen ty ženy, jež se mu kvůli špekům posmívat nemohly – které měly prostornější postavu než on. Muž si myslel, že tím svůj problém vyřešil.
Jenže „duch“ jeho minulosti žil a škodil. Dráždil muže dál. Tentokrát, když měl muž konečně ve vztazích „navrch“, byl svým negativním „duchem“ nucen, aby své ženy-baculky štípal do břicha, jak to činila jemu štíhlá přítelkyně.
Muž věřil, že je to správně, že tak alespoň sníží sebevědomí partnerek a mnohem spíše už žádnou nebude opuštěn.
Ale realita byla opačná (jak už to u negativních duchů bývá).
Všechny ženy tohoto muže postupně opustily, a to PRÁVĚ PROTO, že jim působil bolest. Muž zůstal osamělý, nešťastný a bezradný – se spokojeným „duchem“ ve své hlavě.
Druhý případ se týkal ženy, která nenáviděla alkoholiky.
Měla k tomu pádný důvod: Alkoholikem byl její otec. Strašlivých scén s ním zažila dost už jako malá holka.
Bohužel, od své maminky, která se neuměla s alkoholikem rozvést, slýchala alibistické: „Každý chlap má nějakou neřest, počítej s tím“, „Pro dobro dětí je správné to neřešit a zůstat.“
Žena, vedená k tomuto myšlení, si vlivem dlouhodobého návyku osvojila vzorec „přijímání negativního partnera“. V dospělosti jí tudíž emocionálně blízkým byl ten typ muže, který se choval ve vztahu patřičně dominantně. „Správný chlap, hlavně když nepije“, říkala tato žena, pamětlivá současně vzoru své matky i „vzoru“ svého otce.
Jenže dominantní muž nesnesl „leklou“, odevzdanou kořist. Proto partner, kterého si žena vybrala, zhoršoval své jednání a jeho potřeba dominance při nulovém odporu od této ženy v čase narůstala. Ano, tloukl ji. Až tak, že to žena nemohla snést. Tehdy se vysmekla z tohoto toxického partnerského vztahu i z rodičovského vzorce své matky („Holčičko, drž; je správné to neřešit a zůstat…“) a od agresora utekla.
Oddechla si. Zdálo se jí, že vyřešila svůj problém. Ale znovu: opak byl pravdou, jak už to u negativních duchů bývá.
Příště si už totiž dávala obzvláštní pozor na výběr partnera.
Zapsala si za uši: Nesmí to být alkoholik (lekce po tátovi) ani agresor (lekce po ex-příteli).
Našla takového. Jenže…
Její nový partner se jedné noci vrátil z firemního večírku. Ne, nebyl to abstinent, dal si tam sklenku.
V ženě však při nacítění alkoholického oparu procitl „duch“ a začal škodolibě žalovat: „Je stejný jako Tvůj otec! Možná Tě bude i bít stejně jako Tvůj ex-přítel!“
Žena už nedala vztahu šanci, rozhodla se ho pohřbít. Byť vedle sebe neměla ani alkoholika, ani agresora. Její „duch“ opět zvítězil, žena opět osaměla.
Se stále aktivním NEGATIVNÍM „duchem“ v hlavě nelze budovat POZITIVNÍ budoucnost ani POZITIVNÍ vztah.
On se stará o udržení tmy a minulosti v našem životě. A má silnou zbraň – minulost, ve které jsme SKUTEČNĚ prožili špatné zkušenosti, mu slouží za argument.
Proto nutně potřebujeme SVĚTLO. Ke všem doporučením v tomto magazínu přidám ještě pět účinných možností.
Je možné je použít i jako pět postupných kroků:
1. SVĚTLO: Najdi odvahu „ducha“ zpochybnit
Každé zpochybnění negace je jako záblesk světla. Jako plamen svíčky, který...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům