Svatý muž kráčí krajem. Potkává samé sklíčené, zubožené lidi. „Co Vás trápí?“ obrací se na jedny. „Nemůžeme Bohu odpustit to, že nás vystavil peklu.“ „A co trápí Vás?“ obrací se na druhé. „Nemůžeme Bohu odpustit to, že nám nedopřává ráj.“ Vtom zaslechne smích. Spěchá tím směrem. „Co se Vám stalo, že se nezlobíte?“ volá. „Začali jsme si užívat přítomnost.“ Svatý muž se zaradoval, když v tom na něj udeřili ti nazlobení. „Tak kdy už přestaneme být v pekle.“ „Tak kdy už zažijeme ráj?“ Svatý muž odpověděl: „Přece kdy chcete! Tito smíškové se rozhodli soustředit na to dobré, a tak přijdou do ráje nikoli v osudný den, ale budou v něm již nyní. Zatímco Vy, nazlobení, jste v pekle už nyní, když žijete. Vyčítáte, bojíte se, trpíte tím, co je a co by podle Vás nemělo být, nebo tím, co není a co by podle Vás mohlo být, místo toho, abyste si užívali to dobré, co je a zítra být nemusí.“ Ano, PŘIJETÍ a HUMOR, s POKOROU a NADHLEDEM, to je pátý klíč – ODPUŠTĚNÍ.
Margaret je patnáct let. Měla by mít úsměv na tváři. Nemá. Nemá důvod, řekla by. Její otec je farmář z Arkansasu. Dohnala ho bída. Matka leží s tuberkulózou v sanatoriu. Ona potřebuje peníze na léčbu, on je nemůže nabídnout. A vydělat si jinde nelze. Jsou třicátá léta dvacátého století a Ameriku svírá Velká hospodářská krize.
Osamělá Margaret si tak pokouší na starém sporáku svařit alespoň polévku z vody a pár bylin, posbíraných venku. Má život nenávidět? Má něco vyčítat otci, matce? Má v něčem spílat sobě? K čemu by jí cokoli z toho bylo dobré? A tak míchá a vaří. Přijímá, co je, a snaží se přizpůsobit. Neřeší minulost, kterou nemůže ovlivnit. Řeší přítomnost, kterou může ovlivnit i svou budoucnost – to, jestli přežije.
Velká hospodářská krize, nebo také Velká deprese, byla vůbec největší ekonomickou katastrofou minulého století. Řetězově se zhroutila národní hospodářství mnoha zemí. Lidé vyšli do ulic v domnění, že se kapitalismus zhroutil. Vinili z toho demokratický systém.
A tak přirozeně nastoupili nedemokraté, zejména fašisté. Slíbili pád demokracie. To lidé chtěli. A do chodu se daly události, které vyvrcholily ještě větší pohromou – druhou světovou válkou…
Vinit. Hrozit. Mstít se. Historie už nás naučila, k čemu je to „dobré“. Pamatujte tedy: Když už křečovitě hledíme do minulosti, neschopni odpustit – rozhodnuti vinit, hrozit, mstít se –, co kdybychom porozuměli tomu, co vlastně odpuštění je a co není? Možná bychom namísto k destrukci vykročili konečně ke konstrukci.
Osvobodit se od minulosti
Představil se jako Channarong. „Zvláštní jméno. Co znamená?“ „Bojovník za vítězství.“ Nevypadal jako vítěz. Nevypadal ani jako bojovník. „Z čeho tak usuzuješ?“ zareagoval. „Ach tak, hodnotíš můj zevnějšek. Asi nevíš, že největší boje člověk prožívá uvnitř. Tam je kolbiště bojovníka. Tam se ukazuje, jestli vyhráváš, nebo prohráváš.“ „A co rozhoduje?“ „Který okruh svého Já napájíš.“
Vyprávěl, že lidské rozhodování stojí na dvou „okruzích“. Emocionálním a racionálním. Zjednodušeně: na pudech a na rozumu. Proděláme-li bolestivé zranění či jinou újmu, emocionální okruh se uzavře na cyklus pomsty, kdežto racionální okruh na cyklus odpuštění. A my si volíme, zda chceme onemocnět, nebo se uzdravit. Zda chceme slábnout, nebo sílit. Zda zvolíme bezmoc, nebo moc.
„Mocný není ten, kdo jen zničí druhého, ale kdo přemůže toho největšího soupeře, kterého má na světě – vlastní ego. A bezmocný není ten, kdo nemá kontrolu nad jinou osobou, ale kdo nedokáže ovládnout vlastní emoce. S těmi je to tak, že buď Ty ovládáš je, nebo ony Tebe,“ řekl Channarong.
O okruzích hovoří proto, že cykly pomsty a odpuštění připomínají tvarem kola. A kolo nemá žádný konec. Tohle je důležité. Neodpouštění tedy jen stále živí odpor, hněv, nepřátelství a nenávist, a tento cyklus působí destruktivně zejména vůči našemu nitru. Bez konce ve zkáze pokračuje. Zatímco odpuštění umožňuje buď obnovit, anebo ukončit vztah. Hlavně netrčet mezi. Uvolnit se ze zajetí.
Odpuštění tak není milost, kterou dáváme druhým lidem. Odpuštění je svoboda, kterou dáváme sami sobě. Jako bychom byli uvězněni v žaláři a stačilo jedno otočení klíčem na vysvobození. Ve své projekci si však myslíme, že k zámku musí přijít někdo zvenčí. Ale ten klíč je zevnitř. Jen si to představte: Svíráme mříže, cloumáme jimi, bědujeme. Přitom klíč máme my. Je na nás to utrpení ukončit. Ale ne destrukcí, ta by utrpení naopak prohloubila.
Charlotte vanOyen-Witvliet, klinická psycholožka a profesorka na Hope College v americkém Michiganu, sledovala osoby, které chronicky odmítaly odpustit, a byly tudíž v hluboké depresi.
Požádala je, aby myslely právě na člověka, který jim ublížil. Za pomoci přístrojů pak monitorovala jejich srdeční frekvenci, tik obličejových svalů, chování potních žláz. Zášť způsobila okamžitou stresovou reakci – zvýšily se krevní tlak i tep a spustilo se pocení. Tělesné změny doprovázely změny emocionální. Neodpouštějící lidi přepadla hořkost. Naštvanost a smutek byly dokonce tak intenzivní, že je tyto osoby neuměly dostat pod kontrolu. Hrozilo, že jim lékařka bude muset podat léky…
Místo toho Charlotte vanOyen-Witvliet pacienty požádala, aby se zkusili VCÍTIT do svých viníků. Aby si prošli stejný příběh, jen z protější strany. Ihned došlo ke změně. Stresová reakce ustala, naměřené hodnoty se vrátily k normálu.
Nutno podotknout, že obě reakce byly přirozené. Pro společenské tvory, kterými lidé jsou, je pochopitelně stresující jakákoli vážná roztržka ve vztazích. Pokud jsme těmto vztahům věřili, pokud nás definovaly, pokud jsme na ně spoléhali a tyto vztahy umřou, „hyneme“ i my. Tedy v případě, že se včas nepustíme. Je vědecky prokázáno, že neodpouštění devastuje vlastní imunitní systém, a to včetně narušení výroby životně důležitých hormonů, jimiž naše buňky bojují s infekcemi. „Nemohu odpustit,“ tvrdili Charlottě vanOyen-Witvliet pacienti do jednoho. „Kvůli němu,“ ukazovali všichni na svého viníka. Mýlili se. Ne, že nemohou. MUSEJÍ odpustit. Kvůli SOBĚ.
Musíš, pokud chceš zdravě žít
Channarong mi vyprávěl svůj karmický příběh. Byl o Channarongově letitém neodpouštění vlastnímu otci. „Jako malého mě bil, kdykoli se opil,“ leskly se Channarongovy oči ještě teď, na prahu stáří. „Nemohl jsem té bolesti zabránit. Byl jsem moc malý na to, abych se ubránil či utekl. Opilý táta vždy zamkl dveře a bil. Nikdo mi nikdy nepřišel na pomoc. Nikoho nenapadlo, že by můj otec byl takový. Když nepil, byl to laskavý člověk.“
Hleděl jsem muži do očí. Za slzavým závojem nebylo nic. Channarong byl slepý. I zrak mu vzal opilý otec. Když už neměl synovi co rozbít, jak ho více ponížit, připravil ho prsty o schopnost vidět. „Pak mě vlekl k lékaři. Musel jsem mlčet, když vyprávěl lži, jak jsem si oslepnutí přivodil sám. V mé duši je velmi hluboko vyryto, jak strašně se mnou zacházel.“
Dokázali byste takovému otci odpustit? Channarong ano. Jen to nebylo hned. „Odpuštění pochopitelně nezmění minulost. Ani nemá. Co odpuštění změní, je přítomnost a budoucnost. Je to jediný způsob, jak se odpoutat od toho zlého, co se stalo. Osvobodit se. Bez odpuštění jsme dál připoutaní k osobě, která nám ublížila, i k činům, kterých se na nás dopustila. Připoutáni jsme masivními řetězy zapšklosti a sebelítosti. Dokud nedokážeme odpustit, ta bolest se nás drží. Naším žalářníkem není ten člověk, ne ta událost, jen vzpomínka. Až když ji opustíme, získáme zpět kontrolu nad svým osudem a svými pocity. Staneme se vlastním osvoboditelem.“ „Jak jste to dokázal?“ žasnul jsem. „Těžce,“ pokýval hlavou. „Lidé, kterým je nejtěžší odpustit, jsou ti, kterým jsme byli nejblíže – a oni nás zranili.“
Channarong však už zmínil ten odrazový bod, který ho přiměl odpustit: „Když otec nepil, byl to laskavý člověk…“ „Znamenalo to,“ řekl si Channarong, „že se špatné události děly, jenom když byl opilý. V jádru byl laskavý člověk. Alkohol však způsobil, že dobrý člověk nabyl zlou moc.“ „Ví otec, že jste mu odpustil?“ Channarong přikývl. „Ještě ten den se oběsil. Zanechal dopis, kde napsal, že si až ve chvíli mého odpuštění uvědomil, jak moc ublížil synovi, který ho ANI PAK NEPŘESTAL MILOVAT, kolik nelásky dal někomu, kdo mu i poté dal lásku.“
Odpuštění je výsledkem lásky. Především lásky k sobě. Projít k němu je ale nutné přes souboj mezi oběma okruhy. Dalo by se také říct, že jeden je zvířecí a druhý lidský. Zvířecí pud nám velí: „Zasáhl Tě někdo? Udeř, oplať!“ I proto POMSTA zdánlivě vypadá jako SÍLA. Zatímco lidský rozum říká: „Když udeříš zpět, co dobrého Ti to přinese v krátkodobém i dlouhodobém horizontu?“ I proto ODPUŠTĚNÍ zdánlivě vypadá jako SLABOST.
„Když udeříš zpět, co dobrého Ti to přinese?“ opakoval si Channarong. „Že zničíš vlastního otce? Že ho už nepotkáš? Že Ti už nebude moci ublížit? Ale to všechno můžeš zařídit bez jediného úderu. Stačí jen odejít. Zbavit se pout. Oddělit se od něj. I to znamená odpustit.“
Do rozhovoru s Channarongem jsem si myslel, že odpustit znamená tak trochu předstírat, že jsme zapomněli; že se to špatné nestalo; že čin akceptujeme; že se podvolujeme. Channaronga takový výklad rozesmál. „Odpustit znamená naopak NEzapomínat. Navždy si pamatovat, kdo a co špatného nám provedl a čeho všeho jsou i blízcí lidé schopni. Odpustit znamená nezapomínat právě proto, aby se už nikdy nic takového neopakovalo. Odpustit znamená uzavřít minulost konstruktivně jako lekci, ba i poděkovat za ni, za zkušenost, co už nechceme zažít, jakými nikdy nechceme být, protože jsme na vlastní kůži poznali, jak to bolí.“
Odpustit znamená konečně vykročit dopředu. Vyjádřit: Tvůj směr není můj směr. Tvůj směr neakceptuji. Tvůj směr nehodlám trpět. Opouštím Tvůj směr, Tvůj svět, Tvůj řetěz. Nehodlám se už k Tobě vázat – ani svou hořkostí, zapšklostí, nenávistí. Chci pryč od Tebe, a právě proto volím odpuštění. Odpouštím Ti, aby mě s Tebou nepojilo už nic, jen zkušenost. Je to jako s malým dítětem, které se spálí o horkou plotnu. Proč by v té chvíli mělo zanevřít na celý život, na plotny? Stačí přece, když se ponaučí a bude příště opatrnější. K tomu však potřebuje NEZAPOMENOUT to špatné. Kdo se jednou spálí a nezapomene, už se dalšímu spálení spíše vyhne – a jeho život bude BEZPEČNĚJŠÍ.
„Odpuštění,“ pravil Channarong, „předpokládá nereagovat negativně a nepoddávat se příliš negativním emocím, a to jak těm uvnitř, tak těm zvenčí. To jest: Neublížíme si sami ani už nedovolíme, aby nám ublížil někdo vnější. Odpuštění je jako rozvinutí pásky sebeochrany kolem naší osoby – nedovolení negací ani jiným, ani sobě. Z toho plyne, že odpuštění je konstruktivní čin. Výstavba lepšího života. Zahození spojovacího řetězu s vězením.“
Lepší vlastní život… To jsem potřeboval více vysvětlit. „Odpuštění neznamená pasivitu, ale naopak aktivitu ve směru vlastní radosti. Co nejdál od ubližujícího člověka. Odpuštění není rezignace na spravedlnost, nýbrž naopak trvání na tom, že druhý ublížil, ale s jedním dodatkem: Proč bych se já měl zabývat tím, aby byl potrestán? Proč bych se já měl trápit tím, že stále potrestán není? To bych měl pořád řetěz jako ohlávku kolem krku. Ať se o to starají jiní lidé, za to placení, ať se postará karma. Jako se to stalo u mého otce. On sám se mohl nejlépe soudit a zvolil trest, že bych já nesvedl větší. Nezemřel mou rukou, nemám na ní krev. Neodešel v důsledku mého hněvu, a tak jsem já neuškodil sobě, zatímco on sobě ano. Neuškodil jsem jemu, on mně ano. Nechtěl dál žít, já ano. Svým odpuštěním jsem se vzepřel špatnosti, protože už nechci, aby mi někdy ubližovala. Jeho špatnost či moje. On si odpustit nedokázal. To je důvod, proč podlehl své vlastní špatnosti. Neodpouštění nemůže přinést člověku nic dobrého. Neodpouštění je zlo.“
Vcítění
Súfijská škola praktikuje až takový nadhled, že v průběhu odpouštěcího procesu opakuje, že nikdo na svět nepřišel krutý, s posláním nám ublížit. Jeho život to tak jen zařídil, aby se krutým stal, aby ho krutosti někdo naučil, aby viděl v krutosti „jedinou správnou cestu“. Možná za to, že nás nemá rád, mohly i relevantní důvody. Třeba k tomu přispělo naše chování, postoj, výraz našeho obličeje nebo jeho projekce, která ho přiměla vyložit si naše zcela neutrální činy jako toxické nebo jeho ohrožující.
Možná za to můžeme my, možná ne. V každém případě ustrnout v tomto bodě a obětovat život přemýšlení o možných i nemožných příčinách cizího ublížení, to působí jako marnění času – nejdůležitější komodity, které máme s každým dnem o jeden den méně. Čas je bohatství, kus života, který když někomu dáme, už ho nikdy nezískáme zpět. Proto bychom měli nakládat se svým časem uvážlivě....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům