Klíč první: Nadhled - PetrCasanova.cz

Ve studni žila žába. Tam se narodila i byla vychovaná. Nikdy svou studnu neopustila.

Jednou k ní shora spadla jiná žába. „Odkud jsi?“ ptala se ta studniční. „Z moře,“ představila se návštěvnice. „Co je moře?“ „Spousta vody.“ „Tolik jako tady?“ Mořská žába se zasmála. „Ne, moře je obrovské.“ „Takhle obrovské?“ roztáhla studniční žába své údy. „Ne, mnohem větší.“ „Takhle obrovské?“ skočila studniční žába od jednoho konce studny k druhému. „Ne, mnohem větší.“ „Lhářko!“ kvákla studniční žába. „Nic nemůže být větší než můj domov.“ A mořskou žábu vyhnala.

Copak může žábě, která nezná nic než svou studnu, někdo vysvětlit svět? Podobné je to s lidmi. Někdy si hýčkají v hlavě „svou vlastní malou studnu“ a nechápou, že život může být jiný.

Píše se rok 1900 a z belgického dolu po celodenní dřině právě vyjela nahoru jedna směna těžařů. Chce se Vám vyhrknout „chudáci“? Jenže ti muži jsou šťastní. MAJÍ PRÁCI. Těžkou, ale O TO LÉPE placenou. Nestěžují si. Nepovažují se za chudáky. Naopak o sobě ve společnosti říkají, že jsou PRIVILEGOVANÍ.

I taková fotografie připomíná, že na každou situaci a událost může existovat více různých úhlů pohledu. A čím větší je Váš odstup nebo nadhled, tím širší záběr se před Vámi otevře a tím spíše Vaše ustaranost či úzkostlivost ustoupí. Protože spatříte CELÝ OBRAZ, zasazený do kontextu.

Velikost detailu

Říká se: Nedělej z komára velblouda. Proč se to říká? Protože trpaslík zblízka opravdu může vypadat jako obr.

Zabývat se čímkoli v přílišném detailu znamená rozvíjet v sobě někdy až zbytečné strachy, úzkosti, frustrace a nespokojenosti. Ne nadarmo se v obrazárnách a galeriích doporučuje udržovat si odstup od vystavených maleb. A nejen pro to, abychom je nepotřísnili. Především pro plnohodnotný zážitek. Jedině z odstupu totiž můžeme plně pochopit celek a jednotlivé souvislosti mezi detaily. Zatímco z pouhého detailu celek nepochopíme.

Nadhled jako první z klíčů k radosti znamená uvědomit si, že všechno může být i jiné, než jak se to zblízka (momentálně) zdá. Že za čas můžeme dnešní situaci vyhodnocovat odlišně, ba možná i přesně opačně. Že to, co nás teď bolí, může být s odstupem času tím, co nás uzdravilo. Jen stačí připustit, že by se šlo na přítomnost jednou podívat i jinak.

Stavět katedrálu

Na pravé straně je Barcelona. Úhledné město, že? Jako podle pravítka. Shora má řád. Někdo by si možná pomyslel, že mezi domy není rozdíl. Přitom každý dům je jiný. A zcela vybočuje Sagrada Familia, katedrála a nejznámější stavba katalánského architekta Antonia Gaudího. Simon Sinek ve své pozoruhodné knize Začněte s PROČ (zajímá-li Vás seberozvojová literatura, načtěte si QR kód) popsal rozhovor dvou kameníků, kteří roky pracovali na této stavbě – na stále stejném místě a konce nevidno.

„Máš svou práci rád?“ padla jednoho dne otázka. „Rád?“ pohodil první rameny. „Stavím tuhle zeď, kam až mi paměť sahá. Je to jednotvárná práce. Celý den se pachtím na horkém slunci. Kameny jsou těžké, je vyčerpávající tahat se s nimi od úsvitu do setmění. Ale odpovím Ti tak – mám alespoň práci. Mám čím platit účty.“ Načež otázku opětuje: „A Ty máš svou práci rád?“ „Moc rád,“ poví druhý. „Také pracuji na této zdi, kam mi paměť sahá. I pro mě je to jednotvárná práce. I já se celý den pachtím na horkém slunci. I pro mě jsou ty kameny těžké. I pro mě je vyčerpávající tahat se s nimi od úsvitu do setmění. Tak jako Ty nevím, jestli tato stavba bude za mého života vůbec dokončená. Ale mám tu práci moc rád, protože vím, že stavím katedrálu.“

CO ti dva kameníci dělají, je totožné. Stejný je i způsob, JAK to dělají. Rozdíl však spočívá v tom, PROČ to dělají. První by nejspíše vzal jinou práci, kde by mu zaplatili víc, hlavně když dál půjde za svým PROČ – zaplacením účtů. Druhý by nejspíše odmítl jinou práci a dřel i hodiny navíc, hlavně když dál půjde za svým PROČ – bude součástí něčeho většího než jen toho, co dennodenně dělá. A současně ví, že bez něj by jednou ta katedrála nestála.

Sinek doporučuje mentální nadhled všem, kterým připadá jejich vlastní cesta příliš dlouhá. Stále nevidí žádné velké pokroky, a proto podléhají skepsi, zda vůbec směřují k cíli či zda do něj dojdou. Rada druhého kameníka by zněla: Jste na cestě. Jste v procesu. Stavíte katedrálu svého života. To je první klíč, se kterým se naučte pracovat. Vaše PROČ může být jako světlo, které Vás pomůže provést dočasnou tmou.

Kdykoli zaváháte, proč ještě pokračovat, přemýšlejte, proč jste začali. Vrátí Vám to odstup, nadhled, uvidíte zase celou stavbu. Nejen ten jeden detail, jímž se momentálně trápíte, ale i začátek, proces a cestu, kterou jste doposud ušli.

Stejný svět, jiné oči

Nadhled je moudrý způsob, kterým vnímáte nejen svět. Nadhledem současně poznáváte sebe. Ostatně, i způsob, kterým se chováte k druhým lidem, je v konečném důsledku ten, kterým zacházíte se sebou. Nevěříte mi?

Na samé hranici amerického státu Texas je město El Paso. Jen řeka ho dělí od mexického města Ciudad Juárez. Je zde velká vojenská základna Spojených států, Fort Bliss, a nemocnice Williama Beaumonta, nazvaná po chirurgovi americké armády, jenž proslul výzkumem lidského trávení. Dodnes se tu vypráví příběh dvou těžce zraněných vojáků, které přivezli přímo z fronty. V boji ztratili obě nohy. Oba měli stejnou diagnózu i prognózu.

Tom ležel po krátký zbytek života zahořklý čelem ke zdi, odsuzující osud. Naproti odpočíval Chuck, v téže situaci se vděčně usmívající, že „dostal druhou šanci od života“.

Zatímco Tom své lůžko zatvrzele odmítal opouštět, nekomunikoval a po většinu času se ani nehnul, Chuck miloval, když ho na vozíčku vozili zahradou. Byl šťastný, že je blíže květinám a může být denně obklopen svými dětmi, které ho pravidelně a radostně navštěvovaly.

Tom nebyl sám. Měl také rodinu. Ale zakázal jí jezdit. Štval ho život. Štvali ho všichni. Chuck měl všechny negativní předpoklady pro to, aby se rozhodl pro stejný pohled, ale zvolil si jiný. Jeho památná věta: „Naše radost, hněv nebo smutek jsou jen přirozené reakce na příběh, který sami sobě o životě vyprávíme.“

„Tvůj pohled na svět je Tvá jediná pravda. Jakmile však změníš svůj pohled, zjistíš, že pravda není jenom jedna.“
Viktor Frankl New York City, 1968

Viktor Frankl byl legendární neurolog. Narodil se ve Vídni rodičům pocházejícím z Pohořelic u Brna. Byl židovského původu, a tak skončil za druhé světové války v Osvětimi. Přežil ji. Ba právě tam propukl jeho zájem o psychologii.

Zajímal se totiž o rozpoložení spoluvězňů. Fascinovalo ho, jak pouhá perspektiva, úhel pohledu, dokáže člověka udržet naživu, nebo způsobit předčasnou smrt. Viděl nešťastníky, kteří se vrhli na ostnaté, elektřinou nabité ploty, jen aby už jejich utrpení byl konec, kdežto jiní si v beznadějné situaci dokázali vyrobit naději. Frankl proto říkal: „Klíč k pozitivní perspektivě je klíčem k životní svobodě.“

Zažil ženu onemocněním tak zesláblou, že už nad ní spoluvězni udělali křížek. Neměla se dožít konce týdne. Frankl jí ale pošeptal: „Slyšel jsem, že do Vánoc jsme osvobozeni…“ Už dávno bylo babí léto. A ta žena, navzdory všem předpokladům táborových lékařů, žila dál. Zemřela až na Štědrý den, když bylo zřejmé, že k osvobození nedojde.

„Změnit přímo emoci, kterou momentálně máme, je těžké. Ale změnit úhel pohledu, kterým se na prožívanou událost díváme, je lehké. Naše perspektiva totiž pramení z té části mozku, nad níž máme moc. Způsob, kterým vidíme život, a význam, který konkrétnímu prožitku přisuzujeme, poté změní emoci, se kterou jsme si původně nevěděli rady,“ vysvětlil Frankl. „Čím více budeme přemýšlet o pozitivní perspektivě, tím spíše si pak dokážeme vytvořit a ochránit svou vnitřní vyrovnanost.“

Moc, anebo bezmoc

V roce 1973 dalajlama seděl v autě, které kličkovalo hustou dopravou ve Vídni směrem k předměstí Hinterbrühl, kde Jeho Svatost čekali v SOS dětské vesničce.

Řidič spěchal, ale se vší opatrností, vezl cenný náklad. Snad proto okamžitě a prudce zareagoval, když jedno ze souběžně jedoucích aut nečekaně odbočilo do jeho dráhy. Šoféra popadl vztek a už chtěl spustit, co si o tom „darebákovi“ myslí, když ve zpětném zrcátku uviděl duchovního. Ten se na zadním sedadle spokojeně usmíval a jen pronesl: „To jsou mi, na mou věru, řidiči.“

Šofér užasl: „Jak můžete tak dramatický okamžik přejít tak v klidu? Přece jsme se mohli vybourat!“ Dalajlama mu podal výklad, který šoférovi změnil život.