Voják vyhledá slepého mnicha. „Prý jsi nejmoudřejší v širém okolí,“ uhodí, „tedy pověz: Skutečně existuje peklo i nebe?“ „A kdo se ptá?“ mhouří mnich matné oči. „Jsem voják osobní stráže císařovy.“ „Nesmysl,“ rozesměje se mnich. „Císař by neměl TAK HLOUPÉHO vojáka…“ „Cože?“ zbrunátní voják a tasí meč. „Teď Tě ztrestám za tu opovážlivost. Mám čím!“ „Nesmysl,“ burácí smíchy mnich. „Sice nevidím čepel, ale musí být TUPÁ JAKO TY!“ „Cože?“ rozpřáhl se voják a už by byl býval ťal, kdyby mnich nezvolal. „Toto,“ píchl mu prstem do tváře, „je peklo!“
Voják se zarazil. Uvědomil si, co mohl spáchat, a zahanbil se. Vrátil meč do pochvy a mnicha ochránil. „A toto,“ dodal mnich, „je nebe.“
Protože peklo procítí ten, kdo se snaží ovládnout druhé. Zatímco nebem projde ten, kdo dokáže ovládnout sebe.
V roce 1910 pronikl do ulic New Yorku City blizzard – silný, suchý vichr, zároveň velmi studený. Vyvolal masivní sněžení spojené s teplotou hluboko pod bodem mrazu. Kdo mohl, zmizel do domů. Někdo nemohl.
Třeba řidič této tramvaje, která se prodírala ledovým větrem bez jediného pasažéra. Ostatně, po namrzlých schůdkách by se ani nedalo vystoupat. Osamělý muž s vysoko vytaženými límci a čapkou vraženou do očí čelil dlouhou cestou do depa nelítostné realitě, které nemohl utéct.
Když se ho ptali, jak to snášel, odpověděl: „Myslel jsem na ty lidi, kteří jsou ve stejné chvíli vážně nemocní a blíží se jejich konec. Také tu skutečnost nemohou ovlivnit, také mohou jen čekat a přemýšlet, co přijde. I já měl strach. Ale došlo mi, že strach je v pořádku, přirozený instinkt, když člověk stojí tváří v tvář nebezpečí, jemuž nerozumí a které nemá ve své moci. V moci máme jen to, jak o té situaci smýšlíme – zda s odvahou, a pak můžeme být i nebojácnější, nebo s katastrofickou představivostí, a pak můžeme sami sobě tu situaci zhoršovat a vytvářet si ještě větší strach…“
Řidič se jmenoval Arthur Davis a rád si četl o pekle a nebi. „Řada lidí se bojí pekla s tím, že bude plné strachu, úzkosti, neštěstí a bolesti. Já se těchto lidí ptám: Bojíte-li se takového pekla, proč si právě takové vytváříte na Zemi? Proč si dobrovolně krátíte svůj život a místo radostí, úsměvem, spokojeností a láskou ho sami plníte strachem, úzkostí, neštěstím a bolestí? Bojíte-li se pekla, dejte životu smysl. Tím omezíte svůj strach z představy, co všechno by se ještě mohlo pokazit. Přece když jdete smysluplnou cestou v životě, tak chyby nevadí. Ať klopýtnete, třeba i spadnete, rádi vstanete, pokud víte, že směr máte správný.“
A tak stál na otevřené přídi tramvaje a držel správný směr. Nikdo nenaskočil. Ale co kdyby? „V takové psotě lidé potřebují místo, kam se schoulit a kde se ohřát.“ On sám takové místo neměl. Ale to mu nebránilo v tom toto prostředí představovat pro druhé.
Při pohledu na tu památnou fotografii mi vždy naskočí paralela s dalajlamou. Jednou se ho ptali, zda se nebojí pekla a je si jistý, že skončí v nebi. Šokoval je odpovědí. „Dostat na výběr, půjdu do pekla. Co bych dělal v nebi? V pekle přece mohu vyřešit více problémů a více pomoci lidem.“
Dobrá karma
Congkhapa patřil k nejvýznamnějším učitelům tibetského buddhismu. Ostatně, z jeho učení vzešla linie dalajlamů. Působil ve čtrnáctém století. Jeho doménou byla karma. Říkal: „Nejlepším způsobem, jak si vytvořit tu nejlepší karmu s co nejmenším úsilím, je radovat se z dobrých skutků – svých i ostatních.“
Učil, že samo radování předurčuje člověka k opakování pozitivních skutků. Radování nám totiž dělá dobře. Radujeme-li se z dobrých činů, chceme je dělat pořád. Radujeme-li se ze špatných skutků, chceme opakovat je. Naše karma je tedy náš osud, který nás sice vleče za sebou, ale my jsme ho nastartovali a my ho ustavičně živíme. Congkhapa mluvil o monstru, které jsme stvořili a musíme od té chvíle krmit. Tím stvořitelem však bylo naše myšlení, a to se může rozhodnout špatné monstrum dát vyhladovět. Už ho nesytit. A nejsnazším přechodem od špatné k dobré karmě je podle Congkhapy soucit.
Soucit souvisí s odpuštěním, přijetím i nadhledem. Ale také s pokorou, vděčností a úsměvem. Ano, všech šest předchozích klíčů se potkává u sedmého. U té části radosti, kterou si uvědomujeme, když máme význam pro druhé, když náš život dostává společenský smysl, když máme nejen možnost, ale i schopnost někomu pomoci a vůbec s někým účinně sdílet.
„Každá radost,“ říkal Congkhapa, „vyjadřuje, že nebereme život jako samozřejmost a že s námi něčí příběh rezonuje. Soucit je tedy nejen smutný, ale i veselý. Soucit je všeobecně sdílení, spojení, sblížení. Naše splynutí s lidmi a jejich splynutí s námi. Soucit vyjadřuje, že vlastně jedno jsme.“
Soucit je opakem sebestřednosti. Dalajlama vyprávěl o mrzutosti, kterou u ostatních spolucestujících v letadle vyvolávaly dvě malé děti. Byl to noční let a ony nemohly usnout. Byly již velmi unavené, a proto nespokojené a plačtivé. Vřískaly, a budily tak druhé i sebe navzájem – paradoxně proto, že chtěly usnout.
„Chlapeček byl asi tříletý, holčička ještě miminko. Zpočátku se je snažili tišit oba rodiče. Otec se rozhněval a odešel kamsi do útrob letadla. Maminka zůstala sama. Zvedl jsem se a došel uličkou až k ní. Pohlédl jsem jí do obličeje, měla v očích slzy, a aniž mě nechala promluvit, omlouvala se mi za křik, že si opravdu s dětmi neví rady. Vtom spatřila můj úsměv a znejistěla. Pohladil jsem ji, pak děti, staršímu jsem dal bonbon. Pověděl jsem jí: „Jste fantastická. Obdivuji Vás. Sám bych neměl takovou trpělivost. Ačkoli dosažení mnišské praxe trvá řadu let, nic se nevyrovná zkoušce, které je vystavena Vaše duše o jedné noci s nešťastnými dětmi.“
Soucit není jen o pomoci druhým. Je to způsob, kterým lze vyléčit vlastní bolest obracením se k bolesti druhých. Cílem tohoto moudrého soucitu není vytvářet radost primárně pro sebe, ale být oázou pro druhé. Jako to řešil řidič tramvaje. Mimochodem, všechny klíče k radosti, které Vám popisuji, jsou nakažlivé. Všimli jste si? I soucit. Soucítíte-li s druhými, oni mají sklon soucítit s Vámi. Toho využívají policejní psychologové. „Já Ti pomůžu, když Ty pomůžeš mně. Slez z toho okenního parapetu, prosím. Nedělej mi dnešní den bolestivým (svou sebevraždou).“
Soucit však může rozvinout také úplně jiný příběh, než jaký jsme si do té chvíle vyprávěli. Vcítěním se do jiné osoby, jež nám ublížila, můžeme prohlédnout, že jsme jí v minulosti možná provedli něco, co se jí nelíbilo. Porozumíme tomu. Pochopíme to. Uvědomíme si vlastní podíl na její toxické reakci, a to sníží míru naší vlastní frustrace i hněvu. I toho využívá policejní psychologie. Vychází z teze, že výchozí přirozenost člověka je dobrá, soucitná, že nikdo nechce primárně ublížit. Emoce mohou být produktem jeho vlastních projekcí, někdy i mylných interpretací, zkreslené představy a nedorozumění.
Mluvit, mluvit, mluvit s lidmi! To je základní pravidlo policejní psychologie. A mělo by být i naším. Vždyť ptaním se a nasloucháním lze nejen druhé pochopit, ale také procvičit si vlastní starostlivost a lítost z cizí bolesti a utrpení. Je přece tak smutné, že se někdo neovládá – tolik nemá kontrolu nad sebou, svými emocemi a činy, až ho svírá negativní monstrum. Tento pohled vysvětluje, proč policejní psycholog místo vzteku a odsouzení dokáže s problémovou osobou mluvit tak, až jej poslechne. Policejním psychologům je totiž takové osoby líto a mají o ni starost. Skutečnou.
„Lidská bytost je tak složitý mechanismus, že nemohla vzniknout náhodou. Je uměleckým dílem po stránce tělesné i duševní, a stejně tak z hlediska souher těchto dvou stránek. Nikdo mi nenamluví, že jsme tady jen tak. Mým posláním tedy nikdy nebude jen přežít, ale skutečně vzkvétat. Má-li si mě Bůh vyzvednout zpátky, ať se mu vrátím s tím, co jsem při narození neměla – s vášní, stylem, humorem i soucitem.“
Coco Chanel
po smrti matky otcem daná do sirotčince, bylo jí 12 let
„Odtažitost plodí lhostejnost, falešnou nadřazenost a ve výsledku osamělost. Sblížení plodí soucit, skutečnou rovnost a ve výsledku lásku.“
Johnny Cash
zažil labutí syndrom: 45 let s jednou milovanou ženou, po její smrti skonal za 4 měsíce
Špatná karma
Člověk, ačkoli to nerad slyší, si rozhoduje o svém špatném osudu často NESPRÁVNÝM přístupem k událostem, nad nimiž nemá kontrolu. Nenaštvou ho primárně lidé, ale třeba zrušený let – z důvodu nepříznivého počasí. Přestože počasí nikdo neovlivní, on „předpokládal“, nebo dokonce „nepochyboval“, že se nic nepříznivého nestane. Náhle se zbořil jeho vlastní „nezměnitelný“ plán. „Zrovna tohle jsem nečekal.“ S tímto povzdechem v sobě rozvine vztek, který ale nesměřuje na svou hlavu (za to, že bral včasný odlet i přítel jako samozřejmost, ne jako námět k vděčnosti a ocenění), a zlobí se na kdekoho. Na pilota, na zaměstnance letecké společnosti, na partnerku. Přitom stačí výměna postoje. Místo záminky k rozčilení to pojmout jako příležitost k uklidnění. Co si užít neočekávaný dárek – neplánovanou hodinu či dvě, po které lze nerušeně sedět a meditovat? Co se místo hněvu raději usmát a odpustit ze svého nitra zbytečnou frustraci? (Koneckonců, co jiného než přijetí člověk zmůže?)
S klienty, kteří v emocionálně vypjatých chvílích snadno vzplanou, hraji jednoduchou, ale zábavnou hru. Příklad: Spěchají autem na důležitou schůzku. „Právě teď“ uvíznou v dopravní koloně. Úkol? POLARIZOVAT! Udělat opak toho, co obvykle. Místo řevu a bouchání do volantu si říct: Ha, tréninková příležitost, jak být naopak ZTICHA! Pst, a není slyšet ani muk! Je to docela legrace. Zatímco všichni kolem za skly svých vozů tlučou pěstičkami do čehokoli, co se jim namane, a brunátní jako zadečky opic – my se usmíváme. Oni jsou v pekle, uprostřed pekelné silnice, ale my máme svůj malý ostrovní ráj…
Tip číslo 2: Usmějte se na ty lidi. Spatří-li Vás, s agresí ihned ustanou, ba se také usmějí. Nejsou jiní než my. Jsou to stejné bytosti. O tom je soucit. Kdykoli si o sobě myslíme, že jsme snad něco více či méně, vzniká v nás izolovanost, osamělost, pocit ohrožení, s ním stres, strach, nervozita, úzkost. Co když nejsme jako oni? Co když jsou/budou lepší než my? Ne, ani lepší, ani horší. Jsme stejní. To je soucit.
I v dopravní koloně, uzavření do bublin svých životů i aut, jsme všichni součástí jednoho celku. Všichni čekáme. Kdykoli někoho vnímáme odděleně (snaží se objet kolonu), chápeme ho jako hrozbu. Přitom nic nevíme o jeho motivaci. Být v jeho kůži a muset spěchat (doplňme proč), třeba bychom ocenili, kdyby každý před námi PRÁVĚ TEĎ trochu uhnul. Bolest jednoho člověka může být výzvou pro druhé, aby mu společně pomohli.
Smutek
Už Congkhapa říkal, že smutek je horší než hněv. Moderní věda mu dala za pravdu. Smutek, jakkoli se to nezdá, je SILNÁ a TRVALÁ emoce. Trvá násobně déle než jakákoli prchavá emoce typu hněvu. Na třicet minut hněvu připadá u průměrného člověka sto dvacet hodin smutku (půlhodina hněvu na pět dní smutku).
Strach a hněv, první dvě negativní emoce, se označují jako „evoluční emoce“. Jsou totiž třeba pro naše rychlé reakce a přežití. Strach vyvolává útěk, hněv boj. Smutek, třetí negativní emoce, však nemá spojitost ani se stresem, pocitem ohrožení, ani strachem nebo hněvem. Smutek je jiná liga, či dokonce jiný sport.
Mírný smutek může být i konstruktivní. Lidé s mírně smutnou náladou (bolem) mají lepší úsudek, paměť, jsou motivovanější, prozíravější a kupodivu i štědřejší než veselí lidé. Lidé s bolem jsou totiž citlivější a rozvážnější, lépe si pamatují detaily a přitom CHTĚJÍ ZMĚNIT svou situaci. Mají důvod. Vadí jim ta skleslost.
Naproti tomu veselí lidé – jednoduše řečeno – nepotřebují nutně změnu. Jsou-li veselí, stačí jim to, vyhovuje jim to. Mírný smutek přitahuje hudbu, literaturu, obecně umění, zejména to, která vyvolává ještě víc smutku. Mírně smutný člověk tak víc prožívá a přijímá své emoce, které následně zvyšují chuť do...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům