Představil se mi jako Sittichai. „Co to jméno znamená?“ zajímalo mě. „Thajsky úspěch.“
Zatvářil jsem se nedůvěřivě, až pobaveně. Starý muž nevypadal jako reklama na úspěch. Alespoň ne pohledem z našich zemí.
„Prohlížíš si mou chudobu?“ zareagoval. Jak jsem spatřil jeho oči, ztratil jsem veškerá slova. Nevím, co to s nimi bylo. Jako by se stále více vnořovaly do těch mých. Sittichaiovy oči se mi původně zdály hnědé, ale čím déle jsem do nich hleděl, tím více se protemňovaly. A najednou jsem pochopil proč. Viděl jsem v nich sebe.
„Život je plný protivenství,“ dodal, jako by četl mé úvahy. „Všichni jsme křehká stvoření. Právě v té zranitelnosti a slabosti – pamatuj, nikoli navzdory ní – objevujeme skutečnou radost. Strach, hněv ani smutek nejsou naši nepřátelé. Pomáhají nám radost vytvořit.“
Nechápal jsem to. Jak by strach, hněv a smutek, ty veskrze negativní emoce, mohly vytvořit radost, emoci pozitivní? Ale Sittichai pokračoval. „Strach je nevyhnutelný. Stejně tak bolest a nakonec smrt. Proto se také hněváme a smutníme, vadí nám nevyhnutelný osud každého z nás. Jenže ze stínu toho špatného může vyskočit dobré. Ze stínu strachu odvaha, ze stínu bolesti síla, ze stínu smrti život.“
Přemýšlel jsem o jeho slovech a uvědomil si, že spolu se strachem ve mně opravdu vždy dřímalo pokušení odvážit se ten strach překonat. A také v momentech bolesti jsem současně toužil tu bolest přemoci a porazit. A také že když jsem čelil úmrtí blízké osoby, mnohdy s lítostí, že jsem se jí nevěnoval více, přišla touha teď se věnovat více těm, kteří tu ještě zůstali. Ano, ze ztráty hodnotného člověka povstalo uvědomění hodnoty jiných lidí a vůbec jiné mé hodnoty. Strach vskutku porodil odvahu, slabost sílu a smrt život.
„Nikdy nepochybuj o protivenství. Kde chybí láska, má právě láska největší hodnotu a potřebnost. Cokoli nám chybí, přirozeně hledáme, a když to nenacházíme venku, uvnitř sebe to vytváříme,“ poznamenal Sittichai a já začal pomalu rozumět jeho jménu. Úspěch pro něj nebyl naplněnější dům, šatník nebo břich, ale naplněnější život.
„Jak mohu objevit větší radost v životě?“ zeptal jsem se. „Předně si musíš uvědomit, že objevováním větší radosti nebudeš ochráněn před utrpením a zármutkem. Obojí se Ti bude dít. S větší radostí ale budeš lépe čelit těžkostem, které Tě budou spíše zušlechťovat než ztrpčovat.“ „Posilovat než
oslabovat?“ nabídl jsem mu alternativu. Sittichai zavrtěl hlavou. „Ne. Dál budeš mít potíže, a přitom ty Tě neučiní tvrdším. Dál zažiješ zlomené srdce, a přitom Tě neučiní zlomeným. Pamatuj, že jsi křehká bytost, ale to ještě neznamená slabá. V samém jádru naší bytosti je něco zakotveného. Smyslem našeho života je hledat štěstí. Od okamžiku narození každá lidská bytost touží zažívat štěstí a vyhýbat se utrpení. Duše prahne po radosti a spokojenosti. Ale ta cesta se zdá nekonečná, jakmile poznáš, že pocity štěstí jsou prchavé a těžko se objevují. Jsou jako motýl, který na nás přistane, ale když po něm natáhneme ruku, ihned odlétá pryč.“
„Takže štěstí je dlouhodobě nedosažitelné?“ „Ano, pro toho, kdo jej hledá v motýlech a ve vnějším světě. V penězích, moci, postavení. Jediný skutečný zdroj štěstí je v nás. Říká se mu radost. Kdo jej neovládá, je nešťastný bez ohledu na množství peněz, velikost moci a výši postavení.“
Vybavili se mi někteří z mých přátel. Miliardáři, a přitom velmi nešťastní lidé. Vystresovaní, neurotičtí, nemocní. Nedaří se jim spát, soustředit, smát, vadnou bez radosti. Mají moc i peníze, ale ty jim neumějí přinést vnitřní mír. Sittichai měl pravdu. Honí motýla, snad se ho i...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům