Všechno v člověku má svůj význam. To, že onen význam nevidíme nebo ještě nechápeme, neznamená, že žádný není. I strach má svůj význam. Lidé tuto pravdu většinou odmítají proto, že strach provázejí špatné pocity. Myslí si, že šťastný a úspěšný život lemují jen dobré pocity. Ale to je fatální omyl. Člověk potřebuje strach a jeho nepříjemnou, potažmo až nesnesitelnou signalizaci, aby zpozorněl. Ano, strach s námi někdy musí pořádně zatřást, abychom se probudili z příliš růžového snu – a vůbec PŘEŽILI.
Je to jako u semaforu. Ačkoli červenou nesnášíme, zachraňuje nám život. Kdybychom toto nejvýše umístěné sklíčko přelepili či pod vlivem pilulek (proti strachu) přestali červenou rozpoznávat, nejenže nám to nepomůže, ale může nás to stát i život. Ta červená totiž říká: „Stůj. Já vím, že Tě štvu, když spěcháš. Ale pokud teď vjedeš napřímo do křižovatky, potkáš smrt.“
Zelená je báječná. Vesele nám hlásí: „Jeď, všechno je v pořádku.“ Proto tak milujeme příjemné pocity – nemusíme nic měnit. Zato červená je nepříjemná. Hlavně pro mozek. Strach říká: „Prober se! Vypni autopilota a ZAČNI PŘEMÝŠLET.“ Ano, strach nás nutí myslet. Jako by chtěl vyjádřit: „Buď začneš MYSLET, anebo budeš TRPĚT.“ Co si vyberete? Pokud rozpohybovat rozum, ukážu Vám, jak lze rozptýlit strach v souladu s psychoterapií krok za krokem.
1. úkol: „Pochop mě!“
Jen zdánlivě strachu nerozumíme a litujeme, že neumí lidskou řeč. Ale on k nám hovoří. S každým naším vyděšením vypráví celý příběh. Nejen o nás a hrozbě, které se bojíme, ale také příběh člověka jako druhu a vůbec pozemské zvěře. Pojďme si ten příběh převyprávět za pomoci obrázků.
1. Tak takhle to na planetě Zemi vypadalo před sedmdesáti miliony let. Nežili tu lidé, ale byl tu již zárodek lidského strachu. Strach je totiž projev amygdaly. Amygdala je shluk neuronů o velikosti mandle uvnitř našeho mozku. Není to ale výsada člověka. Amygdalu mívali už dinosauři. Nebyla SOU ČÁSTÍ mozku (jako je u dnešního člověka), amygdala byla úplně CELÝ plazí mozek. Jen si představte: Tak obří tvor s tak malou hlavičkou. A přibližně ve stejném velikostním poměru – tělo versus hlava – byl i mozeček vůči hlavě. Inu, mandlička.
Amygdala neuměla a dodnes neumí nic víc než dvě emoce – strach a vztek. Proto vycítil-li plaz ohrožení, díky amygdale UTEKL, či ZAÚTOČIL. Pardon, svedl ještě jednu reakci: ZTUHNUL, aby posléze utekl, nebo zaútočil. KOUSNI, PRCHNI, STRŇ – to jediné dovedou i dnešní hadi…
2. Amygdalu tehdy vytvořila evoluce, aby pomohla těžkopádným ještěrům přežít. Nestačilo to. Vymřeli. A tak evoluce přišla s vylepšovákem. Nejprve plazí mozek doplnila o savčí – ten již zvládal šest emocí. Člověku však navrch dala prefrontální kortex, předpoklad rozumu. Hlavní doménou prefrontálního kortexu je soustředění. Pozor však! Evoluce NENAHRADILA plazí mozek. Ten v nás ZŮSTAL. A tím i strach, základ pudu sebezáchovy.
3. Tento obrázek si, prosím, vypalte do hlavy. Dinosaurus je pořád v nás. A je mocnější než „my“. Se strachem proto NELZE rozumem BOJOVAT. Strach jako základní emoce je silnější a rychlejší než rozum, protože je podmínkou přežití. Také proto, když v autě z leknutí dupneme na brzdu, až za půl sekundy rozumu dojde, co se stalo. Chápejte: My zkrátka strach potřebujeme takový, jaký je. Ale to neznamená, že se jím máme nechat ovládat, jestliže nás ochromuje. Ne, my toho „dinosaura“ můžeme přemoci.
4. Toto je cesta. Buď prefrontální kortex, či amygdala. Buď myslet, nebo trpět. Buď začít být bytostným člověkem, anebo zůstat dinosaurem. Jinak řečeno: Jediná cesta, jak vůlí ovládnout strach, je odpojit se od něj. Obrátit se k strachu zády. Zapojit svůj prefrontální kortex.
5. Pohleďte na poslední obrázek. Taková je situace. Co z těch dvou sil převáží? Odpověď je jednoduchá: Přece to, ČEMU DÁME VĚTŠÍ VÁHU. Zapojit prefrontální kortex znamená přimět sebe sama k soustředění. Cíleně odejít od strachu a koncentrovat se na něco jiného, byť bizarního. Mimochodem, víte, co jako první udělaly porodní báby před sto lety, když přišly k těžce rodící ženě? Jak setřásly strach, který pochopitelně měly? Poklekly, zavřely oči a začaly se modlit. Ano, obracely svou mysl k Bohu. Ne proto, aby odvedl práci za ně. Bůh byl pro ně středobod, na který upnuly myšlení, soustředění, prefrontální kortex. Strach polevil. My můžeme ve strachu rovněž myslet na Boha. Ale stejně tak můžeme hned spočítat hodně těžkou rovnici, například: 175 – 212 x 5, a to celé na druhou. Zapneme tím konstruktivní prvek v mozkové kůře. Převážíme záporné působení emocí. Můžeme si třeba vzpomenout na dětství a přeříkat nějakou dávnou básničku, písničku. Vyjmenovat všechny spolužáky ze základní školy. Najít všechno, co je okolo nás červené. Vůbec nezáleží na konkrétním úkonu, hlavně aby nás přiměl soustředit se na něco jiného.
Toto všechno si ale můžeme dovolit až dnes, kdy nám v drtivé většině případů nehrozí akutní ohrožení života a náš strach je spíše reakcí na naše vlastní představy. Neohrožuje nás totiž už žádný tygr ani medvěd. My si pouze toho tygra a medvěda vytváříme v hlavě z událostí, okolností a lidí, které k predátorům přirovnáváme. A v naší mysli ožijí staré instinkty. A nejen ty. Dinosaurus sám v nás povstane…
2. úkol: „Identifikuj, čeho se bojíš!“
Teprve až prefrontálním kortexem přetlačíme amygdalu a rozumem překonáme emoce, můžeme se s mnohem chladnější hlavou pustit do samotného strachu a jeho příčiny. Platí taktika středověkých válečníků: Je jich moc? Ustoupíme. Je jich málo? Hrrr na ně!
Skutečně cítíme, že jsme už dostali strach alespoň částečně pod svou kontrolu a že svým přechodem do soustředění i na banální problém můžeme kdykoli akutní strach oslabit? Pak zkusme, avšak stále za pomoci rozumu a soustředění, svým prefrontálním kortexem klidně, upřímně a otevřeně vyhodnotit odpovědi na tyto otázky:
Čeho konkrétně se skutečně bojím?
Co konkrétně tento strach ve mně vyvolává?
Jak moc je reálné, že se tento strach naplní?
Co nejhoršího se v takovém případě může stát?
Odpovíme-li si na tyto otázky racionálně a bez přehnaných emocí, už v této chvíli můžeme zjistit, že strach ustupuje, protože reálně hrozící následky nejsou ani zdaleka tak černé, jak si je dokážeme v kulminujícím strachu vybarvit.
Kahnemanův příklad cesty
Daniel Kahneman je nejen už téměř devadesátiletý psycholog, který přednáší na Princetonské univerzitě, ale též nositel Nobelovy ceny za ekonomii. Ano, psycholog, a to za přínos v oblasti začlenění poznatků psychologických výzkumů do ekonomických věd, hlavně těch poznatků, jež vypovídají o lidském úsudku a rozhodování za nejistot. Jinak řečeno: Kahnemana odjakživa zajímá strach a iracionální jednání i jinak rozumných lidí.
Příkladem by mohl být rok 1989. Tehdy ve Spojených státech propukla panika ohledně do té doby naprosto běžně používaného chemického prostředku Alar. Celá desetiletí se jím postřikovala jablka, aby se urychlil jejich růst a zlepšil jejich vzhled. Až najednou…
V tisku se objevila novinářská spekulace, že „vysoké dávky této chemikálie mohou u krys způsobovat vznik rakovinných nádorů.“ Bum! Okamžitý následek? Strach veřejnosti z výrobku Alar. A z toho plynoucí zájem médií o ještě senzačnější reportáž ve snaze obchod ně využít momentální vysoké citlivosti publika na klíčové slovo Alar. Jablka a Alar byla hlavní témata prakticky každého zpravodajství. Předmětem obav veřejnosti se tak postupně stala i jablka (druhé klíčové slovo). Úřady dokonce musely odpovídat na dotaz: „Je bezpečné vylévat nepoužitý jablečný džus do WC, nebo je nutné vytřídit ho jako toxický odpad?“ Politici prosadili zákaz Alaru. A přitom opakované laboratorní testy prokázaly, že „tato chemická látka ve skutečnosti představuje jen velmi malé riziko jako potenciální karcinogen“.
Nepomohlo to. Kahneman věděl proč: „Lidský mozek neumí pracovat s velmi malým rizikem.“ Je-li pro něj něco OHROŽENÍ, byť minimální, bojí se toho. RADĚJI SE BOJÍ, NEŽ ABY NEPŘEŽIL.
Kahnemanovu hypotézu potvrdil život: V USA se toho roku zkonzumovalo SKOKOVĚ MÉNĚ JABLEK, a to i těch NAPROSTO ZDRAVÝCH, s nimiž žádný Alar nepřišel do styku. Současně SKOKOVĚ VZROSTLA poptávka po ANTIDEPRESIVECH. Ano, vědecky nepodložená, ale hojně rozšířená spekulace měla na veřejné zdraví Američanů ve výsledku HORŠÍ DOPAD než nějaký Alar.
Daniel Kahneman k tomu říká: „Mozek má jedno velké omezení – neschopnost vypořádat se s jakýmikoli malými riziky. Taková rizika buď zcela ignoruje, jako by vůbec nehrozila, nebo je přeceňuje, takže jim přikládá neadekvátní váhu. Neumí volit něco mezi. Nevrátí-li se dospívající dcera do rána z večírku, rodičům se ihned zjeví kata strofická scéna ze zpráv, kterou už tolikrát viděli – bez ohledu na minimální míru pravděpodobnosti, s jakou se jejich dítěti může něco špatného stát. Mozek totiž ve strachu vidí jen to špatné, co se už někomu stalo.“
Odolat takovému strachu znamená dle Kahnemana MYSLET NA PRAVDĚPODOBNOST. Uvědomit si, že ta funguje jako zlomek: Každý zlomek je složen z čitatele a jmenovatele. Čitatel je ten tragický příběh, který někdy zazněl ve zprávách. Například: „Dnes spadlo letadlo.“ Aby se člověk bál adekvátně/úměrně skutečnému nebezpečí, musí kromě čitatele zohlednit i jmenovatele, tedy celkový počet uskutečněných letů toho dne. Kdo vnímá jen čitatele, aniž by ho dělil jmenovatelem, ten nechápe, že se bojí něčeho sice MOŽNÉHO, ale NEPRAVDĚPODOBNÉHO. Příklad: Je-li 40% šance, že „dnes bude pršet“, pak je současně 60% pravděpodobnost, že dnes pršet nebude.
3. úkol: „Identifikuj, v čem Ti já, strach, bráním!“
Strach není nepřítel. Pomáhá nám přežít. Problém však je, když nám žádná skutečná záhuba nehrozí – když se bojíme jen „tygra“ či „medvěda“ ve své hlavě. Pak nejde jen o naše věčné útočení a utíkání. Také naše strnutí může způsobit, že se ve zbytku života už nepohneme.
Zatímco skutečný tygr či medvěd by jednoho dne odešli dál, šelma v naší hlavě může zůstat navždy – nevyženeme-li ji. K tomu vyhnání napomáhá i uvědomit si, v čem nás (často i zcela nepravděpodobné) obavy vlastně brzdí. Zapojme tedy znovu prefrontální kortex a upřímně a soustředěně si zodpovězme tyto otázky:
Proč vlastně chci svůj strach odbourat?
Čím mi vadí?
V čem mě můj strach možná zbytečně omezuje a blokuje?
Co získám, jestliže své obavy překonám?
Najděme své PROČ. Nemyslím tím proč se bojíme, ale proč své obavy POTŘEBU JEME zvládnout. Nenapadá Vás odpověď? Nápověda: Získat můžeme nejen větší volnost a svobodu, ale také motivaci k překonání DALŠÍCH vnitřních bloků.
Příklad: Bojím-li se přednášet na veřejnosti před větším množstvím lidí, může mě to limitovat nejen v mé práci, nýbrž i v případném povýšení a lepším ohodnocení. Více peněz by mi potom mohlo umožnit stát se finančně svobodnějším člověkem a více si plnit i své hmotné sny. A k tomu všemu by stačilo poradit si s tou brzdou…
Mischelův příklad cesty
Walter Mischel byl původem Rakušan. Přesídlil do Ameriky a stal se profesorem Kolumbijské univerzity. Jakožto sociální psycholog se zabýval přede vším tématem sebekontroly a teorií osobnosti. Byl 25. nejcitovanějším psychologem 20. století. Vždy ho...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům