Překonat své názory

Způsob, jakým vnímáme současnost, utváří naši budoucnost. Jak je možné, že dva lidé vnímají v jeden moment stejnou situaci rozdílně? Někdo je z deště smutný a špačkuje za mizerné počasí, druhý se raduje, že bude bohatá úroda. Proč někdo vidí příležitost a výzvu, ale druhý problém a překážky? Ve skutečnosti si každý den tvoříme názory na okolní svět dneška a ty mají podstatný vliv na náš zítřek. Nad tím, jak se mění naše názory a jak ovlivňují naše vnímání okolní světa, se ve své pravidelné rubrice zamýšlí PETR ŠTĚPÁNEK.

Názory jako počasí

Souhlasili byste s tím, že jste ten samý člověk, jakým jste byli před deseti lety? Nejspíš ne. Změnili jste se. Uzráli. Odžili si mnoho nového. Nejste jen starší, jste v mnohém jiní. A úplně stejně platí, že ten člověk, kterým budete za deset let, bude někdo jiný, než kým jste dnes. Změníte se. Uzrajete. Odžijete.

Když mi Lukáš Eder pověděl o tématu tohoto vydání FC Kurzu a FC Workshopu „Překonat sebe“, první, co mi vytanulo na mysl, bylo „překonat své názory“. Mám takový pocit, že největší rozdíl mezi námi před deseti lety, námi dnes a námi za deset let není věk a fyzický vzhled, ale smýšlení a názory, které máme. To, co si myslíme o všem možném i nemožném, a to, jaký máme pohled na sebe, ostatní lidi, svět a vůbec život.

Nepromýšlel jsem to úplně do hloubky, ale vnímám, že názory si můžeme roztřídit do určité stupnice podle míry nadhledu, který prokazují. Jsou názory, které dokážeme měnit svižně, protože se vážou k něčemu proměnlivému. Krásným příkladem je pohled na aprílové počasí za oknem. Venku je krásně, venku je ošklivo. A toto se některým lidem může změnit třeba i třikrát do hodiny. Zajímavé na tom je to, že jak se spolu s počasím mění jejich názor na něj, mění se jim i emoce. To, jak se cítí, se odvíjí od toho, jaké je venku počasí, a jak si ho pro sebe interpretují. Aprílové počasí je takový krajní příklad. Uvažujte ale, kolikrát jste se setkali s někým, kdo měl dobrou nebo špatnou náladu podle toho, zda venku bylo takové nebo makové počasí. Můžete namítnout, že je to normální. To možná ano. Co je normální určuje společnost. Rozhodně jste se s tím ale nenarodili. Je to získané za života. A moc užitečné to není. Leda tak pro obhajobu své vlastní lenosti přijmout odpovědnost za své emoce. Mohu si validovat svůj smutek nebo své naštvání špatným počasím, které přišlo zrovna o víkendu, když máme volno. No to je jak naschvál. Přátelé, není. Počasí se děje všem. Šťastným, zklamaným, úspěšným, prostě všem.

Existuje ale také vyšší stupeň pohledu na počasí za oknem. A to, že je vždy krásně. Když se přestaneme dívat jen na sebe a svůj osobní prospěch nebo újmu z aktuálního počasí, spatříme, že každé počasí přináší užitek pro někoho – zvěř, rostliny, přírodu jako takovou nebo i jiné lidi. Prší? Bude úroda. Mrzne? Příroda zregeneruje. Na každém počasí si člověk může najít něco pěkného, a je jedno, zda pálí slunce nebo je chumelenice. Je to takový krásný dětský pohled na svět. Prostě radost! Dětem je venku hezky za každého počasí. Než je teda naučíme, že někdy je venku hezky a jindy škaredě. A že nám má být dobře nebo nedobře podle toho, co se děje za oknem. Když si uzdravíme svoji potřebu stěžovat si, přestaneme děti učit, jak to s počasím vidíme my. Namísto toho se my budeme snažit vidět to tak, jako to vidí ony. Je to osvobozující. Juchů, kaluže, louže, sníh, námraza, slunko, mlhááá je mlháá! Na světě je tak krásně.