Scéna první: Plnoštíhlé ženě je sedmadvacet. Za rusé vlasy je uprostřed noci nelítostně smýkána po ztichlé ulici. Podnapilým mužem je nakonec i zbita.
Scéna druhá: Subtilní ženě je sedmapadesát. Za ovací vestoje vchází do světel ramp a na slavnostním večeru je prohlášena nejvýdělečnější spisovatelkou všech dob.
Dvě scény, které dělí třicet let a týkají se téže ženy. Tou je JOANNE ROWLING, světoznámá autorka Harryho Pottera. Sama však namítá: To druhé by nikdy nenastalo, kdyby to první nejprve neskončilo. Bez útěku z pekla nelze zažít nebe. Bez útěku z pekla peklo zůstane.
„I proto každý večer před usnutím děkuji té sedmadvacetileté Joanne, že nakonec našla odvahu odejít. Nikdy jsem toho rozhodnutí nelitovala, i když obrovský strach jsem měla.“ Její život je o poznávání nadhledu. O smíření se s emocemi, které ji zprvu oslabovaly, ale to jen proto, že jim nerozuměla. Nevěděla, že strach pomáhá přežít. Že kdybychom tváří v tvář lvu necítili strach, zakousl by nás. „Bůh nám dal emoce proto, že je potřebujeme. Být ,nebojácný‘ také může znamenat ,hloupý‘ a ,nepřežít‘. Získat nadhled ale znamená především uvědomit si problém, jestliže strach už je přehnaný, nemístný nebo vyvolaný něčím, co je vlastně bezvýznamné. Tím spíše, když je to bezvýznamný člověk.“
Harry Potter je pohádka. Pohádky však nejsou jenom pro děti. Dětem se pohádky vyprávějí proto, aby konečně usnuly. Dospělým se pohádky vyprávějí proto, aby naopak procitli. Žádný div, že Joanne Rowling v nejtěžším období života psala pohádku. Věděla, jak důležité je probudit se. Uvědomit si vazbu mezi příčinou a následkem.
Psychologie tomu říká kauzální nexus či příčinná souvislost. Jste-li v situaci, která Vám nevyhovuje a můžete ji ovlivnit, nemusíte v ní být. Stačí pochopit, že následek se nezmění, zůstane-li příčina. A naopak: Odstraní-li se příčina, zmizí i následek. Ta příčina však obvykle nezmizí sama… Někdo by řekl, že příčinou Joannina neštěstí byl Jorge. Ve skutečnosti příčinou svého neštěstí byla ona sama.
A Jorge byl pouhým spouštěčem té stále stejné příčiny, která vedla ke stále stejnému následku. Vydejme se, jak už to v pohádkách bývá, proti toku času. To bylo tak…
1. fáze: Z nebe do pekla
Komu dnešní život této skotské spisovatelky s majetkem převyšujícím půl miliardy liber připadá jako pohádka, ten jen neví o dramatu, který stál na samém začátku a Joanne o něm nemluvila dobrých dvacet let.
„Jizvy, které člověku zůstanou po fyzickém násilí a sexuálním napadání, nezmizí, a to bez ohledu na to, jak moc jste později milovaní a kolik peněz vyděláte. Na druhou stranu, ty jizvy mám, kdykoli se svleču, na očích. Připomínají mi, co jsem dokázala překonat, a že se mám každý večer pomodlit za dcery, aby nikdy neměly úlekové stavy jako já, jestliže za mnou někdo hlasitě vykřikne nebo mi na záda zničehonic dýchnou lidé, které jsem předtím, zamyšlená, neslyšela.“
Z dnešního nadhledu, tedy z odstupu času, kdy už známe výsledek (Joanne prodala přes půl miliardy knih), se zdá nedůležité, že předtím musela ustát tři složité momenty:
1/ Rukopis knihy o čarodějnickém učni postupně odmítlo dvanáct skotských vydavatelů. Neměla jméno, byla jenom „jakási nezaměstnaná a svobodná matka na podpoře“.
2/ Než vůbec držela rukopis, naponižovala se po edinburských kavárnách, zda může celý den sedět stranou jenom o jedné kávě a psát. Kavárny byly celodenně vytápěné, na rozdíl od levného bytu její sestry, kam se Joanne schovala v nouzi poté, co se s podlitinami a dvouměsíční dcerkou rozhodla ujet vlakem z Portugalska.
3/ Každý den se snažila najít azyl v jiné kavárně. Zmizet ze stopy portugalskému manželovi, který ji vytrvale hledal po celém Edinburghu. Teprve soudně vydaný zákaz přiblížení a rozvod ve zrychleném procesu učinily jeho vzteku přítrž.
A přitom to byl takový anděl…
Potkat anděla
Vystudované učitelce Joanne bylo čtyřiadvacet let, když se z rodného Skotska vydala do Portugalska. Dostala nabídku ve slunném Portu vyučovat angličtinu. Psal se rok 1990. Nebylo to ale lehké. Opustila maminku, která dlouhodobě bojovala s roztroušenou sklerózou. Joanne říkala: „Všemu, co trvá dlouho, je člověk schopen přivyknout. Někdy až tak moc, že podcení nebezpečí, a pak velice lituje, protože čas už nevrátí.“
Tak mluví o dvou „chybách“, kterých se dopustila. První: Zrovna když byla dva tisíce kilometrů od domova, její maminka zemřela. Na vstřebání zprávy byla sama. A tehdy ji v kavárně obejmul tento Portugalec. Pohledný, vnímavý a o dva roky mladší, ještě student.
„Nemluv o tom, co Tě trápí. Mluv o tom, co miluješ,“ snažil se ji přivést na jiné myšlenky. „Jane Austen? Vážně? Tu čtu také,“ rozvyprávěl se Jorge o anglické spisovatelce z konce osmnáctého století, představitelce takzvaného rodinného románu. Rodinného, zdůraznil ještě několikrát. Měla pocit, že jí Jorge dává to, co jí nejvíc schází. Zázemí. Podporu. Pochopení. Zřejmě i proto během několika měsíců zjistila, že je těhotná. Ale – potratila. Tak prosté slovo. Potratila. Už tento následek měl však příčinu.
Když bouřlivého Jorgeho Arantese popisovala jeho matka, použila pro definici jen čtyři slova: „On je předmět mého celoživotního studu.“ Jorge byl od puberty drogově závislý. Matka nevěděla, jak mu pomoci. Aby neviděla jeho strašné abstinenční stavy, tiše trpěla, že syn krade rodinné šperky na nové dávky. Sám Jorge později označí vztah s Joanne poněkud mírně jako „divoký a vášnivý“ a sebe za „místy labilního bouřliváka, který sem tam vybuchne“. Skutečnost byla horší.
Joanne záhy otěhotněla podruhé. Šestnáctého října 1992 byl nesourodý pár oddán. Sedmnáctého listopadu 1993 už byl rozveden. A když měla Joanne po vydání prvního dílu Harryho Pottera ozřejmit tisku tuto podezřelou skutečnost, omezila se jen na pětivěté prohlášení: „Můj předešlý vztah, než jsem poznala Jorgeho, trval sedm let. Věřte mi, že jsem běžkyně na dlouhé tratě. A když mám s někým dítě, neodcházím, nemám-li k tomu vážný důvod. Od Jorgeho Arantese nenadešel čas jít. Ale utíkat, co jen síly stačí.“
Zažít ďábla
„Bolestné.“ Tak znělo první slovo, kterým se Joanne Rowling pokusila před rozvodovým soudem popsat jejich manželství. Soudce vykrojil nechápavý výraz. Budoucí nejvýdělečnější spisovatelka všech dob vyhrnula svršky a ukázala táhlé jizvy po celém těle. Obnažila týl – i dlouhé vlasy ukrývaly modřiny a boule.
„Neustále jsme byli buď v pekle, nebo v nebi,“ šklebil se přítomný Arantes. „Ano, trochu jsem ji udeřil,“ připustil u posledního incidentu v roce 1993. „Něco mi vyčetla, tak jsem po ní hodil lahev s tím, ať okamžitě vypadne. Odmítla. Odmítla odejít bez Jessicy. Ale já jsem jí nechtěl dceru dát. Řekl jsem, ať vypadne a vrátí se pro ni ráno. Že se s malou přes noc tak trochu rozloučím. Neposlechla. Chtěla mi ji vzít, takže ano, trochu jsem ji udeřil.“
Na žádost soudce o upřesnění toho „malého úderu“ pravil: „Prostě jsem ji musel umravnit. Táhl jsem ji za vlasy z bytu ven před dům. Jen tam byl klid. Doma ječelo dítě, znervózňovalo mě to. Vždyť bylo pět ráno. Tam jsem ji trochu udeřil. Kolikrát, nevím. Ani jak silně. Ruku jsem vůbec necítil.“
„Dvacet let jsem byla pod drobnohledem světových médií. Celou dobu jsem veřejně nemluvila o tom, že jsem prožila domácí násilí. Ne proto, že bych se styděla za to, že se mi ty věci staly, ale proto, že je velmi traumatizující se k nim vracet a prožívat je v mysli znovu. Také jsem nechtěla, aby lidé s těmito fakty zatěžovali dceru. Nyní je jí už třicet let. Nejenže to unese, přímo to musí slyšet. Dodnes mě budí ze sna přízrak, že někde na světě žijí ženy podobně ve strachu jako já tehdy a jenom potřebují vědět, že jediné, co je udrží naživu, je útěk. Tedy: právě překonání jejich strachu.“
2. fáze: Z pekla na svobodu
Když se osm let od jejího útěku, v roce 2001, dočkal Harry Potter filmového zpracování a změnil se v celosvětový kasovní trhák, do médií překvapivě předstoupil Jorge Arantes. Mluvil o ženě, která tátu bezdůvodně připravila o dítě. Tvrdil, že mu jde jenom o to vidět svou dceru, v té době již osmiletou. Peníze po Joanne „nechce“, „ačkoli zbohatla“. O domácím násilí před novináři pomlčel. A Joanne o něm ještě mluvit nedokázala.
To způsobilo, že před veřejností byla za bezcitnou mrchu, která „pro slávu odešla s dítětem od milujícího muže“. Pravý důvod, proč Portugalci utekla, nikdo venku neznal. O to víc každý úspěšnou autorku soudil.
Pravdu zadržovala dalších dvacet let. „A nyní mě lidé soudí za to, že jsem ji zadržovala,“ usmívá se hořce. Z jejích slov je patrné, že se časem naučila nad vnější svět povznést. A veškeré negace odvětrávat. „Pokud se i Vy někdy ocitnete v tom nejtemnějším pekle, opakujte si, prosím, že to má svůj dobrý smysl, například Vás to má něčemu novému naučit. Někdo Vám sice celou dobu může tvrdit, jak jste hloupí, když ve špatné situaci zůstáváte, ale člověk má své meze a nevydrží všechno.
Je jen otázkou času, kdy se Vaše míra trpělivosti naplní a v tu chvíli odejdete, protože už jste se ,všechno naučili‘. Například už jste přestali věřit v to, že se protějšek změní. Už jste přestali věřit v to, že Vás začne mít rád a oceňovat. Už jste přestali milovat představu, kterou o člověku máte, a začali jste naopak plně vidět realitu, byť je velice krutá. K tomu ale musíte dospět širším úhlem pohledu. Potom i z popela může povstat Fénix.“
Ale jak to dokázala ona? zajímalo mě vždycky. Proto jsem rád, že Vám mohu nabídnout její odpovědi. Kéž Vás inspirují k vnitřnímu dialogu, k zapojení selského přemýšlení tam, kde už rozum spíše ztrácíte…
1. Obejmi ho, jinak Tě zabije
Řeč není o člověku, ale o strachu. Strachem Joanne míní negativní postoj ke všemu, co se nám v životě nelíbí, co se nám nehodí, co nám nevychází. „Strach vytváří odpor. Nechceme, aby se to, čeho se bojíme, dělo dál, ba bojíme se ještě víc, že se to dít nepřestane. Bojíme se, že tomu nedokážeme zabránit. Tím se strach úzce spojuje s úbytkem sebevědomí, naděje, dobré energie a my máme sklon se tomu, co nás bolí, přizpůsobovat. Raději hledáme cestu, jak v tom špatném přežít, hlavně se nenechat zničit. A to nás učí spíše se schovávat, před protějškem, před realitou. I mně se to stalo.“
Až si jednoho dne telefonovaly se sestrou. A ta vyjádřila do sluchátka, že v práci udělala chybu, kterou nejde vzít zpět. „Jak s tím dokážeš žít?“ dychtivě se ptala Joanne. Diana odpověděla, jako kdyby tušila sestřiny tiché potíže. „Kdykoli víš, že něco nejde vzít zpátky, máš dvě možnosti. Buď to vnímat jako tragédii, anebo jako lekci – ponaučení a výzvu pro lepší příště.“ Pak Dianne dodala: „Vždyť komu se nestalo, že prošel peklem a myslel si, že je konec světa, aby byl po čase rád, že se mu to přihodilo?“ Joanne pokládala sluchátko s jedinou otázkou: Co když je to i můj případ? Co když mě to má jen něčemu naučit? Co když za to budu jednou VDĚČNÁ?
Psychologie tomu říká metoda obejmutí. Dostaneme-li totiž strach „na svou stranu“ tím, že ho začneme mít rádi, v ten moment pro nás přestane být nepřítelem. Když přijmeme svůj přešlap, své váhání nebo odkládání, ba začneme tuto zdánlivou chybu vnímat jako pozitivní zkušenost a cestu ke zmoudření, „dovolíme si být takoví“. Jednoduše lidé – chybující nebo bojácní. Takoví jsme! No a?
Joanne došlo, že už od dětství má s tímto náhledem potíž. Že se už jako malá cítila ochromená strachem ze selhání. I proto šla studovat na učitelku. Bála se vzepřít své mámě. Tak jako nyní se bála vzepřít Jorgemu. Nahlas mu zakázat, ať nerozprodává její dědictví po matce, aby měl na požitky. „Pomohlo mi uvědomit si, že chyba či strach nemusejí být k člověku negativně nastavené – že mohou obsahovat užitečné memento nebo motivaci, co konkrétně nám chybí ke zlepšení nebo statečnosti, proč máme snížené sebevědomí, proč se neumíme vzepřít v negativních chvílích.“
Nápad obejmout strach jí poprvé proběhl hlavou, když viděla film Kráska a zvíře. Pohádku, kde publikum začne soucítit s netvorem. „Došlo mi, co dělá lék jedem. Velikost dávky! I strach, ředěný láskou nebo odvahou, nám může pomoci. Upozorňovat nás na rezervy a limity, tudíž kde musíme být opatrnější. Díky tomu jsem si naplánovala jednotlivé kroky odchodu od Jorgeho. Každý byl směšně malý, ale proto pro mě zvladatelný, a dohromady tyto dílky vytvářely mozaiku.
Jedním z nepostradatelných dílků, které nebylo možné obětovat, bylo nezříct se Jessicy. Musela se mnou. Jinak bych nedosáhla úlevy. Představa, jak se jí mstí za mě, by mě určitě zničila duševně i fyzicky.“
Už tehdy se o strachu naučila mluvit s úctou a vděčností. „Pomáhal mi NIC NEPODCENIT. Nedovolil mi v jakémkoli bodě plánování útěku mávnout rukou: ,Tohle bude hračka, tomu nemusím věnovat pozornost‘. Právě díky obrovskému strachu a černým scénářům, co všechno by se v nejhorším případě mohlo stát, měl každý krok plnou pozornost.“ Dnes Joanne dokonce říká: Nebýt strachu, asi bych odchod nedotáhla. A co by s ní Jorge udělal pak? Kde by dnes byla?
2. Nepřestávej to trénovat
Součástí nadhledu, který pomáhal Joanne načasovat útěk, bylo přijetí...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům