Je to více než sto let, co se do vzduchu vznesl první aeroplán. Nebude nás to zajímat jako historická událost, ale střet dvou světů. Předpokládaného favorita s předpokládaným outsiderem. Silného zázemí se silnou vůlí. Tento střet měl totiž nečekaného vítěze. První let vlastnoručně sestaveným strojem vykonali dva mladí muži, kteří neměli mnoho, jen sen a pokoru. „Přemýšleli jsme tak, jako by lidé už vzduchem dávno cestovali a na nás bylo jen vynalézt lepší letadlo,“ říkali bratři Wrightové. „Neřešili jsme tedy, JESTLI se to může povést – v našem snu se už létalo –, jen JAK se to může povést ještě lépe. I kdybychom nebyli první, beztak bychom sen dokončili.“
Umíte se až tak povznést nad sebestřednou potřebu být pouze první? Co když právě pokora je nejkratší cesta, jak se prvním opravdu stát?
Nejprve mi ale dovolte představit soupeře. Samuel Pierpont Langley, astrofyzik světového věhlasu, vedl ve Washingtonu Smithsonův institut, tehdy na přelomu 19. a 20. století jedinou federální vědeckou organizaci ve Spojených státech. To on se rozhodl, že bude prvním člověkem, který vyrobí první pilotem řízené letadlo. Tento profesor matematiky na Harvardu měl plnou státní podporu. Od amerického ministra války obdržel grant ve výši padesát tisíc dolarů, ohromné množství peněz. Navíc shromáždil nejlepší mozky doby, podporovali ho Andrew Carnegie nebo Alexander Graham Bell. Jeho tým snů měl k ruce nejpokrokovější technologie, poznatky i materiály, tisk sledoval veškerou jeho činnost. Pro veřejnost nebylo otázkou, ZDA to dokáže, pouze KDY.
Když ješitný Langley zahájil svůj výzkum, bratři Wrightové ještě nebyli ani dospělí. V roce 1896 katapultoval ze střechy hausbotu na řece Potomac model bezpilotního letadla poháněného parním motorem. Stroj poskakoval asi tři čtvrtě kilometru a spadl do řeky. V létě 1903 zkusil další bezpilotní model, znovu skončil v řece. Odborníci tvrdili, že Langley je jediný na správné cestě… Ale 17. prosince 1903 k jeho údivu i zděšení předvedli první pilotem řízené letadlo nějací Orville a Wilbur Wrightové.
To jsou oni. Bratři Wrightové z města Dayton ve státě Ohio. Neměli žádné štědré fondy. Žádné vládní granty. Ani žádné konexe na vysokých místech. Nejen oni, ale ani žádný člen jejich týmu neměl univerzitní vzdělání. Přesto ve své skromné dílně vyrobili stroj, který před zraky malé skupinky přihlížejících poprvé v historii vzlétl.
A já se ptám: Jak mohli uspět, když nebyli lépe vybavení, financovaní, podporovaní ani vzdělaní? Profesor Langley nebyl méně motivovaný, neměl horší pracovní morálku, horší znalosti ani slabší cíl. A přece to nebyla náhoda. Dějiny letectví zahájili správní lidé, kteří přes všechny nezdary pochopili, že pokorně vytvářet pro druhé inspiraci a osobní příklad není to hlavní, co rozhoduje o úspěchu, ale že je to někdy to jediné.
Zrod vize
Patnáct let předtím, než se do výzkumu létajících strojů vůbec pustil Samuel Pierpont Langley, vynalezl mladičký francouzský konstruktér Alphonse Pénaud dětskou hračku zvanou planophora. Šlo o drobný stroj ve tvaru vážky, který měl křídla, vrtuli a pohon zkroucenou gumovou šňůrkou. Psal se rok 1871. Právě tehdy se duchovnímu a učitelce v americkém státě Ohio narodil syn Orville, čtyři roky po Wilburovi.
Planophoru dostali oba kluci ještě v sedmdesátých letech s tatínkovým bezděčným dovětkem, že „kdyby se tato věc zvětšila, mohli by na ní létat i lidé“. Malý Wilbur hračku z korku, bambusu a tenkého papíru už tehdy obracel v prstech a dumal, proč tedy někdo nepostaví větší stroj. „Kdyby tak tahle hračka létala na větší vzdálenost a po delší dobu,“ hlodalo v něm a mladšího Orva, jak mu říkal, využíval jako pomocníka při sestavování takového vylepšeného modýlku, který se ale pořád ještě vešel do náruče.
Ve škole nepatřili mezi vzorné žáky. Soustředění měli více pro mechanické hračky. Jakoukoli dostali, nejprve rozebrali a pak ji zase zkoušeli složit dohromady. To je na hračkách fascinovalo nejvíce – jejich zrod. To bylo jejich „hraní“. Aby jen nekutili, rodiče se je snažili motivovat i k domácím pracem. Za drobné doma myli nádobí, a tím začali chápat princip směny vlastního času za peníze.
Orv začal schraňovat a po sousedech prodávat staré zvířecí kosti. Z výdělku kupoval materiál na létající draky. Starší Wilbur zase koumal, jak co nejvíc snižovat hmotnost sestrojovaných výtvorů. Orv se na něj zlobil, protože vítr pak odlehčené draky snadno deformoval a rozbíjel. Prvním mechanickým strojem, který kdy vyrobili, byl malý dřevěný soustruh. Potřebovali ho na opracovávání trámků. Tehdy se také začali specializovat. Výkonný Orv byl spíše na ruční práci, kreativní Wilbur na vymýšlení.
„První naší výhodou proti Langleyovi bylo dětství. Někdo by řekl: Bylo chudé. Ve skutečnosti bylo bohaté. Společně jsme žili, společně si hráli, společně pracovali, společně mysleli. Všechny hračky jsme měli společné. Sdíleli jsme tedy přirozeně i nápady, vzájemně se inspirovali. Vlastně všechno, co jsme v životě udělali, bylo výsledkem našich společných rozhovorů, návrhů a diskusí. Neosobovali jsme si právo zveličovat svůj osobní podíl, bratra strčit do stínu. Byli jsme jeden dvojitý mozek ve dvou hlavách,“ poznamenal v pamětech Wilbur Smith a Orville dodal: „Naší základní jednotkou oproti Langleyovi nebyl jedinec, ale tým.“
V červnu 1884, zatímco Samuel Pierpont Langley svolával první výzkumný kolektiv, se rodina Wrightových rozhodla přestěhovat. Matka často chořela, na krku měla čtyři děti a v Daytonu sestru, která jí nabídla pomoc s domácností. Leč s třináctiletým Orvillem právě ztratila trpělivost jeho učitelka a žádala, ať na pohovor přijde některý z rodičů. Matka stonala, otec byl na cestách.
A tak Orville z rozhodnutí učitelky neukončil šestou třídu. Wilbur po následném přestěhování do Daytonu zase neměl možnost navštěvovat stejný typ školy, a tudíž dokončit svůj poslední rok docházky. Otec-duchovní mávl rukou: „Kluci, no a co? Vysvědčení je zbytečnost.“
Oba chlapci si ale našli cestu. Wilbur se sám přihlásil do odborných kurzů. Studoval řečtinu a trigonometrii. Orv měl původně opakovat šestou třídu, jenže při rozdílových zkouškách na nové škole udivení pedagogové zjistili, že převyšuje v aritmetice i starší spolužáky. A tak ignorovali závěry předchozí školy a vpustili ho rovnou do sedmého ročníku.
Bratři se nejvíce kamarádili se sousedy Sinesovými. Mezi domky si napnuli vlastní telegrafní linku. Otec Wright se uchytil v místní redakci a Wilbur s Orvillem mu vymysleli a sestavili stroj na skládání archů osmistránkového časopisu, který řídil. Oba vyznačovalo, že když se pro něco rozhodli… „Zakousli jsme se do toho. A když jsme se do něčeho zakousli, chtěli jsme o tom vědět vše – dosáhnout v tom dokonalosti, skutečného mistrovství“.
Orville, ovlivněn otcovou spokojeností v nové práci, strávil dvoje prázdniny brigádničením v opravdové tiskárně. S Wilburem si pak postavili vlastní tiskárnu ve stodole. Většinou ze starých součástek, zbývající si vyrobili sami. Ne že by šetřili, už byli takoví. „Zajímalo nás, jestli to dokážeme.“
Orvillovi bylo sedmnáct, Wilburovi jednadvacet, když začali v Daytonu vydávat opravdové vlastní noviny. Psali o prezidentu Lincolnovi, generálu Shermannovi, Benjaminu Franklinovi, a jednou i o nabubřelém Samuelu Pierpontu Langleym a jeho prvním pokusu s bezpilotním letadlem. Po čtyřech měsících ale jako „vydavatelé“ zkrachovali. Zjistili, že Dayton je příliš malá obec na to, aby uživila mládežnický občasník, později i deník. „Neprodělali jsme ale žádné peníze, které bychom předtím neměli ušetřené z brigád. Nikomu jsme nedlužili. Kdykoli jsme se pro něco rozhodli, nejdříve jsme si na to vydělali,“ zmínil Orville. Wilbur to podtrhl: „Proto nám nikdy takzvané ,bankroty‘ nevadily. Prostě jsme neuspěli a přesunuli své soustředění jinam.“
Zlomem pro bratry bylo léto 1889. Oba už měli věk (osmnáct a dvaadvacet) na to zvážit, co s budoucím životem. Na univerzitu svorně nechtěli. „Považovali jsme to ze svého pohledu za ztrátu času. Naší největší školou byl život sám.“ Klíčovým impulsem pak bylo matčino úmrtí. Otci, pobírajícímu invalidní důchod, nechtěli, nemohli viset na krku. Tak čím se nyní už vážně a závazně budou živit?
Jak to vylepšit?
Vyšli z toho, co mají a funguje. Malá tiskárna v otcově stodole zahálela. Po neúspěchu s novinami tedy začali tisknout alespoň svatební a úmrtní oznámení, plakáty a reklamní letáky na objednávku svých zákazníků. Obsluhy stroje se ujal vrstevník, kluk od Sinesů. Vydělávat musel na sebe i nový směr Wrightů. Bratři, když nemohli dělat svůj časopis, potřebovali tvořit něco jiného. Na jaře 1893 si otevřeli opravnu bicyklů.
„Byla to tvůrčí práce. Nesnažili jsme se jen zaměnit vadný díl za funkční, ale mnohokrát jsme kola vylepšovali, upravovali jejich součástky podle svého. Neustále jsme si říkali: ,Jak by to mohlo fungovat lépe?‘ Dva roky soustavné práce a sebevzdělávání byly znát. Rozuměli jsme bicyklům natolik, že jsme se rozhodli začít vyrábět vlastní konstrukce.“ Za deset let činnosti postavili několik stovek bicyklů.
Jak to může fungovat lépe? Otázka, která bratry pronásledovala při každé další nové činnosti. V roce 1895 vymysleli nový typ počítačky pro násobení a sčítání, poté zkonstruovali zjednodušený psací stroj. To už VYNALÉZALI. A pak to přišlo!
„Od začátku devadesátých let jsme ve vědeckých časopisech sledovali články o vzduchoplavectví,“ řekli bratři. Na první narazili vlastně trochu náhodou a hlavně díky vzpomínce z dětství. Ve Francii jistí bratři du Templové, inspirovaní hračkou planophora jejich krajana Alphonse Pénauda, vyrobili a v Brestu vyzkoušeli jednoplošník, podobající se vážce, ale s parním motorem a tažnou vrtulí. Nepsalo se o tom s obdivem. Z rozjezdové rampy provedl aeroplán jen krátký skok a rozbil se na padrť. Pilot havárii jen s velkým štěstím přežil. To byl rok 1874.
Osm let nato zkusil podobný parní letoun uvést do chodu ruský vynálezce Alexander Možajský. Na poli za Petrohradem dopadl podobně. Znovu skok, znovu dramatický pád a znovu bez ztrát na životech. Uf. Roku 1890 už se zdálo, že se bude oslavovat. Francouzský inženýr Clément Ader dostal do vzduchu stroj připomínající netopýra. Hnaný parním motorem uletěl 50 metrů, ale nedal se uřídit. I další Aderovy pokusy, byť štědře financované pařížským ministerstvem války, skončily fiaskem.
„Kdyby se tato věc zvětšila, mohli by na ní létat i lidé,“ připomínala se bratrům dávná otcova slova. „Kdyby tak tahle hračka létala na větší vzdálenost a po delší dobu,“ přehrál si s odstupem času i svá klukovská slova Wilbur, když v roce 1894 četl o Američanu Hiramu Maximovi. Ten vydělal hromadu peněz vynálezem kulometu. Zadotoval tedy obří stroj se dvěma parními kotli, místy pro čtyřčlennou posádku a vrtulí o enormním průměru 5,5 metru. Jenže… při hmotnosti 3,5 tuny dokázal tento letoun pouze popojíždět po kolejích. Nevzlétl.
„Jak to udělat lépe?“ opakoval si zase Orville, když ho též v roce 1894 zaujala zpráva přetištěná z německých novin. Inženýr Otto Lilienthal stavěl kluzáky podle ptačího vzoru. Z vrbových prutů, provázků a plátna spřádal rozličně tvarovaná křídla. Bratři fascinovaně prohlíželi fotografie, na kterých se Lilienthal, bizarně zavěšený do křídel, jak to dnes dělají piloti rogal či závěsných kluzáků, nebojácně vrhal z kopců a skal. A on – létal!
Minulý čas byl na místě. V létě 1896 s Lilienthalem praštil větrný poryv o zem a zabil ho. A když se jeho nápad pokoušel dokončit Angličan Percy Pilcher, zabil se také. „Neměli bychom raději,“ hlesl Orv, „začít stavět auta?“ Starší Wilbur to rezolutně zamítl. Tři roky předtím Henry Ford slavnostně představil svůj první vůz a hodlal začít se sériovou výrobou. „To nemá smysl. Chceme-li vynalézat, mnohem snazší bude zkonstruovat létající stroj.“
Tato odpověď vyjadřuje – slovy Simona Sinka – první velké PROČ bratrů Wrightových. Oni už nechtěli vylepšovat to, co na trhu je. Už neměli zájem ani o bicykly. Věděli, že zanícený Ford, již dávno obklopený odborníky a posílený osobním úspěchem, bude napřed. Ponořili se do myšlenky letadla. A hlavně přemýšleli: Jestliže všechny dosavadní pokusy odstartovat pomocí parního stroje skončily pádem, a to ve Francii, Rusku, Anglii i Americe, pak jediné funkční řešení musí existovat v nějakém pomocném zařízení, díky němuž by se letadlo po vzletu udrželo v rovnováze.
A vzpomněli si na Lilienthala, do té doby nejúspěšnějšího vzduchoplavce. Proč si tolik hrál s křídly? Proč zkoušel obměňovat jejich tvar? Proč si je navlékal na paže? Proč s nimi za letu pohyboval? „Tehdy nám došlo, že křídla prostě nemohou být pevná, ale musejí se naklánět tak, jak pilot potřebuje.“ A tak se zrodil první patentovaný vynález bratrů Wrightových.
Čím více na něm pracovali, tím větší rozhled a zkušenosti získávali. „Když nebudou křídla po celé délce stejně zakřivená, můžeme tím napomoci tomu, aby se na jedné straně do těchto křídel opíral větší proud vzduchu, a tím se aeroplán mohl naklánět do stran a vlastně zatáčet,“ zjistili.
Psal se duben 1899, když Wilbur s Orvillem dokončili model jednoplošníku s křídlem o rozpětí 1,5 metru. Nosili jej za město a zkoušeli. Létal velmi dobře. V prosinci 1899 se osmělili a napsali řediteli Meteorologického ústavu ve Washingtonu žádost o informaci, jak silné větry vanou na různých místech Spojených států. Obdrželi přesný rozpis – a rozhodli se pro Jižní Karolínu, konkrétně vesničku Kitty Hawk. V dubnu 1900 oslovili dopisem vedoucího meteorologické stanice v Kitty Hawku. Ten ve spolupráci s poštmistrem, znajícím terén, popsal tamní kopce a charakter půdy.
Vesnička ležela na podlouhlém poloostrově, vbíhajícím do Atlantiku. Wilbur tam jel napřed. Tři dny vlakem a poslední noc ještě lodí. Přes 800 kilometrů. Připlul 12. září 1900 ráno, díly kluzáku měl rozložené v několika bednách. Pečlivě prověřil podmínky a informoval bratra. Orv dorazil až poté. To aby zbytečně neutratili za dvoje jízdenky.
V obci si stloukli dřevěnou kůlnu o rozměrech 4 x 7 metrů, která jim sloužila i jako ložnice a kuchyně. Vařením se nezdržovali, chroupali jen sušenky. Nejpříhodnější kopec nalezli jenom půl kilometru daleko. Byl 30 metrů vysoký, písečný, akorát děsivě pojmenovaný: Kill Devil Hill. Ďábelský zabiják.
Kluzák, který na místě sestavovali, byl už dvojplošník. Rozpětí jeho křídel činilo 5 metrů, plátěný potah na něj ušila paní poštmistrová. Poštmistr jim zase pomáhal vytlačit stroj na kopec, tam na laně roztáhnout a vypustit. Bez člověka létal stále lépe, nejdéle pobyl ve vzduchu deset minut. Za dva týdny tak nalétali čistého času několik hodin. Teď ale museli zvážit, kam umístit pilota, jak jeho přítomnost ovlivní let, a hlavně jak by ho (pozitivně) ovlivnit měla.
Dne 27. července 1901 vymazlili nový kluzák, tehdy největší na světě. Křídla měla rozpětí 7 metrů, přesto hmotnost – díky Wilburovi, expertovi na odlehčování – nečinila ani půl metráku. Odtokové části konců křídel již byly zakřivené, natáčením nahoru a dolů se tak stroj ovládal v podélné ose. Vzadu již bylo směrové kormidlo, zatímco nezvykle vpředu dvouplošné výškové kormidlo. Podvozek tvořily ližiny. Pilot neměl na stroji stát nebo sedět, ale ležet přímo na křídle.
Výčet neúspěšných zkušebních letů by byl dlouhý. Jen první den bratři startovali dvacetkrát, bez potíží ani jednou. Nejprve zlobilo výškové kormidlo. Pak dvakrát kluzák vystoupal do nebezpečné výšky. Ještě 9. srpna, tedy po dvou týdnech, se Wilbur v pozici pilota lekal. Celý stroj se po jednom vzletu tak rozechvěl, že Wilbur okamžitě přistál.
„Jak to dělají ti ptáci, že tak snadno manévrují?“ žasl při pohledu do oblak Orville. „Vždyť náš stroj nedokáže čelit ani nejslabšímu větru!“ Bratři kroutili hlavami. Na jednu stranu potřebovali vítr, aby letoun nadnášel. Na druhou stranu plocha křídel za letu vytvářela odpor proti větru, a tak letoun brzdil.
„Zakřivené konce křídel nám sice umožňují, aby se letoun podle potřeby nakláněl, ale opačný konec křídel zase stroj v zatáčce zpomaluje a táhne nás proti směru letu. Tak rádi bychom byli jako ptáci, jenže letadlo je za těchto podmínek neovladatelné. Jako pták se zlomeným křídlem,“ zapsal si do deníku Orville a starší Wilbur zavelel k návratu domů. „Pochybujeme, že bychom naše letecké pokusy ještě někdy obnovili. Dobrých tisíc let potrvá, než člověk dokáže létat,“ naškrábal mrzutě v tom „proklatém létě 1901“.
Proč to píšu do uvozovek? Protože Wilbur...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům