„Co mi zbývá než přijmout osud? Proč se mu bránit, když ho nezměním? Ale i proč rezignovat, když postojem lze změnit všechno, co ovlivnit mohu?“ Tak přemýšlel muž, kterému k životu nezbylo o mnoho víc než mozek. Co by ovšem pro jiného bylo málo, pro něj bylo dost. Dost na to, aby prožil krásný a radostný život, jak vždy říkal. Otec tří dětí Stephen Hawking se přitom neměl dožít narození ani jednoho. Prognóza v 21 letech zněla: Ještě 2 roky života. Dožil se 76 let. A jeho úsměv za chvíli i uvidíte.
„Lidé se ptají směšně: Jak mám tohle nebo tamto přijmout? Jako by měli na výběr. Jako by byly různé způsoby. Přitom nejsou, jen jeden jediný: TAK, vzít to jako fakt. Je vlastně komické, že se člověk zabývá něčím, co by mělo být automatické, přirozené, nezpochybnitelné, co by měla být naše základní dovednost. Ale my neumíme ani to – jen se smířit s tím, co beztak nemůžeme změnit. Odmítáme to dokonce i poté, co se dozvíme, že nepřijetí způsobuje utrpení. A tak trpíme jen proto, že odmítáme myslet. Že nám dosud nedošlo, že přijetí je to nejsnazší, co můžeme udělat – a že nic jiného ani dělat nemůžeme.“
Tak hovořil muž, který se narodil v den třístého výročí úmrtí Galilea Galileie. Hvězdy mu však nepřály. Narodil se do druhé světové války a matka s ním z Londýna, sužovaného německými nálety, ujížděla tu na venkov, tu do jiných měst. Stephen se proto naučil číst až v osmi letech, zatímco jeho starší sestra už ve čtyřech. Na zvláštnosti ve svém životě si vůbec musel zvykat. Rodiče – lékařka a parazitolog – si k němu a dvěma dcerám pořídili zvenčí ještě chlapečka, prý aby „vyvážili síly v rodině“. Adoptované batole Edwarda strčili tehdy čtrnáctiletému Stephenovi do pokoje, aby sami měli klid na svůj zájem – na čtení. I čas, který byl jinde obvykle vyhrazený k jídlu, oni trávili nalačno, v tichu a zahloubáni do knih. V širém okolí je brali jako excentriky. Žili v rozlehlém, ale neudržovaném viktoriánském domě. Místo osobního auta podivínský otec koupil vůz londýnského taxi. A Stephena až do deseti let nechal vzdělávat v dívčí škole…
Zlomem pro Stephena Hawkinga byla střední škola a sedm spolužáků, kteří se v kruhu zaníceně bavili o smyslu života. Když jim Stephen svěřil, v jakém prostředí odmala vyrůstá, uhodili na něj slovem „projekce“: „To Ti jen tak připadá!“ Stephena okouzlily diskuse o mozku, ba mimosmyslovém vnímání. Lidské myšlení ho doslova čaplo. A už nepustilo. Uzavřel se do vnitřního světa. Systematicky se pokoušel rozvíjet svou tvořivost a představivost. Vymýšlel deskové hry, rádiem ovládané modely lodí a letadel. V šestnácti letech sestavil jednoduchý počítač – z hodinových součástek, vyřazeného telefonního přepojovače a dalších pozoruhodných dílů, které „byly po ruce“. Stroj zvládal základní matematické operace.
Přes otcův nátlak, aby se ve šlépějích rodičů věnoval lékařské vědě, nastoupil už v sedmnácti letech na Oxford. Získal tam přezdívku „Einstein“. O univerzitě se vyjadřoval, že je komicky snadná. Studijní vedoucí ve fyzice Robert Berman o něm řekl: „Stephen byl nejlepší student, jakého jsem kdy vedl. Fascinující. Měl tak výbornou paměť, že si při přednáškách nedělal poznámky, ani se neobtěžoval nákupem učebnic. A rozuměl všemu.“ Načež přiznal: „Při jeho zkoušení jste měli stísňující dojem, že mluvíte s někým, kdo je ve skutečnosti chytřejší než Vy.“
V jednadvaceti letech se to stalo. Lékař mu diagnostikoval ALS, amyotrofickou laterální sklerózu. Toto onemocnění napadá nervový systém a postupně způsobuje ochrnutí celého těla.
Přitom Stephen miloval jízdu na koni. Byl kormidelníkem veslařského družstva. Užíval si pohyb… Jednou však zničehonic ztratil rovnováhu na schodech. Spadl a rozbil si hlavu. Doktora vyhledal původně jen proto, aby se ubezpečil, že nárazem nebyly narušeny jeho intelektuální schopnosti. „Rozsudek“ mu vyrazil dech. Pravděpodobně dva roky života. Maximálně tři. Pětadvacetin se tak už neměl dožít…
Stephen den za dnem vnímal, jak se nemoc šíří. Nejprve ztratil vládu nad pažemi, pak nohama. Pohybovat se mohl jenom pomocí vozíčku. Fatální zápal plic pro něj znamenal bytostné ohrožení na životě a ztrátu přirozeného dechu, nucenou tracheotomii (akutní proříznutí průdušnice) a odepsání hlasu. Od toho momentu mohl komunikovat s okolím už jen elektronickým hlasovým syntezátorem. (Mimochodem, dodaný přístroj měl americký přízvuk a Angličan si ho nechával, byť už časem byl zastaralý. Když se ho ptali na důvod, odvětil: „U jiné alternativy jsem neslyšel hlas, který by se mi líbil více. Já se s tímto svým novým přízvukem ztotožnil…“
Jako by zapomněl na čas a Smrt ho nemohla najít. Pořád někde studoval. Stal se teoretickým fyzikem, kosmologem a profesorem. Jeho doménou byla kvantová mechanika, kterou sjednotil s obecnou teorií relativity v unikátní kosmologickou teorii. Pod názvem Hawkingovo záření se ukrývá jeho „teoretická předpověď tepelného záření emitovaného černými dírami“. Spolupracoval také na „teorémech gravitačních singularit v rámci obecné relativity“. Že Vám ty pojmy nic neříkají? Stephenu Hawkingovi umožňovaly unikat do jiného světa a najít v něm uplatnění pro svůj stále trénovaný, a tedy neumírající mozek, to jediné, co mu osud nechal k ovládání.
Být jako on
„Můžete pro svůj život trpět, nebo jej přijmout, jaký je. Jiná varianta NENÍ. A přijmout se dá i zdánlivě nepřijatelné.“ Tuto jeho myšlenku si musíme objasnit blíže.
Nepřijatelné se zdálo třeba to, že si takto postiženého muže vezme zdravá žena za manžela. Ba že s ním bude ochotna zplodit děti. Zvláště když má jen krátkodobou životní prognózu a každý den je horší, než byl ten předchozí. Stephen Hawking se však na vše dovedl dívat ještě z jiného úhlu než jen z konvenčního. „Jane,“ oslovil přítelkyni, „v jaké globálně žijeme době?“ „V době obav z atomové války,“ odpověděla. „Co to znamená? Že vyhlídky na krátký život máme všichni. Co když nám všem opravdu zbývají poslední měsíce? Proč bychom měli odmítat prožít je naplno?“
Nebo ke svému neúprosnému osudu poznamenal toto: „Ty říkáš,“ citoval přítelkyni, „že každý další den se budu cítit hůř než ten předchozí. Já ale říkám, že dnes se cítím nejlépe z celého zbytku života. Proč tedy dnešek neslavit? Každý den je pro mě nejkrásnější z těch, které mě čekají.“ Jane, spisovatelka a učitelka, si ho vzala a za třicet let manželství nezapomněla na Stephenovu nejoblíbenější větu: „Mysli. Úplně všechno se rozhoduje mezi Tvýma ušima.“
Jane byla oslněna tím, že Hawkingovi nevadí jeho stav. Nevadilo mu, že mu zbyl v podstatě jen mozek. Trénoval ho o to více, jako by to byl jediný sval k pěstění. Uměl si to i odůvodnit: „Čím silnější je mozek, tím máte lepší kvalitu života. Silnější mozek totiž snáze překonává překážky a neduhy. Nemyslete si, že mozek je něco statického, neměnného. Mozek je živý organismus. Roste, když zvětšujete jeho kapacitu i rychlost. Je jako stále výkonnější motor, ale musíte vědět, jak s ním zacházet.“
Podle Hawkinga máme dva druhy racionální paměti. Krátkodobá je ta, kterou mozek užívá k okamžitému ukládání potřebných, ale malých informací, jako je třeba jméno té osoby, kterou poprvé potkáme. Kapacita této „operační“ nebo „pracovní“ paměti je sedm informací v jedné chvíli. Naproti tomu dlouhodobá paměť pojímá ty informace, které si v dané chvíli nutně pamatovat nemusíme. Sem se ukládá učivo na zkoušku, přelomové momenty v životě či srdcové události s rodinou nebo přáteli.
Hawking podotýkal, že všechno, co zlepšuje zdraví mozku, má současně zlepšující dopad na paměť. „Vy, kteří jste zdraví, máte štěstí v tom, že můžete fyzicky cvičit nebo se libovolně pouštět do různých nových aktivit, které stimulují mozek a pomáhají ho udržet rychlým, živým. Nemocný člověk je v tomto omezen, ale to nevadí. Pořád má možnost správně jíst, správně pít, správně spát, čerpat vitaminy, omega-3 mastné kyseliny a jiné prospěšné látky z přirozené stravy. Já sice mnohé z toho nemohl, ale i tak jsem kýženého výsledku docílil.“ Ptáte se jak?
1. Zaostřujte na jeden úkol
Podle Hawkinga je to základ produktivního mozku. Varoval, že krátkodobá paměť, s níž pracujeme PRÁVĚ TEĎ, funguje jako pracovní plocha počítače. Nesmí být chaotická a neuspořádaná. Stačí přece jen pár souborů, s nimiž právě teď pracujeme. O to efektivněji se pak orientujeme.
Zvláště pak Hawking kritizoval multitasking, snahu „chytat více zajíců“ najednou. Obvykle potom nechytíme žádného. „Přiznejte si to, pokud je to Váš problém: Těkáte, neumíte pořádně dokončit ani jednu věc, udržet pozornost na jednom úkolu. Věnujte se více GTD a GTP,“ naléhal.
GTD = Get-things-done – dotahovat úkol až do konce.
GTP = Get-to-point – napřímit pozornost do jediného bodu.
Soustředěná mysl zmůže totéž, co soustředěný proud vody nebo paprsek světla. „Podemlít skálu“, „provrtat kámen“. „Mělké těkavé myšlení je vadné a nedostatečné. Mozek totiž potřebuje dostatečný čas na to, aby si zakódoval informace. Potřebujete-li si něco skutečně zapamatovat, odložte multitasking a řešte jen jednu věc, ne více naráz. Ostřit pozornost je jako ostřit tužku – jen pak je brilantní.“
2. Používejte celou smyslovou pětku
„Čím více smyslů do kódování informací zapojíte, tím trvalejší ten zápis v racionální paměti bude,“ říkal Hawking. I babiččiny buchty si pamatujeme dlouho, pokud byly potěchou nejen pro chuť, ale i pro oči a hmat. Měli jste cukrové rty, ulepené prsty, přitom na jazyku cítili těsto, náplň? Hawking tvrdil, že stejně tak osobu, kterou potkáme poprvé, ani nemusíme znát jménem. Podle řeči, parfému, vlhké dlaně nebo pevného stisku ruky si ji zapamatujeme. Stephen Hawking v tomto smyslu rád pěstoval mozek už při seznamování. „Pohleďte té osobě do očí a zopakujte nahlas její jméno, kterým se představila,“ navrhoval.
– Dobrý den, jmenuji se Josef Novák.
– Těší mě, PANE NOVÁKU.
Mimochodem, víte, kolik smyslových orgánů z celkových pěti můžete zapojit, nabídnete-li protějšku podání ruky? Ano, čtyři. Zrak, sluch, čich, hmat. A to se lidé i líbají! Zakódování informace je pak podle Hawkinga komplexní a hluboké. Kdykoli si vybavíte emoci, kterou máte s dotyčným člověkem spojenou, a nevadí, že se i roky nevidíte…
3. Opakujte to
Hawkinga už v mládí zaujalo, že děti fenomenálně recitují dlouhé básně, ale časem si na ně nevzpomenou. Tak mají dobrou paměť, anebo ne? Studiem zjistil, jak obrovský rozdíl vytváří krátkodobé drilování a proti tomu opakování rozložené do delšího období. I jak to člověka učí vytrvalosti a pokoře.
„Cokoli chcete opravdu umět, musíte dlouhodobě opakovat. Opakování dělá mistra. Vždyť sám život učí tímto principem: Dokud se dostatečně neponaučíte, zkušenost Vám opakuje. Žít opakováními znamená jít se životem.“
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům