„Bere mi hračky! Mámu, tátu! Je to vetřelec, nepřítel!“ Takové myšlenky může mít už dítě. A to typicky, když se nacházíte v radostném očekávání rozšíření rodiny, potažmo když mu již přivedete domů nového sourozence.
Proč s Vámi starší dítě nesdílí štěstí? Máte si vyčítat nějakou chybu?
Jak se může stát z požehnání prokletí a jaké malé změny mohou ve výsledku znamenat velký rozdíl?
První + druhé dítě
Eliška má syna. Úžasného, bezproblémového. V tom spočívá nezpochybnitelné Eliščino štěstí.
Kromě toho má však Eliška trápení. Je bez partnera. Tatínek jejího syna odešel ze dne na den, sotva se dozvěděl, že je Eliška podruhé těhotná.
Holčička se měla právě narodit, když si Eliška uvědomila tyto souvislosti: Protože se už před několika měsíci ocitla bez partnera a bez jeho příjmu, musela si najít práci. Přirozeně si hledala takovou, které se bude moci věnovat při dítěti, ba i v jiném stavu.
Její myšlenkový sumář zněl:
„Jsem na všechno sama. Nemám tedy na syna tolik času, kolik bych chtěla a on si zasloužil. Teď mi navíc došlo, že s příchodem druhého dítěte to nebude lepší. Naopak, na syna mi bude zbývat ještě méně času…“
Eliška se na mě obrátila s cyklickými vnitřními výčitkami, že syna vlastně STÁLE ZA NĚCO VYMĚŇUJE, a zda tedy není ŠPATNÁ MÁMA.
Její negativní vnímání přítomnosti bylo varující. Chyběl už jen krůček k tomu, aby litovala, že první nebo druhé dítě, respektive obě, vůbec počala.
Lítost je negativní pocit, který nemůže vytvořit jiné než negativní myšlenky.
A my přece už víme, že negativní myšlenky nemohou vytvořit jiné než negativní činy, které pak nevyplodí jiné než negativní výsledky. V Eliščině případě: S pokračujícími lítostivými myšlenkami se mohlo zhoršit její chování vůči dětem, kterým by mohla klást za vinu, že se vůbec narodily. „Ach, jak jsem bez Vás mohla být spokojenější! Jak jsem mohla být stále se svým přítelem!“ To byla úvaha, kterou si naštěstí ani nestačila položit – oslovila mě včas.
Její problém jsem rozdělil do tří vrstev, přičemž jedna živila druhou.
Eliška potřebovala pochopit, že každá z těch negativních vrstev je svým způsobem v pořádku, a je třeba ji tak vnímat i v hlavě – změnit NEGATIVNÍ zabarvení v POZITIVNÍ.
První ze tří vrstev: Strach
Nejsem špatný rodič?
Opravdu to zvládnu?
Otázky, které si paradoxně nepoloží špatný nebo nezodpovědný člověk. Nezodpovědností by naopak bylo si tyto otázky alespoň někdy nepoložit. Ti, kdo připouštějí možnost svých chyb, vyjadřují, že o svých chybách přemýšlejí, hledají je, dokážou si je uvědomit.
Najdou-li je, TRÁPÍ se jimi, NECHTĚJÍ je dělat, natož opakovat. To znamená: MAJÍ SE NA POZORU sami před sebou, před přirozeným chybováním člověka, a neustále VÁŽÍ, jak být LEPŠÍMI lidmi, než momentálně jsou – v tomto případě co nejlepšími rodiči.
Z toho plyne: Strach, že nejste či nebudete dostatečně dobrými rodiči, je veskrze POZITIVNÍ znamení. Hlásí, že Vám na něčem ZÁLEŽÍ, že si to připomínáte a že budete OBEZŘETNÍ.
Mnohem větší problém hrozí těm, kdo tento typ strachu nemají. Zpravidla si myslí, že je NIC NEMŮŽE ZASKOČIT, že chyby NEDĚLAJÍ a všechno UMĚJÍ.
Podcení pak něco důležitého.
Člověk není automat, chyby jsou jeho samozřejmou součástí, i proto by měl mít z chyb přiměřený strach či respekt. Jen tak může být co nejvíce připravený a co nejméně překvapený.
Takže: BOJÍTE SE? Výborně!
Tolik první vrstva sebezklidnění.
Druhá vrstva: Rodičovství
Strach, že možná nejsem nebo nebudu dostatečně dobrým rodičem, je nejen užitečný, ale i přirozený. Rodičovství se totiž nikde neučí ani netestuje.
Chcete-li řídit auto, musíte prokázat, že jste dostatečně kompetentní. Musíte absolvovat řidičský výcvik a úspěšně složit zkoušky, jinak za volant nesmíte. Abyste však založili rodinu, k tomu – až na zvládnutí samotného aktu početí – nic předvést nepotřebujete.
Proto neexistuje ani žádné síto vhodných adeptů na rodičovství, ani žádný výcvik nebo test. Budoucí rodič tak ve skutečnosti nikdy úplně neví, na co se má prakticky připravit a co ho „v běžném provozu“ (řečeno právě řidičskou terminologií) s přírůstkem čeká.
Pochybnostem se tedy NELZE DIVIT. Ať přichází na svět Vaše první, druhé, nebo jakékoli další dítě, vždy to dané číslo zažíváte poprvé a jdete do něčeho, co v této podobě JEŠTĚ NEZNÁTE.
Takže: Nevěříte si? Je to pochopitelné, vždyť překračujete svůj dosavadní limit a hranici zóny pohodlí. Ale to ještě neznamená, že neuspějete…
Tolik druhá vrstva sebezklidnění.
Třetí vrstva: Děti
Každý jsme jiný. To víme. Někdy však zapomínáme, že to platí i o dětech či jednotlivých sourozencích. Ani jednovaječná dvojčata nemají stejnou DNA. To znamená: Na začátku ani nemůžeme vědět, co nás s ODLIŠNOU bytostí vlastně čeká.
Na druhou stranu, v něčem jsme si PODOBNÍ. Děti i rodiče jsou totiž na stejné lodi.
Vcítíme-li se do dětí, které přicházejí na svět, ani ony při narození nevědí, do čeho jdou – teprve objevují život, učí se tím, co nasávají ze svého okolí. Přičemž, a to je klíčové, nemají zprvu ŽÁDNÉ KRITICKÉ MYŠLENÍ.
Slyší, vidí, cítí, ale nesoudí. Co vnímají, to automaticky přijímají jako normální. Potud tedy třetí uklidnění pro Elišku: I když na prvorozeného syna poměrně záhy neměla tolik času, kolik by si sama přála (vinou práce), pro něj to alespoň zpočátku bylo normální – od chvíle, co začal vnímat svět, NIC JINÉHO NEZNAL. To se ale může fatálně změnit s jakoukoli korekcí… Objasním to.
Rodič, který si přehnaně klade za vinu, že se svým dětem tolik nevěnuje, tímto sebeopravujícím postojem dává najevo, že sám zná i něco jiného – větší časovou investici rodiče směrem k dítěti.
Zkrátka: Možná z jeho vlastní minulosti je pro něj normální, aby se rodič věnoval dětem víc. Třeba to sám zažil, když byl dítě – měl rodiče, kteří mu věnovali více času. Proto se cítí „pod normou“, neschopný a nešťastný, i když jeho dítě je SPOKOJENÉ – ŽÁDNÉ NEGATIVNÍ SROVNÁNÍ NEMÁ.
To neznamená, že je v pořádku odmalička „kašlat“ na své dítě s tím, že to pro něj nebude nenormální a nebude nespokojené. Bude. Srovnání se totiž v čase dostaví.
Stačí, aby dítě zahlédlo odlišný přístup jiných rodičů k jejich vlastním dětem, a začne být nešťastné (syndrom hladovějícího srdce).
A tohle je nebezpečí právě směrem k příchodu mladšího sourozence.
Je-li mladší sourozenec milován svým rodičem více než první dítě (například i vinou špatného svědomí rodiče, který si vyčítá, že se tolik nevěnoval svému prvnímu dítěti), dochází k paradoxní situaci, kdy větší péče rodiče o druhé dítě vede k neštěstí prvního dítěte.
I když je totiž starší dítě pořád malé a nemá srovnání s jinými rodinami, nabídne se mu toto srovnání přímo v jeho rodině: Vnímá to, že se rodič věnuje mladšímu sourozenci víc, a to (s ohledem ke svému normálnu) NEPOVAŽUJE ZA NORMÁLNÍ.
Láska rodiče (vůči jiné osobě) ho naopak může začít bolet. Protože jeho takového štěstí nepotkalo…
Nehovořím jen o žárlivosti či závisti. Mluvím o sebeubližování:
Proč můj mladší sourozenec dostává od rodičů víc lásky, než jsem v jeho věku dostával já? Je on něco víc? Nebo jsem já něco míň? Ano, určitě jsem něco míň.
To je nebezpečná logika myšlení, které je nutné zabránit. Jak?
Ne dělení, ano sdílení
Děti je třeba zapojit do kruhu lásky. S příchodem sourozence je toto zapojení snazší než kdy předtím.
Kruh lásky si představme jako elektrický obvod, v němž místo proudu obíhá láska a všechny zapojené články nabíjí. Lásku, prosím, opět vnímejme ve všech jejích podobách: od péče a starosti přes svěření a sdílení po pomoc a podporu.
Proč je takový kruh DŮLEŽITÝ? Stačí umět počítat: Je-li matka sama na jedno dítě, může ona jemu i ono jí poslat STO procent své lásky.
Přibude-li však ještě druhé dítě, stejná osamělá matka nemůže dát oběma dětem po STO procentech lásky. Člověk má jen JEDNO STO procent své lásky. Rozdělí-li tuto STOVKU mezi dvě děti, není možné, aby každé z nich dostalo STO procent (na to by matka potřebovala moci rozdělit DVĚ STĚ procent).
Takže: Jednomu dítěti může dát STO procent. Na druhé ale už nezbude NIC.
To se ovšem stane jen v případě, kdy matka rozdává svou lásku stylem buď, anebo – když svou lásku DĚLÍ.
Kruh lásky ovšem umožňuje zapojit do JEDNOHO obvodu VŠECHNY členy rodiny, aniž by se kdokoli musel cítit nedostatečně milovaný.
V čem je rozdíl? Že nepůjde o DĚLENÍ, ale SDÍLENÍ.
Sdílením (synergií) se energie nedělí, ale násobí. Sdílení vytváří prostředí, kde se dáváním nechudne, ale bohatne. Sdílená radost se stává násobnou, stejně tak láska, štěstí, jakákoli pozitivní emoce.
Ano, sdílením se to dobré zvětšuje a to špatné zmenšuje. Starost, kterou spolu sdílejí dva lidé, se tak mění v poloviční, jako tíže balvanu, jenž místo dvou vezmou čtyři ruce. Sdílení obecně ulevuje.
Z pohledu energie to funguje takto: Dáte-li lásku někomu, kdo se pak díky Vaší lásce cítí šťastnější, pak to zvláštní dávku štěstí, lásky a síly dá i Vám.
Láska, kterou dáte, se Vám tedy vrátí. A to nikoli až ve chvíli, kdy Vám druhý Vaši pomoc opětuje, ale už ve chvíli, kdy si uvědomíte, že mu Váš čin pomohl. Zahřeje Vás to.
To je princip SDÍLENÉHO obvodu, ve kterém obíhá láska.
V Eliščině případě: Jakmile starší syn pochopí, že může mladší dceři dávat, a přitom být sám šťastný, pak to šťastnými učiní obě děti. A nejen je.
Štěstí, lásku a sílu pocítí i jejich máma, jakmile uvidí, že se její děti mají rády, pečují o sebe, záleží jim na tom druhém a pomáhají si. Tak může jedna láska nabít i tři bytosti, jsou-li však správně zapojené v kruhu lásky.
Vzájemné nabíjení
Podívejme se na to přímo optikou dětí. Položme si základní otázku: Co je lepší – mít staršího, či mladšího sourozence?
Rozeberme si to postupně.
Zdálo by se, že pro děti je nejlepší mít staršího sourozence. On je přece může mnohému naučit, vést je, názorně jim pomáhat s tím, co ještě neumějí.
Čím menší je věkový rozdíl mezi oběma sourozenci, tím lépe si starší pamatuje, jaké to bylo, když on sám něco podobně neuměl, jak tehdy potřeboval pomoci, tudíž proč nyní potřebuje pomoci jeho mladší sourozenec.
Když se však nad tím hlouběji zamyslíme, zdálo by se, že podobně dobré je mít mladšího sourozence. Díky němu se totiž ten starší může cítit užitečně, vyspěle a platně. Kdykoli tomu mladšímu s něčím pomůže, má důvod být na sebe hrdý a nabýt sebevědomí.
A právě takto se uzavírá kruh a energetická symbióza (synergie) správných sourozenců: Ten starší je pro druhého STEJNĚ DŮLEŽITÝ jako ten mladší.
Ale musejí se jeden k druhému stavět ne jako soupeři, ale jako spoluhráči. Tvořit jeden tým, který se NEDĚLÍ, nepře o jednu lásku (maminčinu), ale sám (a přitom společně) si VYRÁBÍ daleko větší lásku, než jakou by kterýkoli z nich cítil být pouze jedináčkem.
Jedináček totiž sice může inkasovat od rodiče skutečně velkou, stoprocentní lásku, na druhou stranu si může stýskat po větší vlastní užitečnosti a prospěšnosti. Nepozná jen tak hrdost za pomoc někomu, kdo jej potřebuje.
A z toho plynul můj apel na Elišku: Uvědomit si, že prvorozené dítě trpí příchodem mladšího sourozence jen tehdy, když se ho naučí vnímat jako konkurenta. Třeba když mu mladší dítě něco BERE.
Ale pozor, slovní zabarvení BERE je jenom o úhlu pohledu. Stačí malý mentální obrat a (negativní) BRANÍ se změní v (pozitivní) DÁVÁNÍ.
Uvedu příklad.
Nejprve negativní příklad tlaku, který vytváří odpor. Starší dítě k mladšímu: „Neber mi tu hračku. Nedám Ti ji.“ (Ve smyslu: Jsi můj nepřítel, mé ohrožení.)
Příklad opaku: „Ty chceš, můj mladší sourozenče, tuhle hračku? Nemusíš mi ji BRÁT, já Ti ji totiž DÁM. A nejen ji.
Já Ti UKÁŽU, jak se s ní správně zachází, aby sis užil co největší zábavu s ní. Chápeš? Kdykoli budeš něco chtít, požádej, já Ti DÁM, pomůžu Ti!“
Tak vypadá týmové myšlení, ve kterém ani jeden neztrácí a každý je stejně důležitý jako druhý: Mladší sourozenec si uvědomuje, že by bez staršího nebyl tak obdařený, a starší je spokojený, protože mladší by bez něj nebyl tak obdařený.
Všechno, nebo nic
Původní Eliščino negativní myšlení vyvěralo z komplexně chybného základu: „Bez partnera jsem nic. Děti budou trpět, protože musím pracovat. Starší syn bude trpět, protože musím upřednostňovat – vedle práce – i mladší dceru.“ To znamená: „Jako rodič v každém případě selhávám. Asi jsem selhala i jako partnerka (proto jsem byla partnerem opuštěna). A možná budu v budoucnu opuštěna i nespokojenými dětmi.“
Všechno byla lež.
Eliška to pochopila, jakmile jsme svorně naučili týmovému přemýšlení obě její děti. Najednou měla i ona více času pro sebe. Najednou mohla v klidu pracovat. Najednou jí došlo, že jako rodič neselhává a nikdy neselhávala, naopak vše zvládá. A to především proto, že na všechnu lásku NENÍ SAMA.
Eliška i starší syn dělali to, na co stačili. Každý něco, avšak oba byli pro ostatní stejně důležití.
Podobně jako mladší dcera. I ona byla součástí tohoto tříčlenného TÝMU, ne spolku tří izolovaných jedinců:
Starší syn dával lásku mladší sestře a sám byl přitom šťastný a naplněný. Byl totiž mimořádně důležitý: hlavní mužský element v celé rodině.
Mladší dcera dávala bratrovi příležitost cítit se důležitě a mamince oplácela její lásku v úsměvech, radosti a pokrocích. Maminka si i díky práci mohla připadat rovněž hodnotná a podstatná.
Inu, v Kruhu lásky má každý své místo. Stačí pochopit, že dávat NEznamená o něco nutně přicházet, nýbrž něčím obohacovat druhé i sebe. A mohou to být i zdánlivě obyčejná slova…
Slova dávání
Podstatou Kruhu lásky je, že potřebujeme vědět, co pro druhé děláme a co oni dělají pro nás. Stejně tak potřebujeme vědět, že si uvědomují, co pro ně děláme. Jen tak jeden pro druhého můžeme mít plnou hodnotu, potažmo plnou hodnotu i pro sebe.
DÁVÁNÍ ve vztahu nevyžaduje příliš. Někdy pouhá slova dají najevo: Víme, že jsme SOUČÁSTÍ TÝMU, který funguje jako dynamo. Už rozpohybování následujících slov může nás i druhé nabíjet. Ta slova obsahují oba základní náboje štěstí – vděčnost i těšení se. Vděčnost je spojena s minulostí nebo přítomností. Vyjadřuje, že vnímáme to krásné, co nás potkalo, nebo to méně krásné, co jsme dostali příležitost překonat a poučit se z toho.
Těšení se je spojené s budoucností. Vyjadřuje, že si i v nepříznivé přítomnosti umíme vytvořit dobrou energii z představování si toho, co může přijít. Má-li se totiž člověk na co těšit, má pro co žít. Následujících dvacet uvědomění tudíž spojuje náboj vděčnosti a těšení se. Jsme vděční za to, na co se zároveň můžeme i těšit. Na to, co neskončilo v minulosti, ale má potenciál opakovat se v budoucnosti. A vše začíná slovem, které vyjadřuje vděčnost. Slovem děkuji.
Za co lze být druhému vděčný, potažmo za co může být vděčný on nám?
1. Děkuji, že tolik obyčejných chvil měníš v neobyčejné
Toto důležité uvědomění, které vystihuje také objetí, dává na srozuměnou, že vnímáme rozdíl mezi tím, kdy jsme sami a neobyčejné chvíle...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům