Nedaří se Vám přeprat noční můry? Jste přesvědčeni, že nazítří něco musí dopadnout špatně nebo ještě hůř? Pak tu mám pro Vás čtení na takovou noc.
A černé pozadí je nejen z ohledu k Vašim očím…
1697
Hned totiž přisvítím. A položím důležitou otázku. Víte, čím je uvedený letopočet důležitý pro psychologii? Napovím: Říká se mu Rok černé labutě.
Černá labuť byla až do tohoto data symbolem. Chtěl-li někdo vyjádřit, že něco je nemožné, nemyslitelné, použil právě příměr k černé labuti.
Až do roku 1697 se totiž pokládalo za JISTÉ, že labuť nemůže mít jinou než bílou barvu. „Každá další narozená labuť musí být bílá,“ shodovali se tehdejší vědci a předkládali „nezpochybnitelné empirické důkazy“. Pamatujte si, prosím, tato tři slova.
Problém nastal právě v roce 1697. „Nezpochybnitelné“ se stalo zpochybněným, „empirické“ vysmívaným a „důkaz“ ztratil jakoukoli svou váhu v den, kdy holandský mořeplavec Willem de Vlamingh jako první Evropan zakotvil u břehů Západní Austrálie. A tam spatřil – ČERNÉ labutě! (Ten výraz je prý věrně ztvárněn na jeho soše v Burswoodském parku v Perthu.)
Do zcela jiného světla se v té chvíli dostala slova jednoho římského satirika. Už počátkem našeho století Juvenalis napsal: Rara avis in terris nigroque simillima cygno. Tedy: „Vzácný pták, žijící při zemi, podobný černé labuti.“ Juvenalis však nebyl ornitolog. Nehovořil o žádné fauně. Mluvil o člověku.
Všiml si totiž, že jakmile je nějaký dlouho...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům