Macecha sesypala hrách a čočku.
Dorinka je nohou promíchala.
A Popelka musela přebírat.
Přitom myslela na prince. Chtěla na zámek.
Ale NESMĚLA.
Jak je možné, že využila oříšek, a nakonec oděná v nádherných šatech PŘECE VYRAZILA na ples?
Popelka totiž věděla, že život je o ROZHODNUTÍCH.
Kdyby to rozhodnutí neučinila, dodnes by asi oddělovala hrách od čočky.
Protože však to rozhodnutí učinila, ZMĚNILA TÍM SVŮJ ŽIVOT.
Natolik si vážila svého času, že ho nehodlala promarnit.
A to přes veškerý strach, který nepochybně měla.
Růstové myšlení je především o jednom podstatném pochopení.
O pochopení vztahu přítomného okamžiku (mého přítomného činu nebo nečinnosti) a budoucí karmy, kterou si tím vytvářím. Ne život, ne osud, ale já sám.
Čím více máme sami sebe rádi, tím více si přirozeně vážíme svého života a času, který nám byl dán, a tím spíše překonáváme strach z rozhodnutí a jeho bolestných následků.
Čím více překonáváme svůj strach, tím spíše si jdeme pro to, na čem nám záleží a co vyžaduje sebepřemáhání.
Čím více smýšlíme růstově, tím spíše dokážeme v životě uspokojit své potřeby a to má pak vliv i na fyziologii těla.
Dojdeme si totiž pro čtyři hormony, které jsem již jmenoval a které nám vlévají pocit štěstí. O nich už za chvíli.
Mnoho lidí s fixním myšlením ochromení své schopnosti rozhodnout se v důležitých chvílích svádí na stres.
A mají částečně pravdu.
Podle psychoimunologických historických studií v dnešní době čelíme daleko většímu objemu stresu než pračlověk.
Možná to zní paradoxně, když pračlověka čekalo smrtelné nebezpečí za každým stromem. Tomuto faktu tedy musíme správně porozumět.
Vědecké studie přišly se zjištěním, že pračlověk měl v běžném životě sice nesrovnatelně VĚTŠÍ PŘEKÁŽKY, ale zároveň MENŠÍ PORCI STRESU.
Pračlověk tedy zažíval nápory velkého stresu, například při lovu nebo boji.
Ale po těchto náporech přišel odpočinek.
Mohl vypnout hlavu a zregenerovat tělo.
Moderní člověk má sice v běžném životě nesrovnatelně MENŠÍ PŘEKÁŽKY a nejde mu v průběhu dne vysloveně o holý život, přesto je STRESOVÁN NEPŘETRŽITĚ.
A není to jen jeho vina.
Stresu je nechtěně vystaven v zaměstnání, pak doma při sledování různých televizních dramat i kdykoli v průběhu dne při nasávání sociálních sítí s toxickými příspěvky. Tak kde je jakýkoli odpočinek pro moderního člověka?
Někdo se v dnešní době ani nedokáže dostatečně vyspat.
Ano, pračlověk měl stres, ale NÁRAZOVÝ a CHTĚNÝ.
Věděl, že nevyhnutelně musí podstupovat stres, chce-li zdolat zvíře nebo nepřátele. Stres byl přirozenou součástí jeho cesty k sebezáchově. Kdyby nepodstoupil stres, zemřel by. Šel si přímo pro stres, ale i PRO CO NEJRYCHLEJŠÍ skolení protějšku a ukončení stresu.
Moderní člověk je opačný případ. Stres NECHCE.
Přesto se ho nemůže zbavit. Je v něm. TRVALE.
Především v jeho myšlení.
Psychoimunologové se shodují v tom, že hlavní problém moderního člověka je, že se SNAŽÍ STRESU VYHNOUT.
To ale nemusí.
Člověk je uzpůsoben k tomu, aby stres využil a vyhrál. Pokud pračlověk při boji s kořistí udělal chybu, zemřel. Stejně tak by ale zemřel, kdyby boj nepodstoupil. On musel. Ale snažil se VYHNOUT CHYBÁM.
Přešlapy, které přežil, přijímal jako ponaučení a šel dál. Ano, musel. Ale díky tomu existuje moderní člověk.
Co tedy způsobuje, že se dnes tolik křižujeme před jakýmkoli selháním? Vinou čeho se dopouštíme paradoxně toho největšího selhání – chronického strachu z chyby?
1. Démonizování chyby
Chanda Rubin, French Open 1995.
Česká tenistka Jana Novotná vede v rozhodující sadě nad Američankou Chandou Rubin 5:0 a 40:0.
V zásadě to znamená, že má vítězství v kapse. Na úspěšné dokončení zápasu jí chybí jediný vyhraný míček z příštích tří. A i kdyby všechny tři prohrála, má v záloze další čtyři gemy na opravu.
Výhodnější vedení v tenise před mečbolem už není možné.
Chanda Rubin však zázračně odvrací devět mečbolů – devět posledních míčků zápasu. A nejen to. Úder za úderem ztrátu dohání, skóre otáčí a nakonec celé utkání vyhrává!
Ještě neuvěřitelnější obrat, který se zapíše do dějin světového tenisu, provede britská tenistka Tara Moore. Na turnaji ITF v Sunderlandu právě prohrává 0:6, 0:5 a 30:40. Rozumějte: Do této chvíle neuhrála žádný gem. A zbývá poslední míček.
V tomto momentu však senzačně zapíná. A nejen to, obrací!
Francouzku Jessiku Ponchet poráží 0:6, 7:6 a v přidaném rozhodujícím setu ještě 6:3.
Moje otázka zní: Co běželo Chandě a Taře hlavou v okamžiku jednoznačně prohraného zápasu a pomohlo jim to v poslední možný moment všechno zvrátit?
Chanda Rubin po dohrání zápasu s Novotnou prohlásila: „Démonizujete-li můj výkon, démonizujete tím i moje myšlení. Ano, byla jsem téměř poražená, ale ne poražená zcela. Nemám ráda prohry ani chyby, kterých jsem se do té chvíle dopustila spoustu. Cítila jsem se jako dítě: Ať dělá cokoli, nevychází mu to. Ale pro dítě NIC NENÍ NEMOŽNÉ.“
Než Chandin proslov dokončím, vstoupím do něj. Její zmínka o dítěti je totiž důležitá.
Dítě má typicky růstové myšlení. Co si řekne, když se učí chodit a spadne? Pamatujete si to ze svého dětství?
Já už si na své tehdejší myšlenky nevzpomínám, ale faktem je, že ať si dítě řekne cokoli, nevzdá to. Naopak se snaží o to víc, jen jinak. Je to dáno jeho zvídavostí, která rozvíjí a podporuje tvořivost. (Mimochodem, člověk je ve svých 6 letech v průměru na 80 procentech potenciálu kreativity. Paradox: V 25 letech už jen 27 procentech. Ano, pětadvacetiletý muž je třikrát méně kreativní než šestiletý školák. To znamená, že mezi 6. a 25. rokem, což odpovídá docházce od základní po vysokou školu, poztrácí člověk přes polovinu kreativního potenciálu – své zvídavosti a tvořivosti.)
Chanda Rubin v zásadě neudělala nic víc než PPP.
Za stavu 0:5 a 0:40 přistoupila k poslednímu míčku jenom jako k DALŠÍMU. A tím se posledním nestal. Hrálo se dál.
„Každý míček v tenise je DALŠÍ PŘÍLEŽITOST. Dokud chodí míčky, znamená to, že se hraje a zápas mohu otočit a vyhrát. K tomu ale potřebuji využít VEŠKERÝ potenciál, který mám. Proto mě jen zajímalo (zvídavost), co mi ukáže příští míček, a jak s ním naložím (tvořivost). Zůstala jsem dítětem.“
Tara Moore přidává svůj pohled na mentalitu obratu.
„Tenis je podobný životu v tom, že v tenise průběžné skóre ukazuje jen DOSAVADNÍ vývoj. Odráží to, jaká byla minulost až do této chvíle. Přítomný výsledek, který svítí na tabuli, tak vyjadřuje jen to, co je prozatím odehráno. Ale ta čísla pořád můžeme změnit, protože se hraje dál,“ zdůraznila.
„Tenisový zápas, podobně jako život, může změnit jen jeden okamžik, jediný povedený či zkažený úder. Když na mě letěl za posměchu publika ten první poslední míček, řekla jsem si: ,Teď ho vyhraju a všechno změním.‘ A to jsem si opakovala i při každém následujícím míčku. Od té doby si to říkám při každém míčku, který na mě letí. Bez ohledu na propastné průběžné skóre, kterým prohrávám, vím, že TEĎ MŮŽE ZAČÍT ZMĚNA.“
Teď může začít změna. To je myšlení vítěze.
Zeptej se, co Ti stačí, a pochopíš, kde jsi
Tara se vedle fixního a růstového myšlení naučila rozlišovat myšlení průměrných a nadprůměrných lidí. Samotné jí to pomohlo uvědomit si, KDE chce být a JAK se tam dostat. Její pohled je jednoduchý:
Průměrní jsou ti lidé, kterým STAČÍ PRŮMĚR.
Takoví v pohodě žijí v zóně pohodlí a bez neúspěchů.
Nadprůměrní jsou ti lidé, kterým PRŮMĚR NESTAČÍ.
Žijí proto mimo zónu pohodlí a v častých neúspěších.
Průměrní se za to nadprůměrným posmívají. Sami se přece neúspěchu úspěšně vyhýbají, protože se pohybují jen tam, kde to dobře znají, a tudíž ani nemohou neuspět.
Nadprůměrní naopak občasný neúspěch vnímají jako doklad, že se snaží o něco nového a že usilují o nový úspěch.
Hlavní rozdíl mezi těmito skupinami je tedy v chápání pojmu neúspěch. Průměrní ho vnímají jako nepříjemnou definitivní věc, nadprůměrní jako také nepříjemný, ale dočasný průvodní jev, který PATŘÍ KE ZKOUŠENÍ nových cest.
Lidé s růstovým myšlením tak normalizují neúspěch jako něco, co je normální, pokud člověk usiluje o úspěch. Podle Tary to souvisí rovněž s odlišným přístupem k očekávání:
Průměrný člověk, když nemá úspěch, jaký očekával, SNÍŽÍ SVÉ OČEKÁVÁNÍ, aby už neprocházel dalším zklamáním. Jinak řečeno: Neuspěje-li v nějakém novém snažení, sníží laťku a smíří se s předchozím nejlepším úspěšným výsledkem, byť je pod jeho očekáváním. Přesvědčí sám sebe, že „mu to vlastně stačí a nepotřebuje víc“.
Nadprůměrný člověk, když nenaplňuje své očekávání, se ho snaží dosáhnout příště, aby neprocházel zklamáním. Nesnižuje laťku, ale ZVYŠUJE SVÉ ÚSILÍ, aby se laťce přiblížil. Jinak řečeno: Nesmíří se s neúspěchem. Přesvědčí sebe, že je nejen schopen úspěchu, ale že ho i potřebuje dosáhnout.
Průměrný člověk tedy po neúspěchu USTANE. Poníží svou laťku a skoncuje s jakýmikoli vyššími očekáváními. Poznal, že mu přinesla jenom bolest.
Nadprůměrný člověk naopak po neúspěchu ZABERE. Bolí to, ale drží svou laťku očekávání stejně vysoko, protože věří, že bolest v podobě hledání lepší cesty se vyplatí.
Uspěje-li pak, dosavadní laťku ještě ZVEDNE. Ano, zvýší svá očekávání. A příběh jeho častých neúspěchů pokračuje.
Nadprůměrný člověk tak laťku NIKDY NESNÍŽÍ: Neuspěje-li, usiluje dál o její dosažení. Uspěje-li, posune ji výš.
2. FOPO
Proč lidé s fixním myšlením v případě dílčího neúspěchu snižují laťku svého očekávání a považují to za ten nejlepší způsob, jak se vyhnout zklamání?
Jedno z vysvětlení se nachází ve zkratce FOPO.
FOPO znamená v angličtině Fear of Other People Opinion, strach z názoru druhých. Tedy: „Co by si lidé pomysleli, kdybych znovu neuspěl? Jednou jejich opovržení stačilo.“
Lidé s růstovým myšlením označují FOPO za iracionální chiméru. Podle nich si stačí položit otázku: „Jestliže mě soudíš, znamená to, že jsi zažil to, co já? Jedině tak totiž můžeš vědět, o čem mluvíš.“
Současně ovšem lidé s růstovým myšlením vědí, že ten, kdo by skutečně zažil to, co my (dočasný neúspěch), by se dokázal VCÍTIT do našich emocí i našich myšlenek. SOUCÍTIL by s námi a podpořil by nás (protože to zažil!).
Z toho plyne: Těmi, kdo nás v případě neúspěchu odsuzují různými formami opovržení nebo posměchu, jsou obvykle ti, kteří ve stejném postavení a rozpoložení NIKDY NEBYLI.
Pak se nabízí otázka, proč nás tedy odsuzují.
Vysvětlení musím pojmout poněkud zeširoka.
Mozek, jak jsme si již sdělili v souvislosti s jeho 90procentní koncentrací na rutinu, nemá rád velká překvapení. Vstoupí-li nám do cesty nepoznaná překážka, mozek bezprostředně odpoví strachem. Ten říká: „Zpomal. Zastav. Přemýšlej.“
Nadejde tak chvíle pro těch 10 procent případů, kdy mozek musí vystoupit z pohodlné rutiny a nepohodlně začít vytvářet nějaké NOVÉ řešení. S...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům