První, co Vám pravděpodobně skočí na mysl – vyčítat to rodičům –, hned pusťte z hlavy. Jednak účelem FC Kurzu není vytvářet ještě více negací. A jednak nikdo není dokonalý. Ani Vaši rodiče – ve vší úctě k nim. Dokonce i Buddhovi rodiče chybovali. A právě to paradoxně pomohlo zrodit Buddhu.
Buddhova zkušenost
Buddha se narodil jako Siddhártha Gautama.
Rodiče pro něj chtěli to nejlepší: ochránit ho před utrpením. Nenapadlo je žádné lepší řešení než ho zkrátka ODDĚLIT
od jakéhokoli utrpení.
Přepychový palác, ve kterém zbožňovaný synek vyrůstal, byl obehnán vysokou zdí a všechno utrpení muselo zůstat za ní.
Malému podstrojovali. Směl vidět jen úsměvy. Jen lásku, ani náznak utrpení. Každému jeho přání bylo předem vyhověno. Jen jednomu ne.
Aby se dozvěděl, co je za zdí.
Jeho rodiče patřili k Šákjům, rodu válečníků, který tehdy, v šestém století před Kristem, vládl v té části dnešní Indie.
Gautamův otec, zvolený regent, byl pověřen vedením civilní správy, výběrem daní, soudnictvím.
Ten pochopitelně dobře věděl, jaké zemí zmítá utrpení.
Částečně ho i vytvářel.
Gautama svůj pohyb v „bezútrpné“ izolaci popisoval slovy:
„Žil jsem zhýčkaně, velmi zhýčkaně, nanejvýš zhýčkaně. V zahradách mi nechali zřídit lotosové rybníky. Na jednom místě kvetly modré, na jiném bílé, na dalším červené lotosové květy, to vše bylo jen pro mě. Nepoužíval jsem jiné masti než z Benáresu. Odtamtud pocházel šátek, pokrývající mou hlavu, také má kazajka, mé spodní prádlo, můj přehoz.
Ve dne v noci nade mnou drželi bílý deštník, aby mě neobtěžoval chlad, horko, prach, stébla trávy nebo rosa.“
Rozmazlováním k nespokojenosti
Měl všechno, na co pomyslel. Těšit ho to však záhy přestalo. Jeho oči přitahovalo to jediné, co nemohl mít: svět za zdí. Vzrušovalo ho PŘEKONAT ty hranice. (Mysleme na to, až stejné dráždění navnímáme v hlavě jiných lidí, jakmile narazí na naše osobní hranice. Budou chtít vědět, co je za nimi. Zkusí, jestli jim dovolíme překonat je a naše zeď se jejich schopností o něco posune. O tom ale později.)
Iluzí k utrpení
Mladého Gautamu napadla lest. „Chci se projet. Bavit se!“ „Jistě, Výsosti.“ Osedlali koně. „Chci opravdu dobrého skokana. Baví mě skoky.“ „Jistě, Výsosti.“ Připravili mu požadovaného.
Gautama při vysokých skocích v zahradách nahlédl za zeď. Poprvé spatřil muže starého, zlomeného, zkřiveného, vrávorajícího o berlích, neduživého, vrásčitého. Podruhé vážně nemocného, ležícího ve zvratcích, moči, spěšně ošetřovaného a pak odnášeného pryč. Nakonec zpozoroval pohřební průvod. Dozvěděl se, že ani on neunikne stáří, nemocem, smrti. V ten moment pochopil celý život i lež, v jaké žije.
Co mladý Gautama udělal?
Především přestal žít v iluzi.
Uvědomil si, že utrpení je SOUČÁSTÍ ŽIVOTA.
Takovou, kterou nelze ze života jako takového odstranit.
Existuje jediná výjimka. Když připustíme, že utrpení je dáno lidským vnímáním.
Ne tím, co se právě teď děje ve vnějším světě, ale tím, jak si právě teď události nebo okolnosti vnějšího světa vykládáme ve vnitřním světě.
Zkrátka: Že utrpení nevzniká vně, ale uvnitř člověka. Když špatně vidí realitu.
„Utrpení dítěte vystihl už Aristoteles. Popsal mysl novorozeněte jako prázdnou tabulku, na které není napsáno nic, ale lze do ní vyrýt všechno. V jednom se pletl. Psaní na tabulku je omezené prostorem, zatímco do mysli malého dítěte je možné rýt bez jakékoli hranice. Mysl nemá limity, tudíž je bezmezné i číslo, kolik falešných přesvědčení o sobě a životě dítě převezme.“
Sigmund Freud
lékař-neurolog, zakladatel psychoanalýzy
Špatně vidět realitu
Buddha cítil utrpení, když pozoroval stáří, nemoc, smrt. Došla mu však podstata jeho utrpení – trpěl hlavně proto, že netušil, že to všechno patří k životu.
A podobně trpíme my, jestliže nechápeme nebo neumíme přijmout, že něco patří k životu.
Příklad: Trpíme pro svou vlastní nemohoucnost nastavit si osobní hranice, ale i tato nemohoucnost PATŘÍ K ŽIVOTU.
Jinak řečeno: Nejsme v tom zdaleka sami. A to, co zejména potřebujeme pro nastavení osobních hranic, je splnit první podmínku: SPRÁVNĚ vidět realitu.
Poznat tento svět.
Poznat sami sebe.
Uvidíte, jak to pomůže.
V této první části se v mnohém inspirujeme dětmi.
Ukážeme si podrobněji bod zlomu, kdy přicházíme o přírodou nastavené osobní hranice.
A také si představíme hlavní přednost dospělosti.
Sdružíme tedy dětství a dospělost v tom nejlepším, co nám mohou nabídnout.
Povíme si také o rozdílu mezi vnitřním a vnějším dialogem.
Ve všech ohledech zpřesníme své pochopení reality.
A objasníme si důležité mentální předpoklady úspěchu.
Správně vidět realitu
Devětadvacetiletý Gautama se po střetu s reálným světem rozhodl opustit otcův palác. Více poznat skutečný život.
Zřekl se všeho bohatství, které měl zdědit, a pod jménem Buddha položil základy buddhismu, nejstaršího univerzálního náboženství. Řekl: „Vidí-li člověk, že jiný je podroben stáří, nemoci a smrti, aniž by čemukoli mohl uniknout, je sám pozorovatel sklíčen, zděšen, zhnusen a v myšlenkách podléhá stáří, nemoci a smrti, aniž by jim mohl uniknout.
Tím mizí jeho mládí, zdraví a život.
Přitom je to všechno jen o jeho myšlení, přístupu, postoji.
Budeme-li všichni stárnout, nemocnět a umírat, kdykoli potkáme pravdu života, odsuzujeme sami sebe k trvalému a nevyhnutelnému utrpení. Proto mnoho lidí raději uniká do iluze, že se stáří, nemoci a smrti vyhnou. Ale ani to není správný směr. My potřebujeme kráčet vedle stáří, nemoci, smrti bez utrpení. Jen tak budeme opravdu šťastně žít.“
Přečtěte si, prosím, poslední dvě věty ještě jednou.
My totiž, použiji-li Buddhův jazyk, potřebujeme začít kráčet i vedle všech dědictví, která si neseme z dětství a jež také nemůžeme ovlivnit.
Přesto si i s nimi můžeme nastavit zdravé osobní hranice a tou chvílí počínaje opravdu šťastně žít. Ukážeme si to.
Kouzlo dětství: Autentičnost
Čím nás především inspiruje dítě? Přirozenou autentičností. Ryzostí. Otevřeností a upřímností bez zdržování. Co v srdci, to na jazyku. Co v mysli, to ihned vyřčené. Dítě nemá zábrany. A to ani ve vztahu k věcem. Hraje si s tím, co ho těší. Jiné hračky ignoruje či zahazuje. Přitom je na dítěti vidět, jak rychle se lidské hodnoty a tužby v čase proměňují. (A s nimi lidské hranice. O jejich dynamičnosti si povíme také později.)
Dítě je autentické ve smyslu průzračné. Věnuje se zřetelně tomu, co ho baví. To je jeho hranice. Tím se udržuje ve flow. Těžkost úkolu nehraje roli, jestliže ho baví. Ba dokonce čím větší je výzva v oblasti jeho flow, tím větší je také jeho zaujetí a soustředěnost. Dítě se vnoří do sebenáročnější stavebnice a přitom zapomene na vnější svět a čas. Moudřejší rodič už v té chvíli rozpozná, že tudy asi jde talent jeho dítěte. Malé dítě to nemůže takto formulovat. Nemá ještě rozvinutý rozum, neřídí se rozumem. Od narození je autentické proto, že ho vede přirozenost, vnitřní hlas, intuitivní cit. Neví, ale cítí, co ho těší, baví, na co má nadání. Vnitřně si to najde.
To je důvod, proč ještě pětileté děti vykazují 98% tvořivost.
Zatímco pětadvacetileté osoby dosahují jen 2% tvořivosti.
Jak je to možné, když ty dospělé jsou moudřejší, zručnější, mají větší rozhled? Kam se cestou poděla jejich kreativita?
Odpověď je v uvedeném věku. Pětileté děti teprve nastoupí školní docházku. Pětadvacetileté osoby již zpravidla školy dochodily.
Ano, lidi nejvíce změní standardní školský systém. Naučí je – paradoxně – se bát.
Bát se selhání.
Bát se zkoušet.
Bát se tvořit.
(Nejčastější bloky, které se děti ve škole naučí, si zanedlouho také objasníme. Nyní se držme pozitivní inspirace dítětem.)
Malé dítě umí být, zcela přirozeně, co nejvíce samo sebou.
Jeho vrozená osobní hranice říká: Mám se rád. Dělám to, co mě těší. Žiju tak, jak je mi vlastní.
Kromě tohoto výchozího nastavení je člověk přírodou vybaven i schopností poznat, že druhý člověk NENÍ autentický.
Věda naměřila tento signál v mozku pouhých 17 milisekund poté, co se předstírající subjekt zachoval neautenticky.
Z toho plyne, že lidé vnitřně poznají, že nemáte nastavenou osobní hranici. Že nejste autentičtí. Že jen předstíráte.
A pokud předstíráte dlouho nebo opakovaně, samozřejmě poznají, že jste nekonzistentní.
To se děje tehdy, když se člověk chová „každý den“ jinak.
Například podle momentální síly a schopnosti vzepřít se.
„Dnes“ ho řídí strach, a tak s poslušným mlčením vyhoví.
„Zítra“ jej vzchopí odvaha, a tak si dovolí se naopak protivit.
„Pozítří“ ho ovládne provinilost, že se protivil, a tak se zase
odmítnuté osobě omluví (přesvědčen, že nesprávně odhadl realitu) a zase je „hodný“.
Prolomení autentičnosti
K naprasknutí osobních hranic u dítěte dochází podle psychologie ve třech po sobě jdoucích momentech.
První: když dítě začne na něčem LPĚT.
Přes tu věc, ten prožitek nebo tu osobu začne být totiž lehce vydíratelné. Už Buddha říkal: „Lpění přináší utrpení.“ Lpí-li dítě například na konkrétní hračce, může být manipulováno hrozbou jejího odnětí, jestliže neuposlechne (nevzdá se kousku svých hranic). Emoce začnou být nepřítelem dítěte – nástrojem manipulace. Jako chlapci na obrázku. Nechtělo se mu na tu cestu. Ale přišel by o svého plyšového medvěda. Ponechat si ho mohl, jen když uposlechne a jde. Nechce. Neví, proč to dělá. Ale dělá to. Přesněji: Když se ho
zeptáte proč, odpoví: Kvůli medvědovi.
Druhý: když dítěti začnou být vysvětlována přídavná jména.
Vypadá to jako banalita, avšak dokud rodiče objasňují dítěti jen význam podstatných jmen – toto je hrnek, toto je kráva –, dítě si udržuje, respektive zpřesňuje reálný pohled na svět.
S přídavnými jmény už přichází SUBJEKTIVNÍ hodnocení: Toto je hezčí a toto ošklivější. Toto je lepší a toto horší.
Dítě začne chápat POMĚŘOVÁNÍ. Přičemž do tohoto procesu je záhy osobně vtaženo. Už neslyší jen: Toto je dobré, toto špatné. Ale: Teď jsi dobré, teď špatné, protože: Teď jsi horší než
tamto dítě, které je v tom lepší než Ty. Již u lpění začne mít dítě strach ze ztráty. Ztráta něčeho, na čem lpí, by ho bolela. U poměřování však jde strach ještě dál.
Nejde jen o ztrátu vnější věci, ale o ztrátu kusu sebe – svého sebevědomí. Jestliže dítě není dost dobré, znamená to, že je horší než jiné anebo horší, než by mělo být. A začne se bát
pokusu. Nebude chtít selhat. Nebude chtít být za špatné.
Jelikož jsem zván do škol i firem, mohu částečně posoudit trend, kterým školská i firemní kultura jdou. ZNÁMKOVÁNÍ se obecně přežilo. Moderní firmy jej už roky, ba desetiletí nepoužívají. Vyspělé školy již také ne. Hodnocení má obsahovat zpětnou vazbu. Ale zpětná vazba má být hlavně informací, co člověk udělal správně a co ne, případně co měl udělat jinak. To je vše.
Na to ale nejsou potřeba známky.
Škatulkování dětí/dospělých na „jedničkáře“ a „pětkaře“ je objektivně bezvýznamné. My lidé nejsme v žádné vzájemné soutěži, ani nemůžete být. Každý člověk je unikátní solitér. Proto pokrokové školy dávno přešly hlavně na skandinávský model, kde je přežité už i SLOVNÍ HODNOCENÍ. Smyslem tamního školství je totiž posunout každé dítě na JEHO NEJLEPŠÍ úroveň, ať má osobní nadání na cokoli. Jinak řečeno: S každým dítětem se tam jedná jako s individualitou, v níž dřímá nějaký (avšak odlišný) talent. Budoucí matematik se nemučí zdokonalováním přeskoku přes kozu. Učitelé se ho snaží obecně získat pro tělocvik tak, aby v něm objevil svůj osobní strop, vrcholný potenciál. Dítě pak je ve flow a sport ho baví (byť jako odpočinková aktivita pro matematika).
Nejde tedy už jen o OBJEKTIVNÍ výsledek, o...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům