Mozek je bojiště. Větší, než najdete kdekoli na světě. Je totiž stejně velké jako představivost. Na tomto bitevním poli nepřetržitě mezi sebou válčí nejen rozmanité myšlenky, ale i časy. Minulost proti přítomnosti, přítomnost proti budoucnosti i minulost proti budoucnosti. To, co není, proti tomu, co (by) mohlo být; to, co je, proti tomu, co (by) nemuselo být. Přičemž minulost často vítězí. Je s námi déle, a proto je pro nás „větší pravdou“.
Ukazovali jsme si dítě, které se bojí sjet skluzavku, protože je na ní poprvé. Takový strach se jistě jeví pochopitelný. Pochopitelný však může být i strach dítěte, které na skluzavce není poprvé, ale už se jeho strach někdy potvrdil – už si to dítě na skluzavce natlouklo. Právě k tomuto typu strachu přejdeme nyní. A od dětí přejdeme ke zvěři. Lidé totiž ve strachu trpí psychologickými fenomény, které se dají pozorovat u domácích mazlíčků, především psů, a týkají se strachu ze vztahu i ze samoty.
Syndrom napadeného psa: Jak poznat, komu podruhé věřit
„Bojím se vztahu,“ řekla. A vzápětí to upřesnila: „Bojím se jakýchkoli vztahů.“ Měla totiž strach důvěřovat. Bála se, že jí protějšek dříve nebo později ublíží. Oslabovala ji představa, že to ani tentokrát nevyjde. A tak se raději držela zpátky.
Žádný strach není v člověku náhodou. A žádný strach rozhodně není bláhový. I to, že nevěříme vůbec nikomu, má svůj důvod a původ. Obvykle je to ten, že stačí jedno opravdu velké zklamání, a zničí se tím důvěra VŮČI VŠEM.
Potřebovat lásku, a současně se jí vyhýbat
Renata působila na své okolí dojmem, že vědomě couvá před láskou. Tedy že lásku nechce, nestojí o ni. Opak byl pravdou.
Renata ze všeho nejvíce potřebovala právě lásku. Potřebovala být někým obejmuta a ujištěna, že stejně špatně už nikdy nebude. Jenže se cizí náruče současně bála.
Tím z ní beze slov mluvila minulost a zkušenost s lidmi. Někdo jí ublížil. Někdo, komu věřila. Někdo, komu se s důvěrou otevřela a on právě toho zneužil.
Zkušenost je, eufemicky řečeno, to, co získáme až poté, co jsme to potřebovali. Ano, Renata v minulosti potřebovala být zkušenější a neotevírat se tomu, kdo její důvěry zneužije. Nejdříve ale tuto zkušenost musela nabýt, prožít zklamání z otevření a důvěry. Pochopit, že existují i lidé, kterým se otevře, a oni ji PRÁVĚ PROTO zraní.
Tak jako to pozná pes, který si důvěřivě lehne na záda. Odhalí nejslabší místa, aniž by si uvědomil, že ho člověk může jedinou ranou do hrudníku i zabít. Nenapadne ho, že přijde úder, ne pohlazení. Psi přece milují, když je člověk drbe na bříšku…
Psi tak činí rozhodnutí z lásky. Odevzdávají se, protože chtějí dostat to, co mají rádi. Netuší, že místo lásky může přijít bolest. Tak jako to ještě netuší člověk, který se z lásky otevře a je zraněn – aby nabral zkušenost.
Ano, začíná to tím, že bytost POTŘEBUJE LÁSKU, a proto jí jde přímočaře, nejkratší cestou, vstříc. Nemá strach. Dostaví-li se pak zranění, tatáž bytost potřebuje lásky ještě o to více – obejmout, chlácholit, ošetřit. Jenže to by pro ni znamenalo otevřít se někomu dalšímu. Svěřit se člověku PO nabrané ZKUŠENOSTI, že člověk, kterému věříte, Vám může ublížit. A tak se rozvine SAD.
SAD není porucha ani nemoc. SAD je přírodní reakce. Člověk s SAD je tedy V POŘÁDKU, ale současně i V NEPOŘÁDKU. V pořádku je do té míry, že není blázen. V nepořádku je do té míry, že je zraněný. Potřebuje čas. Čas stranou a o samotě. Problém je, že v bolesti a negativním rozpoložení reaguje obráceně – TRPÍ časem a samotou, jež ho přitom léčí. Je jako zraněný pes. Ano, doslova TRPÍ jako PES.
Všichni jsou stejní
Všechno v lidském životě i organismu má smysl a dobrý důvod. SAD také. SAD je slovo i zkratka zároveň. Anglické slovo sad znamená smutný. Zkratku SAD však tvoří anglická slova Syndrom of Attacked Dog, v překladu syndrom napadeného psa.
Jednoslovně mohu SAD vysvětlit jako ponaučenost a obezřetnost. Kdo důvěřoval a byl zraněn, se touto zkušeností ponaučuje a příště už se zdráhá důvěřovat. Má bedlivěji oči na stopkách. Laň, která podcenila varování rodičů a pustila si tygra až příliš blízko, po tygřím útoku a vlastním útěku si již pečlivě hlídá, zda není tygr v dohledu. Stres, úzce související s rozvojem SAD, soustředí její smysly na JAKÉHOKOLI tygra. Laň se totiž ponaučila, že „tygr JE schopen napadnout“. A proto potenciálního tygra vidí, alespoň zpočátku, raději v čemkoli podezřelém.
Opatrná je směrem k nepřehlednému houští, kdykoli zahlédne nějakou živou bytost, vyplaší ji pohyb nebo skřek. Nedejbože, aby zahlédla tygra. JAKÉHOKOLI tygra! Ano, jednou napadená laň má strach. A její strach má velké oči. Přitom není šílená. Zdánlivě přehnaný strach ze všeho a všech ji CHRÁNÍ.
SAD je součástí pudu sebezáchovy. A výsledkem zkušenosti. SAD není sen. Laň útok tygra opravdu zažila. A proto se od té doby tygrů bojí. Tygr pro ni znamená OHROŽENÍ. Nemůžete jí to vymluvit, pro laň je to pravda. Ještě dlouho jí nevysvětlíte, že útočil „tamten konkrétní tygr, který je známá firma a v okolí je jediný zlý“. Laň Vám jen tak neuvěří. Bude nadále ostražitá vůči všem tygrům. Možná do jednoho pytle hodí raději všechny predátory, než aby udělala „stejnou chybu“ – věřit – a zaplatila za to už životem.
„Všichni jsou stejní.“ Tento paušalizující, tedy zevšeobecňující odsudek jste jistě někdy slyšeli nebo sami vyslovili. Nelze se mu divit, jestliže jste skutečně byli oklamáni, zrazeni, podvedeni. Tato slova totiž znamenají, že jste někomu VĚŘILI. A on Vás nevědomky NAUČIL, že „důvěřovat se nevyplácí“. Není to však všeobecná pravda. A já své klienty, kdykoli podtrhnou nějaký svůj kategorizující závěr, vždy požádám: Povšimněte si barvy svého rozpoložení. Nemáte náhodou ČERNOU náladu? Nejste negativní? Negativní totiž znamená převrácený. Negativní závěry jsou převrácené. Důvěřovat se ve skutečnosti vyplácí. Ba je to jediná psychologická metoda, jak můžete OPRAVDU POZNAT člověka. Ale k tomu se ještě dostaneme.
Chceš mě pohladit? Nedělej to, kousnu
„Kdo zasadil důvěru a sklidil ublížení, ten se přirozeně bojí věřit podruhé, protože nechce zažít další bolest.“ Tato věta Vám možná zní logicky. Problém je v tom, že vede do slepé uličky.
Pokud jsme věřili a bylo nám ublíženo, pak při dodržení uvedené věty nebudeme UŽ NIKDY věřit NIKOMU. Budeme totiž nosit v hlavě: „Ten, komu věříš, Ti může strašlivě ublížit.“ A tak se naučíme nevěřit. Jenže my se MUSÍME naučit zase věřit. Když totiž tento strach nepokoříme, pak se budeme bát KAŽDÉHO DALŠÍHO vztahu. Zůstaneme navždy odtažití, nedůvěřiví, sami. Budiž, být to rozhodnutí z lásky. Ale ono jde o rozhodnutí ZE STRACHU! A to nesmíme dopustit. Láska nás sune k tomu, co máme rádi. Strach nás drží v tom, co nás trápí.
A já teď položím kardinální otázku: Proč vlastně máme svému strachu věřit? Proč jsme se uzavřeli před všemi lidmi? KVŮLI KOMU? Odpověď zní šíleně: O VEŠKERÝ vztahový život jsme se připravili VINOU JINÉ osoby, JEDINÉ, a navíc takové, která by nám vůbec neměla stát za to. Pro tuto osobu jsme totiž žádní partneři nebyli, jen vhodný terč pro ublížení. Ano, trápíme se pro někoho, kdo se netrápí pro nás. Kvůli jakémusi jednomu darebákovi se navždy připravíme o něčí lásku, radost, krásný vztahový život? Proto se ptám: Jenom proto nevěříme i mnohem lepším lidem? Jenom proto předem odepisujeme mnohem lepší protějšky, které možná už dávno míjíme? Jenom proto nosíme balvan nedůvěry? Proboha PROČ SI NIČÍME VLASTNÍ ŽIVOT – A ZROVNA KVŮLI NĚMU? Toto psovi nevysvětlím.
Pes nemá rozum takové kapacity jako člověk. Má však cit. Velký cit. Proto po velkém zranění cítí velkou bolest. A ta způsobuje převrácení, negaci. Pes tedy svým způsobem začne dělat OPAK toho, co CHCE, ale to jen proto, aby se dělo přesně to, co POTŘEBUJE. Objasním.
Pes, který v důvěřivém lehu na zádech dostal od člověka ránu namísto pohlazení, se DÍKY SAD ponaučuje ve vztahu k lidem obecně. V paušalizujícím stresu je pro něj ohrožením nejen jeden konkrétní lidský agresor, který ho zranil.
Pes rozšíří nedůvěru šmahem na lidi jako celek. Cit mu nakáže: „Pozor na člověka, dokáže ublížit.“ A tak se může stát, že napadený pes kousne i maličké dítě, které incident vidělo a utíkalo psa pohladit. On má SAD, tudíž „všichni lidé jsou pro něj momentálně stejní“, a proto je hodné dítě schopen i zardousit. ČLOVĚK je pro něj zkrátka OHROŽENÍM!
Jejda, všichni NEjsou stejní
Pes, který se bojí, se přirozeně brání. Stresová reakce mu říká: „Uteč, či útoč!“ Tudíž sebeobrana může proběhnout i formou útěku. Uschování se. Ústup do samoty je přirozeným následkem zranění. Každá napadená bytost intuitivně prchá od zdroje ohrožení. Důvodem je logický řetězec: Čím dále budeme od zdroje ohrožení, tím spíše a tím dříve opadne stres. Nebude to hned, ještě chvíli můžeme být i o samotě vyděšení a mít velké oči. Dříve či později však pochopíme, že o samotě nám už nebezpečí nehrozí. Uklidníme se. Zmizí negativní emoce, které vytvářejí negativní vidění. Přestaneme hodnotit skutečnost obráceně, emocionálně, tedy iracionálně. Co myslím iracionalitou? Třeba závěr „Všichni jsou stejní“. Rozum ví, že to není pravda, a naopak každý člověk je jiný. Rozum se však stresem vypíná. Ohrožené bytosti by myšlení bylo na škodu, je příliš zdlouhavé. Pudy jsou okamžité a přirozeně sebezáchovné.
Obrazně si to můžeme vysvětlit na příkladu blackout záclony. To je clona, jež nepropustí žádné světlo, jakmile ji zatáhnete. Právě to způsobí SAD. Schovat, zalézt, stáhnout roletu. Předstírat, že uvnitř nejsme. A teprve až je vzduch čistý, zatemňující záclonu opatrně povytáhnout a oknem spatřit realitu, jaká je. Zatímco dokud je stažená blackout záclona v našem bytě či hlavě, můžeme se pouze domnívat, co se děje venku. Děsit se vlastními domněnkami. Například: že nám ublíží KAŽDÝ.
S vytažením blackout záclony (paušalizujícího Všichni jsou stejní) pochopíme, že všichni stejní nejsou. Začneme rozlišovat. Zjistíme, že někdo nám pomáhá – a to ten, kdo nám ublížil, NEDĚLAL. Všimneme si, že někdo nám léčí rány – a to ten, kdo nám ublížil, také NEDĚLAL; ten nám rány naopak způsoboval. Seznáme, že se s někým cítíme dobře – a to s tím, kdo nám ublížil, též neplatilo. Aha, TITO lidé jsou JINÍ. Jenže to chce čas. Čas znamená trpělivost. Trpělivost znamená lásku. Láska znamená porazit strach. Až když ustoupí strach, se může dostavit důvěra. Ukážu to na příběhu Renaty.
Proč mi nevěří, když jsem jí nikdy neublížil?
S Renatou do mé kanceláře přišel také Martin. Chtěl být její přítel. Nechápal ovšem její chování. Byť Renatě ničím neubližoval, ona se mu ZDRÁHALA VĚŘIT. Sám dostal strach. „Nemiluješ mě? Máš někoho jiného? Proč nestojíš o vážný vztah?“ ptal se. Renata mlčky svěsila hlavu. „Vždyť bych pro Tebe udělal všechno,“ přešel do vyčítavého tónu, „tak proč Ti nevyhovuji? Už to nevydržím,“ házely s ním emoce, „já to sám vzdám!“ Požádal jsem o vyjádření Renatu. Jenom zavrtěla hlavou a rozplakala se. Proč nám NEPOSKYTNE vysvětlení? I to musí mít důvod! A možná je to stejný důvod, jako proč se vyhýbá vážnému vztahu s Martinem. Zjevně něco postrádá. Ale co? Aby bylo vůbec možné pomoci jinému člověku, je třeba mu předně porozumět. Jinak řečeno: Martin potřeboval porozumět Renatě, ale současně oba potřebovali porozumět sami sobě. Jen tak mohli pochopit, proč právě tak jednají i proč druhý právě tak reaguje. A tak jsem Martina požádal o laskavost – aby nás s Renatou nechal o samotě.
Psychologové si s tím lámali hlavu už před sto lety: Napadený pes potřebuje něčí lásku, aby znovu začal lidem věřit – aby přestal paušalizovat a uvědomil si, že všichni lidé skutečně nejsou stejní – že všichni neubližují, někteří milují. Jenže jak dát napadenému psovi lásku, když k sobě člověka nepustí? Dobře, chce to čas, aby stres o samotě polevil. Ale můžeme ten čas USPÍŠIT? Jistě, můžeme, nějaký čas to však i tak vezme. Takový ALESPOŇ MINIMÁLNÍ čas potřebovala i Renata.
Bylo nepochybné, že ji někdo v minulosti zranil. Jinak by lidem věřila. Malé děti důvěřují lidem bezmezně. Rodí se přirozeně nastavené do lásky. Teprve postupné špatné zkušenosti s lidmi je ponaučují nevěřit každému. Ostatně, i rodiče, sami již ponaučení z mezilidských vztahů, je to učí. Ale Renata nedůvěřovala až moc. Bylo zjevné, že postrádá více než lásku. Že nevíte, co je více než láska? Přece intimita.
Podstata intimity
Aby se člověk mohl ve vztahu otevřít a důvěřovat, potřebuje v případě zkušenosti se zraněním nejen lásku, ale intimitu. Na lásku už jen tak neskočí. Ví, že ta dřívější vedla k ráně a bolesti. Nečiní tedy už rozhodnutí z lásky, ale ze strachu. Proto také utekl do samoty.
Samota je dar – právě svou intimitou. Můžete v ní bezmezně promýšlet cokoli. Neexistuje žádné tabu. Všechny niterní obavy i výčitky se obnaží, což nemusí být příjemné, nicméně je to prospěšné. Člověk o samotě pochopí, co ho trápí, kde udělal chybu nebo čeho by se měl příště vystříhat. Času o samotě má dost – tolik, kolik potřebuje.
Jistě, zraněný člověk NECHCE být sám. Samota mu po zranění připadá stejná jako osamělost. Zůstává totiž sám bez lásky, jen ve strachu, alespoň zpočátku. Jenže už to je iracionální závěr. Přece je lepší být sám než s někým, kdo nám ublíží. Proto SAD je SPRÁVNÁ reakce. Zraněnému (ještě negativnímu) člověku také význam samoty jednou dojde. Aby však poté samotu, ve které k sobě mohl být zcela otevřený, chtěl vyměnit za vztah, potřebuje cítit, že i ve vztahu může být zcela otevřený. A to určuje právě míra vztahové intimity.
Aby nedošlo k mýlce: Intimitou nemyslím to být nazí a mít spolu sex. Bytostná intimita je více než ta fyzická. Bytostná intimita je pocit, ba jistota či přesvědčení emocionálního bezpečí. Je to vědomí, že „této konkrétní osobě“ mohu cokoli ukázat (svou obavu, myšlenku, zkušenost) a ona se mi pro to nevysměje, neobrátí to proti mně. V tom je bytostná intimita nejbližší té fyzické. Také se potřebujeme „vysvléci“ před druhým a vědět, že nepřijde jeho posměch nebo opovržení. Svěřit se jiné osobě s nejtajnějším problémem, to je ve skutečnosti „být nahý“, obnažený z pohledu duše.
Právě intimita je více než láska. Vědomí, že jsem v emocionálním bezpečí po boku daného protějšku, je důležitější než pouhá zamilovanost či tělesná přitažlivost, které beztak časem pominou. Už pračlověk měl tohle v genech. Cítil, že nejdůležitější partner je ten, vedle koho lze pokojně usnout a spočinout, na koho je spolehnutí, že během jeho spánku udrží oheň, který v noci drží hladové šelmy co nejdál. To tehdy znamenalo svěřit se druhému, ve smyslu „svěřit mu holý život“.
Nebylo nutné, aby protějšek spícímu ublížil sám. Za zradu se bralo už to, že s ohněm utekl a nechal spícího napospas divoké zvěři. A prvě takové emoce máme v případě opuštění my. Jak bychom potom mohli „sladce usnout“ v přítomnosti jiné osoby, když jsme se už ponaučili, že i „důvěryhodná“ osoba nakonec „uteče“?
Lidé se často rozhodují o tom, s kým žít, na základě hezkých prvních dojmů, to znamená i zamilovanosti. Potíž je, že ta je jako přelétavý motýl. Je nejsilnější na začátku, kdy protějšek vůbec neznáme. Naproti tomu intimita, spjatá s neustále prohlubovanou důvěrou, vyžaduje čas a sílí až tím, jak druhého skutečně poznáváme v nejtěžších chvílích. Mnohdy tehdy odložíme své růžové brýle, protože šokovaně hledíme, jakého zmetka jsme si hřáli na prsou. To poznala v minulosti i Renata. Proto se bála vážného vztahu.
Už na něj jednou doplatila. A jelikož se bála vztahu, bála se i důvěry a intimity. Respektive: Intimitu, emocionální bezpečí, u Martina necítila.
A já naléhavě potřeboval, aby ho cítila alespoň u mě. Aby řekla, co se jí přihodilo. Tudíž aby i Martin věděl, na co si má dát ve svém chování větší pozor – jaké ublížení (se kterým se potkala Renata v minulosti) neoživovat. Bez toho, aby se Renata svěřila, to Martin nemohl vědět. Tedy jí mohl ubližovat, aniž chtěl. Jenže jak by mohl vědět, co NEMÁ dělat, když mu Renata o předešlých vztazích nic neřekla? Bylo nutné, aby to řekla mně…
1. krok: Navodit prostředí emocionálního bezpečí
Poznat, zda se člověk cítí/necítí v emocionálním bezpečí, je relativně lehké: Kdo se cítí v emocionálním bezpečí, je uvolněný. V druhém nevidí ohrožení. V příměru k fyzickému nebezpečí: Takový člověk nemá obrannou zbraň. Rozhodne se ji „zanechat v pouzdře“, „zajistit proti výstřelu“, „odložit brnění či ochranný štít“. Nepředpokládá totiž, že protějšek bude útočit, tudíž se sám nebude muset ani bránit.
Být v emocionálním bezpečí znamená vědět, že smím být autentický. Že se mohu svobodně vyjadřovat, být sám sebou, otevřeně ukázat i svoje vnitřní zranění, nespokojenosti a touhy, aniž bych za svou upřímnost byl kritizován, zostuzen, odsouzen. NEBOJÍM SE. Naopak nebýt v emocionálním bezpečí znamená zůstat ve střehu a obranném postavení. Mlčet a držet si odstup. Minimalizovat vzájemný kontakt. A budu-li v komunikaci napaden, okamžitě se bránit útokem.
Někdo se brání útokem ještě dříve, než k napadení stihne dojít. To napadení si totiž vykonstruuje v mysli. Jinými slovy: Na základě své špatné zkušenosti z minulosti odhaduje, že by právě teď mohl být terčem napadení. Aby tomu zabránil (a tím i inkasované bolesti), raději sám dopředu napadne druhého. Jako pes s čerstvou bolestivou zkušeností, který se raději vrhne na nevinné, ale přiblížené dítě.
V mezilidských vztazích to přednesu na příkladu opoždění: Čekáte na partnera ještě dlouho poté, co už tu měl být. Jen se objeví ve dveřích, hned vyhrkne: „Hlavně neříkej, že jdu pozdě! Naopak TY vždycky chodíš pozdě, já poprvé.“ A křičí to, ačkoli jste jeho nedochvilnost vůbec neměli v úmyslu probírat…
„Renato, co se Vám stalo?“ zopakoval jsem pokus o vzájemnou komunikaci, jakmile se za Martinem zavřely dveře. Její mlčení pokračovalo. S Martinovým odchodem se její odtažitost snad i prohloubila. Ale proč?
Bylo zřetelné, že je to její REAKCE. Nemohla to však být reakce na moje jednání, protože mě neznala. Musela to být reakce na jednání JINÉ OSOBY, které zažila v minulosti.
Nenaléhal jsem, jen jsem ji pozoroval. NEcítila se v emocionálním bezpečí. Byla v upjatě obranném postavení. Kdo se cítí v emocionálním bezpečí, ten nepotřebuje obranné postavení, protože nemá proč, před kým a před čím se bránit. V emocionálním bezpečí je proto, že cítí, že je s ním zacházeno bezpečně, s úctou, láskou a může svým způsobem (jako spící pračlověk u nočního ohně) odpočívat, nebýt pořád ve střehu. Vnímá, že druhý se snaží vidět a respektovat osobnost, kterou je, chce naslouchat a chápat – a o tom všem tu Renata zjevně přesvědčena NEBYLA. Primárně bylo nutné vytvořit podmínky, aby se o tom sama PŘESVĚDČILA.
„Renato, povíte mi křestní jméno toho, kdo Vám v minulosti ublížil?“ Mlčela. NEVADILO mi to. Bylo to přece V POŘÁDKU. Byl bych na tom STEJNĚ, být v její momentální situaci. (Pamatujete klíčová slova z dětské skluzavky?) A protože bych na tom byl stejně, věděl jsem, co by účinně píchlo DO MÉ hlavy jako do vosího hnízda…
„Jmenoval se – Martin?“ zmínil jsem záměrně jejího současného přítele. Reagovala hned, pudově. „Ne, ten ne…“ Pochopitelně jsem se neptal na Martina proto, že bych ho podezíral, ale jen abych u ní vyvolal jakoukoli reakci. Jen tak jsem mohl poděkovat za JEJÍ OTEVŘENOST a UPŘÍMNOST KE MNĚ. Zdá se Vám to groteskní? Poskytla mi přece jen jednu informaci a tři slova. Ale už tím mi projevila OTEVŘENOST a UPŘÍMNOST.
Ty pojmy jsem vyslovil s velkým důrazem, aby i Renata pochopila, že už mi svým způsobem VĚŘÍ. Jinak by ke mně otevřená a upřímná nebyla. Ba že mi věřit MŮŽE. Abychom si byli bližší, jsem zrcadlil její přístup: Splynuli jsme v mlčení. Nic jsem neříkal, jen jsem přecházel po místnosti. Tak pomalu, aby vnímala mé jednotlivé kroky i tikot hodin. Tok času. Té komodity, která je PRO MĚ CENNÁ, ba nenahraditelná.
Poslouchala mé kroky, a tedy vnímala, že tu pořád jsem. Pořád pro ni. Sledovala mě jen koutkem oka, mé tam i zpět přecházející boty. Postupně i můj vstřícný úsměv. Aby jí docházelo, že tu oba TRPĚLIVĚ pálíme chvíle, které už nikdo nevrátí. A pálíme je SPOLU. Musela si položit otázku: Proč tu jsem? Proč je tu on? Proč neodchází? Protože mi, Renato, na Tobě záleží. Protože Ti věřím. Protože NEJSEM NEPŘÍTEL. Vskutku, i mlčení může být komunikací, a velmi intimní, vyjadřuje-li: Pořád jsem tady, pro Tebe, Tvůj přítel.
Psychologie intimních vztahů vyžaduje, abychom druhému dávali přesně to, co chce on a co od něj chceme rovněž my. Renata potřebovala cítit prostředí bezpečného sdílení, že ji vpouštím do svého světa a nevnímám ji jako vetřelkyni. To byl důvod, proč seděla v MÉ kanceláři, MÉM křesle, proč jsem jí nabízel, ať si udělá POHODLÍ. Aby si stále více uvědomovala, že „moje území“ je i její. Že prostředí naší komunikace je společné. Jedině tak dva lidé přestanou cítit vzájemné ohrožení a jejich vztah nepotřebuje zavřená či střežená vrátka. Budiž, chtělo to trochu času. Renata však vnímala, že ho mám nekonečně. Pro ni. Že tu může mluvit, o čem chce a jak dlouho chce. Že MŮŽE mluvit. A tak i začala…
2. krok: Zbavit se všech vlastních předsudků
Po Renatě v témže křesle usedl Martin. I on měl svůj problém. A pro ten se Renata nemohla zbavit svého. U Martina totiž necítila emocionální bezpečí. Martin si zbytečně osobně bral to, když s ním otevřeně nekomunikovala. Byl podrážděný. Tak podrážděný, až se ho bála. Bála se, že jí ublíží. I ON! Martin si myslel, že je přímá souvislost mezi tím, že druhý mlčí, a jeho vlastní neschopností ho rozmluvit. Bál se, že sám selhává nebo že příčina Renatina mlčení musí být v přítomnosti, v jejich vztahu, v jeho chování. Netušil, že komunikační odstup člověka je většinou reakcí na jeho vlastní minulost.
Co bylo příčinou Renatiny odtažitosti, to jsem se dozvěděl a měl se to dozvědět zanedlouho i Martin. Důležité však bylo, aby na Renatino svěření byl plně připraven. Aby si osvěžil, že minulost je období, které nelze vrátit ani změnit. Možné je jediné: nemocnou minulost v přítomnosti uzdravit. Třeba tak, že Renata zjistí, že co bylo dříve a co ji tehdy bolelo, to už NENÍ a NEPLATÍ. „Musíte, Martine, prokázat, že jste jiný než ten, kdo Renatě ublížil.“ „Ale já jsem jiný,“ divil se a pomalu mi jako důkaz nabízel test DNA. Nechápal, že dokud trvá SAD, všichni lidé se zdají stejní a vztah s nimi stejně dopadne. „To, že jste jiný, Martine, se prokazuje jinak. Skutky.“ „Co pro to mohu udělat?“ „Je to o tom, co bude moci udělat naopak ona před Vámi. Zda to UNESETE, zda ji OBEJMETE, zda jí POMŮŽETE. Tím dokážete, že jste JINÝ.“
Zbavit se všech předsudků znamená nejen přestat být vztahovačný a vidět problém tam, kde ve skutečnosti není, ale chtít i vidět problém tam, kde je. Být ochoten zresetovat si hlavu, pouze naslouchat, neskákat do řeči, nenabízet rychlá řešení a nesoudit, přijmout tok řeči druhé osoby jako nekonečnou řeku, která má pramen i ústí do moře, nechat ji plynout, a hlavně vyžadovat otevřenost a upřímnost, což bývá největší. Kdekdo totiž po druhých vyžaduje otevřenost a upřímnost, ale jen do chvíle, než druzí otevření a upřímní jsou. Pak jsou v jeho očích za špatné.
Aby se Martinovi, podobně jako mně, mohla Renata svěřit, potřebovala cítit, že SMÍ tři věci. Všechny dohromady představují předpoklady pro sdílení, to nejdůležitější ve vztahu. Partnera nemáme jen pro hezké chvíle. Oceníme ho hlavně v těch nehezkých, těžkých, na něž nesmíme zůstat sami, protože bychom je zvládnout nemuseli. Sdílení si představme jako podělení se o těžké břímě. Pomůžeme-li protějšku, jeho břímě se ulehčí. Sdílená starost se ve správném vztahu stává poloviční.
A to i psychicky. Kdo až dosud nesl své břímě sám, ten díky úspěšnému sdílení pochopí, že našel správného partnera. Že i další možné břímě bude mít s kým nést. Že druhý jen tak nezradí, nepustí, aby mu pak břímě plnou vahou spadlo na nohu. Vytvoření emocionálního bezpečí tak zbaví dávných předsudků i toho, kdo dosud nevěřil. Stane se tak ovšem jen tehdy, pokud bude SMĚT následující:
3. krok: Třikrát...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům