Nevylekal jsem Vás? Pokud ano, omlouvám se. Nechtěl jsem. Proto jsem vybral roztomilého pavoučka. Je z čeledi skákavkovitých. Jde o nejpočetnější pavoučí čeleď na světě. V 610 rodech bylo popsáno okolo 5 800 druhů. To představuje 13 procent veškeré pavoučí populace.
Proč uvádím ta čísla? Aby pominula Vaše zbytečná úzkost, případně fóbie. Na světě se totiž vyskytuje více než 60 000 druhů pavouků. A já se ptám: Proč se lidé bojí právě jich, když člověku nebezpečných je 7 (!) druhů? A proč se jich bojíme právě u nás, když je statisticky vysoce nepravděpodobné, že by nám zdejší pavouk vážně ublížil? Je na čase podívat se blíže na strach a vše, co se z něj ZBYTEČNĚ rozvíjí.
1. Proč se bojíme změny, když ji potřebujeme
Mysl. Nedozírný vnitřní svět, rozdělený na vědomí a podvědomí. Vědomí jedná, když bdíme. Podvědomí přebírá vládu, když spíme nebo když mysl přepne na autopilota. Současně podvědomí ovlivňuje naše rozhodnutí činěná ve vědomém stavu. Jsou to světy natolik vzájemně provázané, že nám podvědomí i ve vědomém stavu řekne: „Boj se. Jdi do toho. Běž od toho.“
V FC Kurzu Cestou vnitřní síly jsme podrobili lidský mozek drobnohledu. Vysvětlili jsme si mimo jiné to, že mozek je především nástrojem přežití. Naše přežití stojí na VĚDĚNÍ. Mozek potřebuje ne tušit, ale VĚDĚT, co je pro nás správné, aby se dobře zorientoval v tom, co prožíváme. Čím více VÍ, tím rychleji se pak rozhoduje. Čím více VÍ, tím méně potřebuje vědomí a jednat může i podvědomě, čímž nám usnadňuje život a kapacitu vědomí můžeme souběžně využít k jiné práci – tudíž jsme ve výsledku produktivnější. Jako například za volantem. Řídíme-li na trase, kterou mozek dobře ZNÁ, pak vůz nemusíme ovládat vědomím, stačí autopilot-podvědomí, zatímco vědomí může přímo za jízdy nerušeně hloubat nad jiným problémem. Jinak řečeno: Čím ZNÁMĚJŠÍ jsou věci kolem nás, tím je mozek uvolněnější, kreativnější a efektivnější i dalším směrem.
A jsme u jádra pudla. Mozek nemá rád změny. Nevítá je, ba se jich bojí. Cokoli nové v nás vyvolává nepříjemné chvění, pochybnosti, strach. Mozek tím vysílá signál ohrožení. Ne snad, že bychom výzvu nezvládli. Nic takového mozek nekonstatuje. Jen upozorňuje, že NEVÍ, co nás čeká. Že musíme ZPOMALIT a VÍCE SE SOUSTŘEDIT. Nebude totiž schopen souběžně rozvažovat jinou činnost. Bude sbírat nové POZNÁNÍ, VĚDĚNÍ.
Mozek tak má STRACH ZE ZMĚN. Je připraven se bát kdykoli a čehokoli, co nezná, čím si není jist, o čem je možné spekulovat. Je schopen nás uprostřed noci probudit obavou, zda jsme něco důležitého neopomněli a nehrozí, že cosi nestihneme. Musíme tomu správně porozumět. Mozek se nechce dostat do neočekávaných situací, v nichž by mohl chybovat či selhat. Nemá rád neznámé. Dobře se cítí v tom, co zná. Pak totiž může i vypnout, respektive odpočívat, a nechat pracovat podvědomí.
Mozek je v zásadě líný tvor. Proto ho děsí myšlenka „Co když?“ (… něco nepředpokládáme, … nejsme dostatečně dobře připraveni, … uděláme pod tlakem špatné rozhodnutí). Tou je schopen nás ochromit až paralyzovat. Ve výsledku se tak můžeme bát i jakéhokoli vlastního projevu, jen abychom sami sebe nedostali do neznámé situace.
Z hlediska psychologie se tedy mozek nebojí nějaké události, spíše toho, že v ní potom nedokáže obstát a my (jeho vinou) přežít. Ano, jeho strach je projevem pudu sebezáchovy. Raději jistotu než riziko.
Konkrétní projevy znáte… Rozbuší se srdce. Zrychlí se dech. Vyrazí krůpěje potu. Strach mívá stejné signály, ať se bojíme čehokoli. Není to důsledek šoku. Strach je přirozená lidská emoce. A náš organismus má vlastní reakce pod kontrolou. Dobře ví, co dělá. Stačí to vysvětlit.
V každém z nás je jen asi čtyři až šest litrů krve. To není moc na celé tělo. Všechna by se vešla do větší nádoby od nakládaných okurek. A má-li tento malý objem pomoci svalům skoncovat s ohrožením, musí se srdce pořádně rozpumpovat, aby se zvýšil krevní tlak, rozvedl kyslík a krev do rozhodujících svalů, a ty mohly člověka bránit – útokem, nebo útěkem. I proto zběláme ve tváři a cítíme chlad v konečcích prstů. Krev byla napěchována tam, kde se dočasně bude hodit víc. Strach přitom reaguje už na pouhý POCIT ohrožení. Usiluje o to, aby byl člověk PŘIPRAVEN včas. Aby v momentě bytostného ohrožení už konal. Strach je tedy reakcí na procítěné očekávané ohrožení. Proto se také už většinou nebojíme, když se pereme nebo prcháme. To strach spadne.
Obvykle jde strach racionálně vysvětlit. Vskutku MÁ SMYSL bát se, stojíme-li před propastí, jejíž šířku jsme dosud nepřeskočili, nebo ano, ale jen s obtížemi. Opravdu MÁ SMYSL bát se, opakujeme-li pokus, který jsme předtím nezvládli a neúspěch nás dost bolel. Strach říká: „Člověče, mysli, buď lépe připraven! Tělo Ti pomůže. Cítíš, jak se přenastavuje?“ A tak fixujme: Strach je přirozenou a správnou reakcí na vnější podnět. Jiné je to s úzkostí. Ta vychází z pouhé představy o možném nebezpečí. A představa může naskočit kdykoli a z čehokoli. Kromě toho může být s námi úplně všude, pokud ji v sobě stále nosíme. Tělo by to řeklo i jinak: Strach je nápomocný a pomáhá nám zachovat si život. Upozorňuje nás na ohrožení, které díky tomu můžeme lépe ovlivnit. Naproti tomu úzkost je škodlivá, život nám narušuje a přesvědčení svého ohrožení nemusíme nikdy opustit. Byť ta představa je proti rozumu.
Představte si noc a hluboký les. Zmocňuje se Vás strach? To je dobře. Mozek Vás tou reakcí chrání před nepříjemnými zážitky, které mohou mít reálný podklad. Díky tomuto varování mozku se rozhodnete hlubokým lesem v noci nejít. Je to rozhodnutí ospravedlnitelné a odpovídající riziku, počtu přepadení v podobných lokalitách v poslední době. „V lese v noci zkrátka není bezpečno,“ naznáte. Nyní si však představte, že už se rozednilo. Ba nadešlo pravé poledne. Les je sice stejně hluboký, ale prosluněný a zevnitř slyšíte spoustu lidí. Máte-li přesto STÁLE STEJNOU obavu, přirozené to už není. Z Vašeho strachu je spíše úzkost. Nereagujete na realitu, ale na svou imaginaci – vlastní obrazy, co všechno by se mohlo pokazit, abyste byli ohroženi.
Podobné je to s ohněm. Je přirozené bát se, blížíte-li se k plamenům. Takový strach Vás varuje a ochraňuje před popálením. Avšak jestliže Vás v bezpečné situaci, kdy Vás žádný oheň neohrožuje, sevře vize výbuchu, požáru a lačných plamenů, už to v pořádku není. Nicméně i to má svůj důvod a příběh. Potřebujeme umět rozlišit, kterou z úzkostí jsme si vytvořili jako lidé evolučně a kterou jako jedinci pouze svým osobitým myšlením.
Každý člověk má jiný sklon k úzkostem. Může za to genetika, prostředí, v jakém vyrůstal, výchova a zážitky, které postupně nabyl. To všechno zformovalo a stále formuje jeho podvědomí a ovlivňuje jeho vědomá rozhodnutí. Do genetiky patří také osobnostní výbava: někdo má vyšší hladinu úzkosti, tudíž je citlivější a zranitelnější, jiný je apatičtější a skoro žádné ohrožení neřeší.
Ať tak či onak, úzkosti, přerůstající až ve fóbie, jsou podle psychologie věrohodným projekčním plátnem, skrze nějž se promítá pravá příčina. Jinak řečeno: Fóbie sice mají své nepříjemné následky, ale samy o sobě nejsou prvotní příčinou, kterou je nutné řešit. Opravdovou prvotní příčinou, na kterou se zaměřuje psychologie a psychoterapie, bývají různé formy vztahových problémů a defektů v přístupu k sobě, partnerům, rodičům, práci.
Fóbii si totiž můžeme přirovnat ke kmeni stromu, z něhož sice vycházejí různé působivé větve (následky), ale základ je v kořenech tohoto stromu. Nemocné kořeny nemohou obstarat zdravý kmen, natož zdravé plody. Proto úzkosti, potažmo fóbie plodí člověku obavy v MNOHA oblastech. Člověk s arachnofobií (abnormálním strachem z pavouků) se statisticky častěji děsí i toho, jestli zvládne splatit hypotéku, zda ho kolegové v nové práci přijmou, jestli bude schopen napravit své každodenní chyby. Trápí se ve vztazích i o samotě. Může mít větší blok vůči lidem.
Nepotřebuje čelit žádnému konkrétnímu ohrožení, dokáže si ho vytvořit ve své hlavě. Ano, úzkosti, potažmo fóbie jsou odrazem mysli, která však reaguje na minulost. Ještě jednou: Z kořenů vyrůstá kmen a z něj větve, jež dávají adekvátní plody.
Čím méně mysl dovolí člověku žít v přítomnosti a brát věci tak reálně, jak jsou, tím více tomu člověku hrozí úzkosti spojené s černými představami – co by se mohlo stát, kdyby. Tyto katastrofické vize, bez zřetelné opory ve skutečnosti, jsou neklamným důkazem strachu z důsledků. Takový člověk se pak dokáže znejistit a vystrašit sám a stačí mu na to jediná myšlenka.
Ostatně, pohlédněte na tu houpačku. Na podobné seděl malý Petr Gladiš. „Drž se pořádně! Spadneš a ublížíš si!“ slyšel. Petřík ale do té doby nespadl. Proto nechápal, proč se opravdu má držet. A tak spadl a ublížil si. Velmi bolestně. Od té doby měl fóbii z výšek.
Možná se uculujete: Co je to za výšku – taková houpačka? Petříkovo podvědomí by s Vámi souhlasilo: Ano, pokud dokáže velmi bolet pád z tak malé výšky, jak by asi bolel pád z mnohem větší výšky? A to jen umocnilo fóbii z výšek.
Rodiče si nějakého problému všimli, když se snažili Petříka dostrkat na Petřínskou rozhlednu v Praze. Už po několika zdolaných schodech dostal blonďatý chlapeček záchvat. S panickým brekem museli všichni sejít. Dnes má bezmála čtyřicetiletý Petr Gladiš firmu na VÝŠKOVÉ PRÁCE. Je uznávaným specialistou na mytí oken na mrakodrapech i v zahraničí. Abyste rozuměli: Okna myje zvenčí, ze sedáku, zavěšený jen na laně.
Ptáte se, co převratného se stalo mezi těmito dvěma extrémními body? Je to jednoduché: Petr se naučil UKRAJOVAT svůj strach.
Říká se: Chybami se člověk učí. Nepochybně, chybami nabýváme zkušenosti. Potíž je, že za všechno, co získáme, něco jiného ztrácíme. Špatné zkušenosti nesnižují, ba neodstraňují strach, naopak jej zvětšují. Zejména u dětí. Dokud jsou malé, obdivujeme na nich, kolikrát jsou ochotné selhat, než jsou konečně za svou vytrvalost odměněné. Tak rádi bychom se jimi inspirovali a než dosáhneme vytouženého zdařilého kroku, se stejným entuziasmem nesčetněkrát spadli. My dospělí dokonce racionálně víme, že MUSÍME padat, abychom se naučili, jak nepadat. Je však rozdíl, zda mluvíme o POKUSECH, či o SELHÁNÍCH.
Psychologický zlom nastává s tím, když začneme neúspěšné pokusy nazývat selháním. Ba když se za každé selhání trestáme. Tak se učíme BÁT pokusů a prohlubovat v sobě averzi k selhání. U dětí se to projevuje tím, že náhle přestávají být zvědavé. Přestávají snít. Přestávají toužit po něčem víc. Přestávají být soutěživé. Vyhýbají se riziku. Pohybují se pouze v bezpečné zóně neboli komfortní. Pokus a omyl, jak se špatnými zkušenostmi přesvědčily, totiž ve společnosti vede k negativní odezvě. A tak dojde v dětech k vnitřnímu zkratu. Na jednu stranu přestanou usilovat o víc, na druhou stranu se začnou cítit nespokojené a nešťastné. Protože se MUSEJÍ vzdát svých SNŮ. Tehdy se zrodí zášť. Závidí těm, kdo sebe překonávají a jdou si pro víc. Jako to cítil Petřík. Sám se houpačkám vyhýbal, „protože působí bolest“, a nelibě vnímal jiné děti, které jeho fóbii neměly. Tolik POTŘEBOVAL dokázal víc. Porazit strach. Současně však, ochromený strachem, větřil, že by při větším zhoupnutí spadl a byl terčem posměchu. Jenže tím samým terčem byl pro posměváčky, i když dřepěl na nepohyblivé sedačce a bál se pohnout. Co mu zbývalo? Jedině seskočit a zpovzdálí nepřát těm, kdo se na jeho místě s velkým úsměvem zhoupli až do nebe.
Bál se neúspěchu a s tím souvisejícího špatného hodnocení. Jako se děti bojí špatných známek, a proto ve škole stahují ruku, kterou se původně chtěli přihlásit a zodpovědět učitelovu otázku. „Co kdyby,“ zavrhnou to. Takovým dětem by učitelé i rodiče měli povědět, že bez učení není úspěchu. Že kdo chce uspět, musí přijmout riziko neúspěchu, a tím i případného posměchu a špatného hodnocení. Jen tak se může posunout vpřed. Kdo to riziko nepřijme, zůstane na místě, jako Petřík na mrtvé houpačce. Koneckonců, i neposouvání je projev neúspěchu a magnet posměchu.
Petrův život se změnil s pochopením, že se RIZIKU NEÚSPĚCHU musí PŘIZPŮSOBIT. Že se musí naučit PŘIJMOUT ODPOVĚDNOST. Uvědomil si, že ať jej život postaví před jakoukoli výzvu, nikdo jiný ji za něj nezdolá a jeho život žít nebude. Jeho sebepřekonání je v jeho rukou. Stejně jako jeho následná radost, hrdost, posun. A to je dobře. Petrovi zásadně pomohl postřeh, že nekonáním se jeho vnitřní napětí nezmírňuje, ale navyšuje. On sám si tak vytváří nespokojenost, kdy se toho, co vnímá jako potřebné pro svůj rozvoj, současně obává a vyhýbá. S odkládáním procesu překonání strachu tak neměl nespokojených pocitů méně, ale více. Může-li se totiž bát výšky, může se bát nezvládnutí jiných výzev. Jeho strach se může vracet a časem ho už ani neopouštět. Petr tak poznal, že strach nepotřebuje UDRŽOVAT, ale...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům