Nemyslím to tak, že by dítě vždy bylo přivedeno na svět rozhodnutím (rodičů) z lásky. Myslím to tak, že malé dítě samo přirozeně činí všechna rozhodnutí z lásky. Tedy, do určité doby…
Malé dítě ještě nemá rozvinutý rozum. Řídí se pouze „srdcem“, instinkty, intuicí, pudem, citem. Jde za tím, co mu dělá dobře, to chce. Neptá se, nepochybuje, nežádá o něčí povolení, koná. Někdy koná tak přímočaře, až strach mají naopak rodiče.
Neplatí však obecná fráze, že „děti nemají strach“. Děti se den po dni UČÍ BÁT. Množí se totiž pády a rány, které je bolí. A bolest nemá nikdo rád. Tak malé dítě právě tím, že činí rozhodnutí z lásky, se přirozeně začne vyhýbat bolesti, protože bolest nemá rádo. Jinými slovy: Bolesti se začne bát.
Než se však posuneme do této etapy lidského vývoje, nejprve se zamysleme nad malými dětmi. Odkud vlastně vzešly? Co si odtamtud přinesly za přirozenou výbavu? Proč tato přirozená výbava přestává být časem kompatibilní s každodenním životem?
Dospějeme k důležitému slovu. Že bát se na tomto světě je potřeba. Že je to správné. Mírně řečeno: Že bát se vlastně NEVADÍ.
Proč je slovo NEVADÍ tak důležité pro práci se strachem? Protože díky němu se pustíme zastaralé představy, že strach je špatný – a přestaneme se ho BÁT. Bát se strachu. Naučíme se ho jinak chápat. A tak fixujme: Bojíš se? To NEVADÍ.
Tohle je Matyáš. Kluk jako buk. Roste jako z vody. Život ho baví. Miluje nové výzvy. Všechna rozhodnutí dělá Z LÁSKY k sobě – jakmile vycítí, že toto by ho mohlo těšit, bavit, toto by mohl mít rád, jde za tím. Intuitivně. Smyslem jeho bytí je naplněný okamžik, procítit v životě co nejvíce radosti, smíchu, zábavy. A tak to odpoledne Matyáš vyleze na skluzavku.
Ještě nikdy na ní neseděl ani nestál. Je ještě malý, ale viděl, jak větší děti se slastným výkřikem jezdily dolů. Nyní je tam, kde chtěl být. Nahoře. Ale roztřásly se mu nohy. Bojí se, že sjet nezvládne. Že si ublíží. Že přijde bolest. Poprvé se potkává s další stránkou přirozenosti – pudem sebezáchovy v důsledku nabytého dojmu akutního ohrožení.
Vidí to jeho maminka. „Matyášku, neboj, jeď. Vidíš, že tu jsem, chytám Tě. Nic to není, podívej, i tamten kluk to sjel. Jsi už velký chlap. Nebo jsi snad ještě mimino?“
Její slova oscilují mezi shovívavostí a vztekem. „Dělej už! Jestli to nesjedeš, tak…“ S přibývajícím časem maminka vrší spíše výhrůžky. Mermomocí chce, aby to Matyáš DNES DOKÁZAL. Představa, že by bez úspěchu zase slezl, je pro ni osobní potupou (před jinými maminkami). A skutečně. Klouček pláče a sune se po schůdkách dolů. Vzdal to.
Když ti dva odcházejí ze hřiště, tvoří zcela nesourodý pár. On je v jejích očích zbabělec, ona je ve svých očích hrdinka. On se bojí všeho, ona zvládne všechno. Tak to působí. Slyším, jak ta velká paní tomu malému chlapci vysvětluje, že „velké děti“ nikdy nepláčou, že „velké děti“ před ničím nezapochybují, zkrátka větu za větou mu vkládá do hlavy naprosté lži o tom, co znamená „být velký“. Patrně má pocit, že tím syna hecuje, motivuje, podporuje. Ve skutečnosti mu BRÁNÍ vyrůst v SEBEJISTÉHO člověka.
Zastavuji tu ženu a ptám se: „Promiňte, že ruším. Nechtěla byste si SKOČIT Z HELIKOPTÉRY? Mám voucher na tandemový seskok a jsem sám. Hledám někoho do dvojice.“ Žena se strachem rozšířily zorničky. Beze slov signalizovala, že výškové sporty pro ni nejsou. „A co bungee-jumping?“ nedal jsem se odbýt. Otřásla se. „Skočit z mostu na gumě? Šílené. Je to vysoko.“ Všiml jsem si, jak Matyáš u toho slova zpozorněl. „Nic to není,“ přebíral jsem její slovník a snažil se jí popsat to, co ještě před chvílí cítil malý Matyáš. „Jen tam budete stát a cítit, jak silně se Vám stahuje břicho. Nebudete mít odvahu se hnout. Nohy Vám ztěžknou, ruce začnou brnět. Budete se snažit najít odhodlání, když je to zaplacené, a přitom do Vás bez ustání bude někdo hučet: Dělej už, to zvládneš, no tak, šup. Podívej, i tamhleta paní to zvládla. Jsi už velká holka… – Jste přece VELKÁ holka.“ Žena na mě užasle hleděla. V očích měla slzy a v hlavě chuť zacpat si uši. Vykřiknout na mě: „NE! Nikam nejdu, nebudu to dělat, dejte mi už konečně pokoj!“ Přesně jako před chvílí Matyáš.
Pro toho úžasného kloučka byl sjezd po skluzavce to samé, jako pro dospělého seskok na padáku. Musel překonat svůj limit a stát ve výšce, v jaké do té doby nebyl. Matyáš byl pro mě frajer, že na skluzavku vůbec poprvé vylezl. A to, že měl strach, ve skutečnosti vůbec NEVADILO.
Ta žena se jmenuje Monika. Je to skvělá máma. Jen není dokonalá. Ale ani to NEVADÍ, žádný člověk není dokonalý. Homo sapiens je chybující tvor. Monika udělala čtyři chyby, které tvoří čtyři nožky psychologické židličky oslabování. První chyba – nálepkování: „Matyáši, jsi SRAB. Tak slez, no, POSEROUTKO.“ Druhá chyba – poměřování: „Koukej na holčičku, jak to (NA ROZDÍL OD TEBE) umí. Dívej na chlapečka, ten (NA ROZDÍL OD TEBE) nepláče.“ Třetí chyba – vyčítání: „To jsme sem nemuseli chodit, když to ani jednou nesjedeš. Už nikdy sem nepůjdeme. Zkazil jsi mi celý den.“ Čtvrtá chyba – vydírání: „Jestli to nesjedeš, vyhodím Tvou oblíbenou hračku.“
Monika nebyla zlá. Nemyslela to zle. Nicméně zlo v malém Matyášovi vytvářela. Matyáš se styděl, trápil, nenáviděl. Čím déle ho tepala, tím více se cítil neschopný, hloupý, slabý. Nakonec, jak jinak se má dítě cítit, když ho i vlastní máma zatracuje?
Monika si myslela, že syna úspěšně tlačí do jednosměrky, ze které už nebude moci vycouvat: „Zvládni to, honem!“ Ve skutečnosti syna tlačila k rozhodnutí, které není z lásky, ale ze strachu. „Zvládni to, honem, jinak nejsi dost dobrý.“ Věřila, že v jeho hlavě vytváří konstruktivní dilema. Zvládnout to, anebo nebýt dost dobrý? Ve skutečnosti ale Matyáš neměl na výběr. Nebylo to žádné dilema. Hrnula ho jen k UTRPENÍ.
Matyáš se bál. Že se na něj máma bude pořád zlobit, protože to nezvládl. Že na něj bude pořád naštvaná, že to nedokázal. Že ji tím zklamal. Že bude trestán. Že trest bude bolet. Chápete? To nebylo žádné dilema. Ať sjede, nebo nesjede, BUDE HO TO BOLET. To měl v hlavě. Proto jsem Moniku uvedl do identického rozpoložení.
Jak by Vám bylo, kdybyste obdrželi dárkový poukaz na zážitek, kterého se bojíte? Chcete říct, že byste na most, odkud se skáče bungee-jumping, nebo k té helikoptéře, z níž se má seskočit, ani nešli? Tudíž byste to NEdokázali? Představte si, že dárce, někdo, na kom Vám záleží, by reagoval zpočátku posměchem, posléze výčitkami a nakonec trestem: „Zbabělče – Víš, kolik peněz mě to stálo? – Odteď máš domácí vězení!“ Jaké emoce by ve Vás takové jednání vyvolávalo? Už chápete, na co je emocionálně navázán strach? Ano, na hořkost, hanbu, stud, ponížení, vztek, nadávky, skoncování se vztahem. A ještě mi povězte: Vyhecovala by Vás taková slova? Anebo by Vás naopak ještě více zasekla? Tak děti jsou na tom STEJNĚ.
Druhé důležité slovo (po NEVADÍ): Jsme na tom STEJNĚ.
Když jsem se Moniky zeptal, proč Matyáše tolik nutila do toho, aby zrovna dnes pokořil skluzavku, se slzami v očích mi vysvětlila, že se bojí. ONA SE BOJÍ. Třeba toho, že syn bude v životě poseroutka, a tudíž to ani v dospělosti nebude mít lehké. Nebo se bojí toho, že „tohle už by ve svém věku měl umět“, a když to neumí, je to jeho selhání. Potažmo, JEJÍ selhání – řekli jsme si přece, že jsme na tom vždycky STEJNĚ. A tím se dostáváme k pointě.
Monika se bála, že Matyáš neumí to, co by měl, protože ona potom v takovém případě jako matka neumí to, co by měla. Monika chtěla, aby se Matyáš zbavil strachu, protože jenom tak by se strachu zbavila i ona. Sečteno, podtrženo: Nešlo zdaleka jen o to, zda Matyáš je „dost dobré dítě“. Šlo především o to, zda Monika je „dost dobrý rodič“. Ano, sama neměla dostatečné sebevědomí.
Příčinou celého konfliktu mezi Matyášem a Monikou na dětském hřišti tedy byl fakt, že jsou na tom svým způsobem STEJNĚ. Ale to NEVADÍ. Řešení celého konfliktu ovšem spočívalo v pochopení, že oba se strachem naloží STEJNĚ. A to už byla moje práce.
I Monika, stejně jako Matyáš, potřebovala slyšet, že NEVADÍ mít strach z (pro ni) výšek a (pro ni) extrémních zážitků. Že pokud má tento strach, není „malá holka“. Stejně jako Matyáš není „malý kluk“, jestliže se zatím ještě bojí výšek nepřiměřených jeho vzrůstu. Stejně Monika potřebovala pochopit, kolik odvahy musí mít dítě, aby poprvé sjelo velkou skluzavku. Z čehož také plyne: Kolik odvahy se Matyáš mohl NAUČIT OD NÍ?
Děti určitě nejsou dokonalé v poslouchání, zato se blíží dokonalosti v napodobování. Bedlivě sledují, jak v konkrétních situacích reagujeme. V tom se pak stávají našimi klony. V...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům