Kariéra je jako schodiště.
Z každého vyššího schodu je lepší výhled.
Ale také se někdy člověku zatočí hlava.
Čím výše vystoupal, tím více pak může bolet případné zakopnutí a sešup až dolů.
Zakopnutí bolí nejen na vrcholu, ale kdykoli během kariéry. Každý ze schodů, vedoucích nahoru, je totiž pořádně tvrdý. A také pořádně velký.
Co schod, to tedy nutnost vyvinout námahu. Co schod, to překážka a riziko, že zachybujeme, padneme, že si natlučeme.
Avšak co úspěch, to naopak hrdost.
Současně ale: Co náš úspěch, to něčí závist.
Ať už v hlavě těch lidí, kterým se vlastním úspěchem na schodech přibližujeme, nebo těch lidí, kterým se vlastním úspěchem na schodech vzdalujeme. Obě skupiny mají svůj důvod radovat se z našeho neúspěchu.
Pracoviště je specifické prostředí, kde by všichni měli táhnout za jeden provaz. Jde přece o blaho jedné společnosti. Ve skutečnosti tu lze nejlépe poznat charaktery a povahy jednotlivých osobností, z nichž některé to poslední, co by chtěly, je náš úspěch.
Může se zdát jako paradox, že tito lidé vůbec nemusejí stát mimo naši firmu. Vůbec nemusí jít o konkurenci.
Ti nejnebezpečnější manipulátoři mohou být přímo v naší firmě, ba přímo vedle nás. Jejich nebezpečnost vězí v našem naivním očekávání, že tvoříme jeden tým. My s nimi možná ano, ale oni s námi nemusejí.
Zatímco my v nich můžeme vidět přítele, oni v nás soky. Zatímco my je můžeme chtít podporovat a zvedat, oni nás mohou podkopávat a srážet.
Zatímco my se k nim můžeme chovat tak dobře, jak dobří jsme sami, oni nám mohou oplácet tak zle, jak zlí jsou sami. Na to musíme být připraveni.
Jak se porvat se syndromem hodného člověka
„To je ale hodný člověk! Kdykoli ho požádáš, pomůže Ti. Nikdy neřekne ne. Vždy jsi pro něj na prvním místě.“
Panejo, řeknete si. Je štěstí takového člověka potkat. Ano, Vy si to možná řeknete. Ale všichni ne.
Existují totiž i lidé, kteří hodné lidi rádi zneužívají. Anebo pomlouvají. Anebo ponižují.
Hodní lidé jsou totiž oblíbení. Zvládnou mnohé. Co by tedy dělali na nízkých pozicích? Copak jsou sluhové?
Pro někoho jsou. A pro ně těmito poskoky MUSEJÍ ZŮSTAT.
Tak se záhy rozeběhnou řeči typu „možná je všechno jinak“. Třeba to ti „prý hodní“ lidé „dělají ze zištných důvodů“ – aby se „zavděčili představeným“. Nebo aby „právě Tebe vystrčili ze Tvého místa“. Takže to „vůbec nejsou hodní lidé“.
V jednom tyto zlé jazyky nejsou daleko od pravdy.
Mnohé je skutečně jinak…
Syndrom hodného člověka nebývá svázán s vnitřní pohodou. Navenek sice tito lidé působí pohodově, protože se na každého usmívají, ale s jejich niterním štěstím je to nahnuté. Neřídí se sami sebou, ale druhými.
Stavějí druhé před sebe, takže pak často na sebe, své hodnoty, své potřeby nemají čas. A paradox je, že většinu času jim požerou ti, kdo jejich Já, jejich hodnoty, jejich potřeby i jejich čas upozaďují. Ano, ti, kteří hodné lidi zneužívají.
Ve výsledku tak hodní lidé nejsou vůbec šťastní. Sice se snaží kdekomu vyhovět, avšak ocenění od druhých nemusí přijít. A protože syndrom hodného člověka je úzce spjat se syndromem hladovějícího srdce, pak nepřichází-li ocenění od druhých, přemýšlejí tito hodní lidé, jak toho udělat pro druhé ještě víc. Místo aby konečně začali dělat NĚCO PRO SEBE.
Láska versus sebeláska
Přezdívali mu Jonáš.
Jonáš Dobráček.
Přesněji: „Jo – náš dobráček!“
Jonáš byl totiž odmalička veden k tomu, že se druhým má pomáhat – že od toho je člověk na Zemi a že když pomůže druhým, pomůže to vlastně i jemu.
Jenže Jonáše jeho nápomocné srdce neposouvalo ke štěstí ani lásce. Naopak se cítil velmi sám. Zájem o něj byl nulový, jestliže nikdo jiný zrovna nic nepotřeboval. Telefon mu zvonil a milá slova z opačné strany zněla, jen když někdo něco potřeboval. V té chvíli se mohlo zdát, že je užitečný, že ho lidé mají rádi, že jsou jeho přáteli. Ale bylo to zdání.
V Jonášově životě ve skutečnosti nebylo vůbec nic, co by ho naplňovalo. I tu pomoc lidem si už vyčítal, jeho velké srdce mu lezlo krkem. Věděl, že v mezilidských vztazích přitahuje převážně faleš.
Ale co s tím? Změnit pracoviště? Pomohl by si?
Ocitl by se na jiné planetě, kde nebudou zneužívající lidé?
I on byl dostatečně soudný na to, aby pochopil, že primární problém je v něm – v jeho neschopnosti NASTAVIT SI MEZ. A věděl i to, proč je to pro něj problém.
Odmala mu bylo zakazováno slovo NE. Vyslovit NE jako by znamenalo dobrovolnou smrt. „Vzepřeš-li se (vyřčeným NE), neposlechneš-li, pak Tě lidé nebudou mít rádi, nebudou si Tě vážit, nebudou Tě chtít u sebe – a osamělý nepřežiješ.“
Když za mnou Jonáš poprvé přišel, bál se slova NE.
Já ho do něj tedy nenutil. Naopak jsem využil toho, že má tak rád slovo ANO.
Říkal ho každému. „Ano, mám čas, ano, určitě to udělám za Vás, ano, kdykoli přijedu, ano, zavolejte i uprostřed noci.“
A tak jsme se neučili říkat NE druhým. Učili jsme se říkat ANO – sobě.
„Byl bych raději mizera, nehodný člověk. Ti to mají v životě snazší,“ vykládal Jonáš ve svém skeptickém opojení. „Darebáci nikomu nepomáhají a mají čas na sebe.“
Opravil jsem ho. „V tom, že pomáháš druhým, přece není problém. V tom není příčina Tvé nespokojenosti a neštěstí. Pomoc druhým patří k lásce. Láska je o uspokojování potřeb druhých. Jen láska ale NEPŘINÁŠÍ CELÉ ŠTĚSTÍ. Láska je pouze PŘEDPOKLADEM možného štěstí. To se naplní jen tehdy, pokud kromě pomoci druhým, tedy kromě lásky, se uskuteční ještě druhá polovina štěstí. A tou je SEBELÁSKA.“ „Takže se mohu snažit o lásku, pomáhat druhým, a přitom potírat sebelásku, škodit sobě?“ zeptal se Jonáš.
Přikývl jsem. „Jestliže pomáháš druhým, ale nenaplňuje Tě to, tedy nestačí to na Tvé štěstí, pak to naznačuje, že druhým pomáháš natolik, že opomíjíš sám sebe, své vlastní hodnoty, své vlastní potřeby, své vlastní štěstí. Pomáháš-li druhým až příliš, pak se může stát, že nemáš žádný čas na sebe, na své důležité vztahy, na své klíčové radosti, tudíž že dostatečně nedoplňuješ svou pozitivní energii. Tu Ti druzí, jimž pomáháš, sami neopětují a ani nemohou, protože jde o specifickou energii, kterou můžeš dát sobě pouze Ty sám.“
Ano, řeč byla o sebelásce.
Jonáš potřeboval pochopit, že zatímco láska je o uspokojení potřeb druhých, sebeláska je o uspokojení potřeb vlastních. Mezi nimi jde mez. Ta říká: Pomáhat druhým? Samozřejmě.
„Jestli má náš národ nějakou nemoc, pak je to ta, že Češi nemají rádi, když někdo jiný má hlavu o trochu výš než průměr. Pak ho buď mlátí přes páteř, aby se sehnul, nebo mu chtějí podrazit nohy. Ale jen, prokristapána, aby hlavně někdo nečněl nad ten průměr.“
Jan Werich
Ale jen do určité míry. Také je třeba myslet na sebe, a to hlavně když na mě druzí adekvátně nemyslí, tedy když jen využívají toho, že tu pro ně vždycky jsem, avšak oni tu pro mě nejsou.
Samaritán. Tak psychologie říká těmto typům hodných lidí. Samaritánství není porucha. Je to mentální nastavení, které přímo vyžadují určité profese, třeba policisté, hasiči, lékaři, pečovatelé. Ti jsou tu pro druhé, je to jejich PRÁCE.
Ale i ta musí mít svou mez, „pracovní dobu“.
A mimo ni musí zase někdo pomoci těmto lidem. Potažmo, když tu nikdo jiný pro tyto lidi není, musejí dostat prostor POMOCI SAMI SOBĚ: Mít na to čas i sílu.
To ovšem předpokládá, že jim po skončení jejich samaritánské směny musí zbýt ještě nějaká vnitřní síla. Anebo musejí mít dostatečné zdroje síly ve svém vlastním okolí, aby si tu vnitřní sílu pak o samotě doplnili.
Je to nutné nejen pro ně, ale i pro lidi, kterým oni pomáhají. Kdo zapomíná na sebelásku, ten se velmi rychle vyčerpá.
Když totiž sami sebe nemáte dost rádi – to znamená: když do popředí stavíte pořád jenom druhé –, pak se může stát, že se snažíte VYHOVĚT ÚPLNĚ VŠEM. A někteří hodní lidé si naivně myslí, že až se zavděčí všem, pak konečně budou mít dost radosti a štěstí pro sebe.
Jenže to je nemožné a přímo proti karmě.
Nejenže není možné zavděčit se všem – ale i kdyby to hypoteticky možné bylo, podívejme se na takovou situaci logicky: Bude-li tu člověk, schopný pomoci úplně všem, koho přirozeně přitáhne? Ano, všechny lidi. Tedy i ty, kteří ho zneužijí. Pokud nemá žádnou vlastní mez dávání, přirozeně přitáhne ty, kteří nemají žádnou vlastní mez braní. Kteří vysají a pak odkopnou.
Kvůli těmto zneužívajícím lidem nebude mít tento hodný člověk dostatečný čas na sebe, ani sílu. Ano, právě tito lidé ho učiní nešťastným a vyčerpaným, zatímco on se je bude snažit učinit šťastnými a naplněnými.
To je karmická disbalance, nerovnováha, s níž takový hodný člověk musí okamžitě skončit. Jako Jonáš. Jinak ho to zničí.
Tajemství vyvážení
Jonáš odmala věřil základnímu omylu – že podstatou jeho štěstí musí být láska. Uspokojení potřeb druhých.
Ne.
My všichni potřebujeme začít u sebe.
Abychom měli energii pro druhé, musíme se nejprve nabít. Abychom mohli mít lásku pro druhé, musíme ji mít v sobě. Nikdo z nás není schopen dát to, co sám nemá.
Z toho plyne: Kde není sebeláska, tam není ani skutečná láska, jen neštěstí. Tak jako u lidí, kteří sebe nemají rádi, a PRÁVĚ PROTO zůstávají ve vztahu, kde jejich protějšku na jejich štěstí vůbec nezáleží.
Tito lidé rádi říkají, že druhého milují, a PRÁVĚ PROTO nemohou odejít. Ve skutečnosti v takovém vztahu není žádná láska, pouze jejich jednostranná touha po opětované lásce, která má nahradit chybějící sebelásku.
Ano, tito lidé nemají sebelásku – nemají sebe dost rádi. Jakmile začnou mít sebe dost rádi, odejdou ze vztahů, kde není láska obousměrná. Dovedou-li totiž dát lásku sobě, nepotřebují pak vedle sebe člověka, který jim žádnou lásku nedává. Být sami je pro ně lepší než v nezdravém vztahu, kde si ještě vyčítají, co dělají špatně, že od protějšku láska nepřichází.
„Když máš sám sebe rád, nejsi ve vztazích, kde Tě lidé rádi nemají, respektive kde lidé tlačí na to, abys neměl rád sebe. Z toho plyne: Pečuj o druhé lidi, ano, ale také mysli na sebe. Dej si záležet na tom, ať PĚSTUJEŠ A UDRŽUJEŠ i JINÉ NEŽ PRACOVNÍ VZTAHY. A to nejen vztahy s jinými lidmi – přáteli, rodinou –, ale také vztah s tím nejdůležitějším člověkem Tvého života, který s Tebou bude zaručeně do posledního dechu. Tím myslím Tvůj vztah k sobě.“
„Ale jak se to dělá?“ otázal se.
„Buď sám sobě nejlepším přítelem. Dělej si radost, obdarovávej se a podporuj se, jako bys byl jiný člověk. Nebude Ti to činit žádný problém. Jsi zvyklý pomáhat druhým v nouzi, tak jistě dokážeš pomoci i sobě – stačí si místo sebe představit jinou osobu. Vymysli sobě přezdívku. Říkej: Franta je v nouzi. Jak pomohu Frantovi? Ty umíš obejmout, potěšit, nabít toho, kdo se trápí. Tak to dělej i ve svém osobním případě.“
Jak se naučit odpojovat
Dává Vám v práci někdo najevo, že jste nedostateční – a Vy tomu automaticky věříte?
Chová se k Vám jedovatě – a Vy jste z toho ihned otrávení? Vyjadřuje, že si Vás neváží – a Vy z toho přímo usuzujete, že si Vás nebude vážit nikdo?
Siddhártha Gautama, řečený Buddha, už pět století před naším letopočtem vynikal ve schopnosti odpojovat se od slov a činů druhých lidí.
Současný čtrnáctý dalajlama, inspirovaný Buddhou, říká: „Buddha mě odnaučil zlobit. Uvědomil jsem si totiž, že nevím, co dobrého by mi to přineslo. Náladu by mi to nezlepšilo. Naopak by se mi přitížilo, a TO SE MI PŘECE NECHCE. Proč bych měl dopouštět, aby jiný člověk, který si v kontaktu se mnou řeší nějaké vlastní vnitřní problémy, tím ovládal moji náladu? Proč by moje radost a štěstí měly přímo záviset na lidech, kteří se snaží kazit mi náladu, a to ještě svou vlastní neschopností zbavit se svého vlastního nazlobení?“
Vnímejte, prosím, jedno důležité slovo. VLASTNÍ, SVÉ.
Ano, dalajlama rozlišuje, co je JEHO a co je JEJICH.
JEJICH jsou problémy. JEJICH je nazlobení.
JEHO je dobrá nálada, kterou si nechce nechat zkazit.
Dalajlama tím vyjádřil podstatu karmy: Co můžeme ovlivnit, to je NAŠE. Co nemůžeme ovlivnit, to je JEJICH.
Problém karmy
Už Buddha říkal: „Jak se k nám lidé chovají, to je JEJICH věc, JEJICH problém a JEJICH karma. Jak ale my na jejich chování odpovídáme, to je potom NAŠE věc, NÁŠ problém a NAŠE karma.“ Tím Buddha učil, že plivání jedu na druhé lidi není příčinou, ale následkem problému, který je v plivajícím člověku a který se právě pliváním jedu projevuje, respektive který takového člověka NUTÍ JED PLIVAT.
Moderní psychologie ve stejném smyslu využívá příkladu pohádky Hrnečku, vař! Vaří-li člověk v sobě hněv, pak ho jenom přibývá, aniž by se hrneček vyprazdňoval. Tedy: Té kaše je STÁLE VÍCE, ne stále méně.
Zvoláním Hrnečku, vař! se nedá kaše zbavit. To může nastat jen v okamžiku, kdy konečně jako správný pochopíme opačný výkřik: „Hrnečku, dost!“ Jinými slovy: Chceme-li nepřetékat hněvem, musíme s hněvem skončit.
Co tomu pomáhá?
Pojďme si objasnit čtyři naprosto logické a racionální kroky, plně srozumitelné našemu mozku.
V emočně vypjatých chvílích však máme značný problém každý z těchto kroků neuskutečňovat.
Přitom právě v těchto krocích se skrývá emoční odpojení od lidí, kteří nám předávají svůj jed, třeba v práci.
1. odpojovací krok: Odděl bolest a utrpení
Bolest a utrpení byly už podle Buddhy odlišné pojmy. Objasněme si to na soudobém příkladu.
Zatloukáme hřebík, na který si přejeme zavěsit obraz. Bohužel se klepneme kladivem do prstu.
Bolest je to první, co námi projede. Bolest je totiž nevyhnutelná fyzická reakce na ublížení. Nedá se vědomě ovládnout, děje se, i když ji nechceme. To ale neznamená, že je zlá.
Bolest i tehdy, kdybychom ji raději necítili, nám sděluje, že jsme v něčem chybovali, že máme v něčem ustat, že si něčeho máme více vážit.
V tom je bolest pozitivní. Předává nám užitečnou informaci, byť nepříjemným způsobem.
Bolest je však dočasná. Sama ustoupí. Rychle vystřelí, avšak postupně zmizí. Čas nám vždy pomůže.
Aby se stejná bolest vrátila či prodloužila, museli bychom onen bolestivý podnět zopakovat. V našem...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům