Sakra dobře jsme to uměli.
Vyjádřit NE v nespočtu podob.
Už v okamžiku příchodu na tento svět jsme intuitivně věděli, co je nám příjemné a co ne, a také jak to dát najevo.
Byla to součást základního nastavení. Nás všech bez výjimky!
Tak proč to už neumíme?
Už. Mocné slovo. Jestliže jsme to uměli a UŽ to neumíme, můžeme dosáhnout i opačné změny a UŽ to zase umět.
Jen se to musíme naučit, jako jsme se to odnaučili.
Ale jak se to stalo?
Naše přirozenost byla jednoduše přebita.
Bylo nám vysvětleno, že osobní hranice jsou SOBECTVÍ.
Že – budeme-li na nich trvat – UTRPÍ NAŠE VZTAHY.
Že budeme za ŠPATNÉHO a nikdo nás NEBUDE MÍT RÁD.
Tudíž: že naše NE způsobí, že potom NEBUDEME ŠŤASTNÍ.
A další lži, které jsme přitom přijali za pravdy, ba přesvědčení.
A to i proto, že jsme skutečně začali trpět, být za špatné, nemilovaní, nešťastní, kdykoli jsme se odhodlali vzepřít se svým NE.
Dnes se bojíme zjistit, že osobní hranice jsou naopak ZÁKLADNÍ prvek SEBEOCHRANY, podmínka ŠTĚSTÍ i ZDRAVÍ – protože je pro nás už snazší neříct než říct NE. Bojíme se přiznat, že máme nezdravý vztah, kde se partner vzpírá naším mezím – protože o něj nechceme přijít.
Myslíme si, že bez partnera, kterého nezajímá naše NE, budeme ještě více trpět, ještě více budeme za špatné, ještě více bez lásky a štěstí.
Nechceme slyšet, že vztah, který máme, nejenže je nezdravý, ale bude stále nezdravější, budeme-li ho dál připouštět a dál v něm zůstávat.
Nechceme slyšet, že v nezdravém vztahu nelze vzkvétat. Raději budeme věřit lži, že jsme si jen vytáhli špatnou kartu osudu, že naše neschopnost
nastavit si hranice je zakódována v genech, že to nijak změnit nemůžeme, že naše neštěstí, případně nemoc, do níž jsme už spadli, jsou jen smůla.
Ne. Toto všechno jsou lži.
Všechno můžeme začít měnit hned teď.
A my jsme to přece uměli!
V genech máme zakódovanou naopak tuto schopnost.
Jenže se ji bojíme použít.
Protože nás někdo NAUČIL mít strach – z tohoto červeného tlačítka.
Odmítavého červeného tlačítka s nápisem STOP, DOST, TO UŽ STAČÍ.
Podívejte se, prosím, do tváře malých dětí.
Jak okamžitě křičí, když se jim něco nelíbí.
Jak dokážou „nebýt hodné“, „nebýt poslušné“.
Kolik bolesti, myslíte, musí člověk vytrpět, aby křičet přestal?
Kolik utrpení lemuje jeho cestu k „hodnosti“, „poslušnosti“, „krotkosti“?
A jak se to nakonec stane?
Někdo ukazuje na výchovný proces. Ale to je omyl.
Výchova je proces, kterému podléhá celá živočišná říše. Všude se jedinec musí přizpůsobit celku. Všude svoboda jedné bytosti končí na hranicích svobody jiné bytosti. Už proto je nastavení mezí naopak přirozenou součástí výchovy. Děti se totiž musejí...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům