Náš mozek je živý orgán. Jeho přítomné impulzy sice vycházejí z minulých prožitků a minulost nejde změnit, přítomné impulzy však změnit jdou. Musíme jen začít vytvářet „novou minulost“ tím, co PRÁVĚ TEĎ děláme, jak myslíme, a co se hned v příští chvíli stane minulostí, ovlivňující následné impulzy mozku. K tomu si musíme objasnit mozek i optikou času.
Čas v mozku
Mozek patří k prvním hmotným útvarům, které se v člověku začnou vyvíjet. Děje se tak už 10. den po oplodnění. Pro představu: Tehdy budoucího člověka naznačuje jen shluk buněk, které se teprve přeměňují v embryo. Lidský zárodek má podobu shluku do špičky, připomíná kapku či písmeno C. Ano, už teď se začíná vyvíjet mozek.
Než matka načne třetí trimestr, tedy 28. týden těhotenství, tvoří už mozek sto miliard neuronů, mozkových buněk, které lidskému plodu, již vyvinutému a životaschopnému, umožňují SLYŠET a REAGOVAT na zevní podněty. Důvod je prostý: NEURONY SE POTŘEBUJÍ PROPOJIT. Právě tehdy se začíná psát náš vnitřní příběh…
Do třetího roku věku je v dětském mozku vytvořeno 50 procent všech synapsí. (Synapse je funkční kontakt mezi membránami dvou buněk, kdy nejméně jedna je neuron. Funkcí té synapse, propojení mozkových buněk, je následný přenos nervového vzruchu, tedy informace, která potom řídí naše myšlení a vůbec fungování.)
To znamená, že nejpozději o 3. narozeninách má dítě dokončenou POLOVINU SVÉ LOGIKY! Ta přitom neodráží jen to, co by si dítě přálo, často ani to, co by si přáli rodiče, přestože na podobě těchto synapsí mají značnou zásluhu (v pozitivním případě) nebo vinu.
Mezi oním třetím trimestrem (ještě v bříšku) a třetím rokem věku (už na světě) totiž jejich potomek nasává ze svého prostředí veškeré normálno.
Za logické považuje to, co vnímá. Dítě se tak z vnějšího světa učí chápat, jaké je jeho místo, jaký vztah k němu mají rodiče i jak se oni cítí ve svém vztahu. Dítě tak do určité míry „ví“, do jakého prostředí porodem přijde. Navnímalo toho už dost. A další synapse v mozku vznikají v raném dětství. A sice velmi citlivě. Citlivěji, než si rodiče myslí. A také s nedozírnými následky…
Automatická pravda
Uvedu příklad. Pokud dítě do svých tří let slýchá na svou adresu: „Nestojíš za nic“, automaticky je to pro něj pravda. Tak malé dítě si totiž mozkové synapse nevytváří vlastní vůlí, nemůže ovlivnit, čemu se rozhodne věřit. Psychologie hovoří o automatické synapsi pravdy. Natolik malému dítěti totiž ještě chybí kritické myšlení. Slýchá-li: „Nestojíš za nic“, NENAPADNE HO, ŽE TO NEMUSÍ BÝT PRAVDA. Vlastní logiku si teprve v čase vytváří, a to právě pavučinkou propojených synapsí.
Není to tak, že dítě ještě neví, čemu věřit. Ono automaticky věří tomu, co slyší či jiným způsobem vnímá. Nerozporuje, nezpochybňuje, každé vnější tvrzení je pro něj pravda a v souladu s ní se v jeho mozku vytvoří další synapse, další spoj. Teprve s věkem dítě poznává, že něčí prohlášení „Jsi nula!“ ještě automaticky nemusí znamenat, že nulou opravdu je. Že nemusí hned sebe očerňovat, vinit, trestat, jako velela logika například jeho rodičů. Aby to však dítě s věkem dokázalo, musí přeprogramovat svou logiku, lidově řečeno předrátovat původní spoje. A základním předpokladem k tomu je alespoň MALÉ KRITICKÉ MYŠLENÍ: například připustit, že když sami sebe nemáme rádi, má to někde původ. První opravdu velkou výhrou člověka je, když pochopí, že jeho sebehodnocení nemusí vůbec odpovídat tomu, co si o sobě myslím já, nýbrž co si historicky mysleli ti druzí o mně. Oni totiž ještě dříve, než jsme měli rozum, vytvářeli naše mozkové synapse. Oni mohou za to, jaký příběh o nás nám vyprávěli. Vydat se úspěšně cestou vnitřní síly tak v první řadě znamená BÝT ZVÍDAVÝ a ZPOCHYBŇOVAT TO ŠPATNÉ, co si o nás druzí myslí nebo říkají.
Zvídavost je ostatně přirozenost dítěte, s jakou se rodí. Život je tak moudrý, že děti opatřil naprosto základní potřebou, která jim umožňuje dobrat se skutečné pravdy o sobě.
Schopnost zpochybnit to špatné je ale to, k čemu už musíme dospět. Uvážení letitých negativních „pravd“ o sobě, jimiž je zaplněn mozek, je druhou skutečně velkou výhrou člověka, na které se pak může stavět jeho šťastný život.
Neboj se pochybovat!
Předně, je chybou vinit mozek z našich negativních synapsí. Stejně jako je chybou vinit život za to, že od nás vyžaduje tak velkou námahu, chceme-li původní negativní synapse změnit. Ta – řekněme – rigidita, zkostnatělost a automatické reagování mozku podle historických synapsí má dobrý důvod.
Mozkem je totiž člověk vybaven proto, že mu umožňuje přežít. Aby mu však mozek umožnil přežít, musí mít svůj řád a fungovat co nejrychleji ve chvíli, kdy je člověk ohrožen. Mozek nemůže v momentě akutního ohrožení zdlouhavě vymýšlet řešení. Mozek je stavěn tak, aby jen našel ve správném šuplíku to již OSVĚDČENÉ, prověřené řešení. Proto se mozkové synapse vytvářejí už před narozením. Příroda předpokládá, že v tomto období je matka pod palbou pozitivních hormonů a na malé se těší, ba když je vytoužené dítě na světě a tak roztomilé, je největší pravděpodobnost láskyplného přístupu rodičů k dítěti. Právě tehdy by matce (oběma rodičům) mělo – podle logiky přírody – přirozeně záležet na dobrých slovech a energii. Zejména před porodem, kdy zdravý vývoj dítěte je úzce spjat se zájmem matky – s jejím pudem sebezáchovy. Komplikace pro nenarozené dítě totiž znamenají komplikaci i pro matku. A komplikace pro matku by měla znamenat komplikaci i pro otce a vůbec okolí.
První synapse, vytvářené v mozku každého dítěte, by tedy logicky měly odrážet STAROST A LÁSKU rodičů. Dítě by mělo vnímat, jak je důležité, jak na něm záleží, jak ho všichni milují, jak se na něj těší a ať prospívá. Proto by –...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům