Skepse. Úzkost. Strach.
Tři děti stejné matky.
Její jméno je Negace.
Anebo také, lidově řečeno, Tma.
Ale proč je tma tak negativním symbolem?
Odkud právě v noci plynou nejtěžší myšlenky?
Co především si potřebujeme uvědomit, když se v naší mysli setmí?
Jak porozumět svým automatismům a reflexům? Proč si je přestat vyčítat a spílat sobě ještě navíc za to, že sobě vůbec spíláme?
Místo sebeodsuzování pojďme sami sobě spíše porozumět.
Proč se děti ve tmě bojí?
Protože v ní nevidí?
Kdepak – copak by děti byly raději, kdyby na nestvůry viděly?
Vlastně, žádné nestvůry neexistují.
Tak proč se jich tedy děti bojí?
Odpověď je jednoduchá: Protože nestvůry „vylézají pouze v noci“.
A ne před očima dětí.
Nestvůry jsou produktem fantazie.
Proto nestvůry mají mnoho podob.
I dospělí trpí na své nestvůry.
Říká se jim katastrofické představy.
Pomoci dospělým může paradoxně právě příklad dětí.
Lidská fantazie vůbec nejintenzivněji pracuje za tmy. Důvod je biologický. Zrakem přijímáme až 80 procent všech podnětů.
Nemají-li oči (ve tmě) práci, mozek by vykazoval až 80procentní nezaměstnanost. To se však nestane.
Člověk je konstruován především tak, aby přežil. Ztratí-li, například vinou tmy, oslepnutí či násilného zakrytí očí, schopnost sebeobrany nebo sebeorientace, jsou automaticky v pudu sebezáchovy zesíleny jeho ostatní funkční smysly.
Zavřeme-li tedy oči, mnohem lépe slyšíme, cítíme, vnímáme hmatem, ale také intenzivněji analyzujeme.
Ano, oněch 80 procent poznatků se může přesto v mozku objevit zásluhou ostatních smyslových orgánů, takže se zrakový handicap sníží.
Jenže co když uprostřed temné noci nevyužíváme ani zrak, ani sluch, ani chuť, ani čich, ani hmat? Co když jen ležíme v teplé posteli a v naprostém tichu civíme do temného stropu?
Pocítíme, že se ihned začnou rozvíjet všelijaké myšlenky. Především obavy. Rozvinuté do nejtemnějších scénářů.
Vliv nezměny
Manýra mozku začít přemýšlet v noci spíše negativně má svůj dobrý důvod.
Noc máme prakticky všichni hluboko zakořeněnou ve spojení se strachem. A není to jen pro představu možného ohrožení a snazšího napadení vetřelcem.
Noc je především NEZMĚNA.
Tma, zejména ta neprostupná (psychologie ji definuje jako tmu tmoucí), nenabízí žádný záchytný bod pro oči. Žádný podnět.
Osmdesát procent kapacity mozku v té chvíli odpočívá, nebo panikaří. Co když nás něco ohrožuje a my to nevidíme?
To je prastarý asociační model.
Lidem obecně tma spíše nevyhovuje. Tma v lidské mysli signalizuje nejasno, nevědění, nejistotu. Tma pro mozek znamená i důsledek omráčení, oslepnutí, ztrátu příjmu až 80 procent životně důležitých dat, tedy paniku.
Tmu si mysl spojuje s dezorientací.
Proto ta SKEPSE.
Proto ta ÚZKOST.
Proto obří nástup NEGATIVNÍHO přemýšlení. Nejenže mozek v noci nemá moc co zpracovávat (smyslové orgány odpočívají), ale tma mu přímo podsouvá varovné myšlenky.
Noc je tak oblíbeným obdobím všech domněnek. Připouštění „co by kdyby“ v negativním smyslu. Plus následné zveličení těchto domněnek.
Zažíváte to?
V tom momentu vstát a dopřát si trochu SVĚTLA, pustit si televizi, hudbu, dát tak mozku jakýkoli vnější podnět, a tím i zaměstnání, dal by od negací alespoň trochu pokoj.
Oči by znovu začaly pracovat – sbírat impulzy, selektovat je, zásobovat se. Proto si pamatujme: Světlo je logicky symbolem naděje, víry, změny. Tma je logicky spjata naopak s bezmocí, rezignací, stagnací.

Oheň versus ohrožení
Prehistorickým vysvětlením těchto myšlenkových asociací je pračlověk a cesta jeho přežití.
Když pračlověk objevil oheň, vynašel tím klíč k pokroku. Nejenže díky ohni mohl leccos připravit a zpracovat. Oheň pro něj znamenal ŽIVOT.
Ohně se bála divá zvěř. Takže rozdělal-li pračlověk oheň uprostřed noci, nemusel se už tolik bát o život.
Toto poznání spojilo jedince v tým. Kolem jednoho ohně se sdružili lidé, kteří se rychle naučili spolupracovat. Pochopili, že když jeden bude strážit oheň, ostatní členové tlupy si mohou v klidu odpočinout. Základem týmu však byla spolehlivost.
Lidé si nemohli dovolit usnout a svěřit péči o oheň nespolehlivé osobě. Taková byla „vyhnána z kruhu ohně“. Osaměla uprostřed džungle. Šance na její přežití už byla mizivá.
I to vyjadřuje historická emocionální stopa, kterou si my vážeme ke světlu a tmě. Světlo je oheň a budoucnost. Tma je osamělost a smrt. Alespoň v našich...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům