Není důležité, co se nám v životě děje, ale jak to ve své hlavě vyhodnocujeme. I blížící se splnění snu nás může frustrovat: „Co když nedotáhnu to, co je pro mě tak cenné?“ Dokonce i sen, který se stane skutečností, v nás může vyvolávat strach: „Co když nyní přijdu o to, co je pro mě tak cenné?“ Kontrolovat svou mysl v momentech neúspěchu i úspěchu je důležitější, než si myslíme. A vnímat negativní emoce, ten poplašný alarm, jakbysmet. Případ ANDREASE LUBITZE budiž varováním…
Airbus A320 trčel na stojánce mezinárodního letiště v Düsseldorfu ještě šestadvacet minut po plánovaném čase odletu v 9:35. Když se konečně odlepil od země směrem ke Středozemnímu moři, kapitán Patrick Sondheimer, pilotní veterán se šesti tisíci nalétanými hodinami, se cestujícím omluvil za zpoždění a slíbil, že jej co nejvíce zkrátí.
Jakmile vypnul palubní mikrofon, posteskl si svému ko-pilotovi, že si před odletem nestihl ani zajít na toaletu. „Odskoč si kdykoli,“ řekl mu Andreas Lubitz.
V 10:27 Sondheimer pověřil Lubitze, aby započal s přípravami na sestup. Byl to pouze dvouhodinový let. Lubitz měl rutinně zkontrolovat, kolik je paliva v nádrži, zda funguje vysouvání klapek a podvozku a oživit spojení s cílovým letištěm i kvůli počasí. Lubitzova odpověď byla tajemná: „Uvidíme.“
Z nahraného zvukového záznamu v pilotní kabině není jasné, zda Sondheimer rozpoznal nepohodu Lubitze. V každém případě neřekl nic. Minutu nato odtlačil své křeslo, otevřel dveře kokpitu a odkráčel na toaletu. Bylo 10:30.
Když se Sondheimer v 10:34 vrátil, dveře byly zavřené. Musel zabušit a zakřičet: „To jsem já!“ Když totiž na vnější klávesnici u dveří zadal přístupový kód, byl odmítnut. Zevnitř nulová reakce.
Sondheimer začal dveřmi lomcovat.
Letušky, které právě svážely palubní vozíčky se snacky, na Sondheimerův pokyn přepnuly v zákoutí své přípravny obraz na monitor do pilotní kabiny. Vidět byl Lubitz, který soustředěně řídí a na Sondheimera nereaguje.
„Pro rány boží, otevři ty dveře!“ volal kapitán, za jehož zády na sedadlech pasažérů už propukala panika.
Lubitz si před objektivem kamery právě nasadil kyslíkovou masku na svůj obličej. Bylo 10:39.
„Otevři ty podělaný dveře!“ byla poslední zaznamenaná slova kapitána Patricka Sondheimera. Spustil alarm, varující před rychle se blížícím zemským terénem.
Na nahrávce zbývalo několik sekund křiku, pak náraz do hory rychlostí 650 km/h…
Andreas Günter Lubitz, oslovovaný svou rodinou prostě Andy, odmalička toužil létat. Vyrůstal v Montabauru, městečku nacházejícím se mezi Düsseldorfem a Frankfurtem. Jako prvorozený syn bankéře a učitelky hry na klavír, která hrála na varhany v kostele, byl okolím popisován coby tichý a poslušný chlapec s věčně sladkým úsměvem.
Stěny svého pokoje měl už jako kluk oblepené plakáty Airbusů, Boeingů a jiných letadel společnosti Lufthansa, jejíž nízkonákladovou dceřinou společností je Germanwings. Neváhal, když zrovna Lufthansa umístila do ročenky jeho střední školy inzerát tohoto znění: „Chceš, aby se Tvůj sen létat změnil v realitu?“
Příští září se začlenil mezi dvě stovky uchazečů o prestižní místo, přítomných v severoněmeckých Brémách v leteckém výcvikovém středisku Lufthansy. Ještě než stihl zamířit na roční praktický kurz do americké Arizony, kupodivu se objevil doma. Byl teprve listopad.
Psychiatr mu k údivu rodičů diagnostikoval „hlubokou depresivní epizodu“, dokonce „s myšlenkami na sebevraždu“. Pacientovi nasadil intenzivní psychoterapii a Cipralex s Mirtazapinem, dvě silná antidepresiva. Rodičům sdělil, že jejich syn má „nevysvětlitelný strach ze selhání“. Ano, právě ve chvíli, kdy měl sen na dosah…
Devět měsíců byl v péči psychiatrů. Potom vedoucí lékař deklaroval, že u pacienta „bylo dosaženo značné remise“. To znamená ústupu známek onemocnění včetně normalizace laboratorních hodnot nebo nálezů při zobrazovacích vyšetřeních. Dosažení remise ale ještě nemusí být úplné vyléčení.
V člověku mohou (podobně jako při tělesné nemoci typu rakoviny) přetrvávat „ložiska“, která nemusejí být ve stejné době zjistitelná. „Léčebný proces je ukončen,“ stálo však v dokumentu, který obdržel také Andreas Lubitz, sám sebe tím okamžikem považující za uzdraveného.
Když se vrátil do tréninkového centra v Brémách, byl mu předložen dotazník.
„Byly Vám někdy diagnostikovány mentální poruchy jakéhokoli druhu, deprese, úzkosti atd.?“
Lubitz zalhal. Zaškrtl „ne“. Dotazník odevzdal a za čtyři dny byl předvolán na kobereček. Na lež...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům