Je přirozené toužit po ocenění, pochvale, cítit se platní, užiteční. Ale všeho s mírou. Abyste se na druhých nestali závislými.
Už v živém vysílání Jak se mít rád v toxickém vztahu jsem varoval, že závislost na vnější lásce přitahuje manipulátory. Dají Vám to, co postrádáte. Dají Vám toho vrchovatou měrou. Jenže pak s dodávkou lásky ustanou. Pokud to pro Vás byl po dlouhé době protějšek, který Vám dal lásku, tu, kterou jste postrádali, pak takového partnera nechcete ztratit. Naopak potřebujete přívod jeho lásky obnovit. Ptáte se ho, co pro to máte dělat. Co jste pokazili. Proč Vás tak trestá. A on bude mít odpověď. Vysvětlí Vám, co mu na Vás vadí a čeho/koho se máte vzdát, jinak Vás opustí.
Tak se stane, že stojíte před dilematem: vzdát se něčeho/někoho důležitého, anebo se vzdát možná jediného zdroje lásky za poslední dobu. Ta volba je jasná. A manipulátor se tím naučí, že Vám stačí nedávat lásku a Vy už uděláte vše, co si zamane. (Více také v kurzu Jak jednat s toxickými lidmi.)
Problém kyvadla
Při Setkání řeším nespočet těchto případů. Jste závislí na někom, kdo Vás opouští, zraňuje nebo vyčerpává, tak rádi byste to změnili, a když se to nedaří, pochybujete o sobě. Že třeba opravdu „nejste dost dobří“, že třeba opravdu „selháváte“, že si třeba opravdu „nezasloužíte lepší zacházení“. A hlavně, že bez vnější lásky se neobejdete. Jako Martina, která mi napsala: „Nedokážu mít sama sebe ráda ve chvíli, kdy mě dostatečně nechválí nebo přímo kritizuje okolí. Je to nějaká mentální chyba? Proč se neumím ať nad dobrou, nebo nad špatnou reakci okolí povznést?”
Psychologie tomu říká problém kyvadla. Člověku záleží na názoru okolí už od pravěku. Být kritizovaný tlupou znamenalo vystavovat se nebezpečí vyhnání „z kruhu ohně“. Nebyl-li stařešina rodu spokojen s jedincem, který se ukázal jako „ne dost dobrý“, „selhávají“, „nespolehlivý“, „nezasloužící si milost“, byl nemilosrdně vyštván mimo společenství do divočiny, kde dlouho nepřežil. Člověk totiž není ani největší, ani nejsilnější, ani nejrychlejší. Sílu má jen při spolupráci. Sám lidský jedinec v porovnání s divou zvěří neznamená nic.
I proto nás tolik trápí špatné hodnocení. A proto dochází ke kyvadlu, kdy naše nálada přímo závisí na cizím názoru. Vychyluje se podle toho, jestli nás druzí lidé chválí, nebo zpochybňují. Jako o kyvadle se hovoří proto, že se tak naše nálada zhoupne tu tam, tu onam. Pochválí Vás – jste šťastní. Zpochybní Vás – jste nešťastní. Pointa kyvadla je, že jej nemáte pod kontrolou – ovládají ho druzí. Pouhým slovem mohou ovlivnit, jakou náladu budete mít, jak zlou energii Vám předají a jestli dnes vůbec budete spát. Být druhými odsouzen totiž znamená stres a pocit ohrožení.
Z toho důvodu se na kyvadle ilustruje závislost na vnějším ocenění.
Problém navigace
Psychologové vědí, že je to těžko řešitelný problém. Na kyvadle stojí výchovný systém. Není primárně špatný. Dítě přece potřebuje vnější autoritu, například proto, aby mělo navigaci.
Přece když roste, potřebuje vnější názor. Spoustu událostí zažívá poprvé, a pokud by nevědělo, co je správné, bylo by vystaveno akutnímu ohrožení. Potřebuje slyšet, že sáhnout po rohlíčku je dobře, ale strčit stejný prstík do elektrické zásuvky je špatně. Že rozeběhnout se bez rozmyslu k tatínkovi je dobře, ale nasadit úplně stejný běh a tempo k rybníku, do kterého lze spadnout, je špatně. Proto si dítě potřebuje spojit své jednání s cizím doporučením a vnější kritiku s vlastním selháním. Na druhou stranu, dítě potřebuje umět rozlišit, že z vnějších úst mohou vzejít různá slova. A různé motivy.
Proto příroda zajistila, že děti s postupem věku nabírají kritické myšlení – schopnost rozporovat i slova rodičů. Aby nejen následovaly své okolí, ale více vnímaly sebe a svůj vnitřní kompas – cit. Aby začaly rozlišovat to, co považují za správné rodiče, od toho, co považují za správné samy. Aby navnímaly, kdy od rodiče přichází jen kritika, a kdy také povzbuzení. Aby si uvědomily, kdy z okolí vyvěrá strach a odrazování, a kdy doporučení učiněné v nejlepším úmyslu. Mít kritické myšlení ale znamená pochopit mimo jiné to, že pokud rodiče ve své dítě nevěří nebo pokud ho ujišťují, že „toto určitě nedokáže“, hovoří často o svých vlastních limitech (co by nesvedli sami). Limity svého dítěte totiž ve skutečnosti neznají, stejně jako potenciál rozvoje jeho předností.
Své přednosti, potažmo kam je možné je rozvinout,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům