Zlobíte se někdy na život, že zrovna k Vám není fér? Vztekáte se, jak dlouho se k Vám štěstí obrací zády? Marně hledáte pozitivní opěrný bod, kterého byste se v těžkých chvílích zachytili nebo od něj dokonce odrazili? Máte sklon už rezignovat? Nebo vnímáte tísnivé pocity u někoho blízkého a nevíte, jak mu pomoci?
Když jsem psal Největší bohatství v životě, myslel jsem na lidi, kteří se subjektivně ocitli v podobně „beznadějném“ bodě – a přece to nezabalili. Jak přemýšleli?
Jednou z mnoha takových inspirací, které Vám rád představím, je tento chlapec.
Nevypadá jako chlapec, že?
Přitom Sam Berns dostal do vínku pouhých sedmnáct let života.
Že na fotografii vypadá starší? To je progerií.
Neznáte tu nemoc? To je dobře, znamená to, že Vás míjí. A není divu. Potýká se s ní jenom asi 350 dětí na celém světě.
Jen považte, patřit mezi 350 osob z 8 miliard na této planetě – Sam najednou musel přijmout, že ji diagnostikovali PRÁVĚ JEMU.
A musel to zvládnout jako dítě.
Byli byste v jeho kůži šťastní?
Možná Vám ta otázka připadá absurdní – jak by někdo, kdo ví, že se nedožije plnoletosti, mohl prožít své roky šťastně?
A přece je to možné. Otázka by tedy měla znít jinak: Co nám chybí, když nejsme šťastní, a přitom jsme takových problémů ušetřeni?
Progerie je velmi vzácná nemoc, která – zjednodušeně řečeno – spouští zrychlené stárnutí organismu. V průměru se rozvíjí od druhého roku věku (malému Samovi ji objevili ve dvaadvacátém měsíci) a medián dožití je třináct let. Tu nemoc si můžete představit tak, jako že se v dětském těle splaší hodiny. Dítě stárne takřka před očima. Rychle ztrácí vlasy, tělesný tuk, klouby mu tuhnou, tepny tvrdnou, srdce slábne.
Tady je Sam s tátou. Samovi rodiče, povoláním lékaři, na problém přišli tak, že u synka záhy objevili choroby stáří – osteoartrózu, osteoporózu, aterosklerózu. Sam ani nestačil pořádně vyrůst nebo nabrat hmotu. V době pořízení této fotografie vážil pouhých třiadvacet kilo. O mnoho víc už nenabyl.
Proč o něm mluvím? Protože mě fascinovala jeho odpověď na otázku: „Same, co by o Tobě lidé především měli vědět?“
Řekl: „To, že žiju velmi šťastný život.“ Načež dodal: „Pamatujte si to, až tu nebudu a až Vy si budete myslet, že Váš život je nesnesitelný. Není. To jen Vy o něm tak přemýšlíte!“
Zamyslete se, prosím: Trváte na tom, že Vaše problémy jsou větší než jeho? Nebo už velikost svých problémů přehodnocujete?
A jak se vůbec Sam naučil přemýšlet tak, že si (i velmi krátký) život užíval?
Sledujete v životě víc to, co Vás TRÁPÍ, nebo to, co Vás TĚŠÍ?
„Potkávám se s lidmi ne proto, aby mě litovali, ale naopak aby pochopili, že mě litovat vůbec nemusejí,“ říkal tento student střední školy. „Jsem v pohodě s tím, co nedokážu dělat nebo o co přicházím, protože stále zbývá hodně toho, co dělat dokážu a o co nepřicházím.“
Sam odmala věděl, že NIKDY nebude moci běhat, hlavně na dlouhé vzdálenosti, nikdy nezažije horskou dráhu a spoustu dalších aktivit. „Samozřejmě vím, co mi uniká, ale netrápím se tím… Raději své myšlenky soustředím na to, co mě baví a čemu se věnovat mohu: skautingu, čtení komiksů, muzice. Jistěže některých činností musím s ohledem na své tělesné omezení dosáhnout jiným způsobem, i tak je ale řadím do kategorie – TO DOKÁŽU!“
Myslel třeba bubnování. Odmala měl sen, že si zabubnuje v pochodové kapele, ale copak mohl při svých problémech nést klasický těžký buben? Pro svůj sen se však nadchl. Nechal si vyrobit speciální postroj: vestu, kterou vidíte na fotce a která mu buben nadlehčovala. „Postroj měl jen tři kila, to jsem zvládl, a poprvé jsem o poločase sportovního zápasu vyšel s kapelou na hřiště.“
Poslechněte si také, proč se bubnování rozhodl věnovat. „Protože je to jedna z činností, která úspěšně potlačuje progerii. Ne že by snad...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům