Naši čtyřnozí domácí mazlíčci. Někdo o nich říká, že jsou to němé duše. Kdo se je však naučil vnímat nejen jako módní doplněk nebo prostředek pro lukrativní byznys, tak moc dobře ví, že duše zvířat rozhodně němé nejsou. Naopak ten, kdo se jim naučí naslouchat, získává parťáka do života, od kterého se může naučit víc než od živočichů, kteří mohou mluvit. Něco podobného na své cestě životem pochopila také úřadující mistryně světa v canicrossu a zvířecí fyzioterapeutka STEPHANIE MACH. Věřím, že z jejího příběhu také pochopíte, jak nás zvířata mohou učit nepodmíněné lásce a žít život v přítomném okamžiku až do posledního dechu.
Nejlepší na světě
Další zajímavá sportovní disciplína nalezla svého mistra světa, v tomto případě mistryni, v naší české domovině. A kupodivu nejde o disciplínu lidských jednotlivců. Canicross je běh se psem, kdy je pes přivázán k člověku pomocí speciálního natahovacího vodítka, připnutého k postroji na běžci. Za ten poté pes závodníka táhne. Na mistrovství musíte absolvovat několik kilometrů, které byly letos v Řecku rozděleny do dvou dnů na 4 a 2 kilometry. Běžet se musí naplno.
Na první pohled se může zdát, že na takové disciplíně není nic moc náročného, když pomineme nutnou fyzickou kondici běžců. Možná proto, že psí spoluzávodník po celou trať běžce táhne. Ale opak je pravdou. Běžci při takové rychlosti, a ještě při tahu zvířetem, vylétne tepová frekvence nad 185 tepů za minutu, což se téměř rovná sprintu. A zkuste sprintovat 4 kilometry. Stephanie se svým psím šampionem měli průměr 3 minuty 20 vteřin na 1 kilometr. V kopcích. To je skutečně frkot.
„První den nevíte, jak na tom jsou vaši soupeři z ostatních zemí s kondicí a přípravou, což trochu znervózňovalo nejen mě, ale do jisté míry to pociťoval i Antík,“ vypráví kralující mistryně o pocitech, jež sdílela se svým čtyřnohým parťákem. Canicross je disciplína známější spíše mezi „pejskaři“. V oblibě a širším povědomí je pak zhruba od roku 2010 a její oblíbenost začíná stoupat. V posledních třech letech jde nahoru skokově. Pejskaři ho využívají i jako doplňkový sport k agilitám nebo k obranám. Zároveň už v tomto mladém sportu narůstá konkurence. Na mistrovství světa v Řecku dorazilo mnoho závodníků nejrůznějších národností, například z Německa, Finska, Kanady a jedna dvojice dorazila až z USA. Elita této disciplíny.
Stephanie běhá s belgickým ovčákem (malinois). Toto plemeno je pravděpodobně nejznámější v obranách. Je to ovšem natolik všestranné plemeno, pracovité a houževnaté, že s ním můžete dělat prakticky všechno. A Stephanie se s Antíkem doopravdy v této závodní disciplíně našli. Takový výkon vypovídá především o vztahu člověka se psem. „Pokud vám pes stoprocentně nedůvěřuje, tak pro vás nikdy takto nepoběží. Samozřejmě tu jsou neodmyslitelné fáze tréninku, kdy pes musí být naběhaný, natrénovaný. To samé pochopitelně běžec. Skloubení tvrdé práce a souznění se čtyřnohým parťákem dělá z canicrossu úžasný sport,“ usmívá se Stephanie a z jiskry v jejích očích je každému jasné, že práce se zvířaty je to, co dává jejímu životu smysl. Ostatně jak by také ne, vždyť si splnila svůj dětský sen.
Správný směr
Už odmalička toužila stát se veterinářkou, což se jí nakonec v maličko odlišné podobě splnilo. „Poprvé jsem po práci veterinářky zatoužila asi v sedmi letech. V té době jsem začala jezdit na koních a už tehdy jsem cítila, že to je směr, kterým se chci v životě vydat. Velkou zásluhu na tom ale nese můj táta, který už v té době podnikal, a tak mě hodně vedl k soběstačnosti a zodpovědnosti. Že jsem si šla za svým a plnila dětský sen, za to vděčím právě jemu,“ vzpomíná Stephanie na své dětství. Ačkoliv se nestala veterinářkou, tak jak původně zamýšlela, ale veterinárním technikem, tak přiznává, že práce, kterou dnes dělá, jí dává ještě větší smysl.
V roce 2017 založila a otevřela v Hradci Králové Canine Centrum, ve kterém se Stephanie se svými kolegy zabývá rehabilitacemi a fyzioterapií malých zvířat. Nejpočetnější zastoupení tvoří psí pacienti, občas kočky a jiná zvířata. „Asi největší raritou bylo ošetřování malého tygra. Ale běžnou praxí je, že do Canine Centra přijde pes po určitém druhu operace, například kolene nebo páteře. Naší prací potom je dostat zvíře pomocí různých cvičení do původního plnohodnotného života. Věnujeme se ale i pacientům, kteří nejsou jen po operacích, nýbrž řeší i konzervativní léčbu. Staráme se o řadu psích sportovců, aby předcházeli nejrůznějším zraněním. V neposlední řadě se věnujeme i zvířecím seniorům, kteří mají už určité artritické změny v kloubech, a majitelé jim chtějí dopřát péči navíc, a v ideálním případě jim tak prodloužíme život.“
Úřadující mistryně světa mluví o své práci s velkým nadšením a vysvětluje, že se zase až tak neliší od klasické lidské fyzioterapie. „Práce zvířecího fyzioterapeuta je velmi podobná práci s lidmi, ten největší rozdíl tkví rozhodně v tom, že vám pacient neřekne, co ho bolí. O to víc musíte umět pacientům naslouchat jinak než při použití obyčejných slov.“ Ve své práci využívá jak manuální metody (protahování, pohyb, cviky atd.), tak fyzikální. Ve veterinární medicíně patří mezi nejznámější fyzikální metody hydroterapie. Pes chodí na podvodním pásu. Stephanie Mach ji označuje za královnu mezi těmito metodami, jelikož z ní pes těží daleko víc než z běžné chůze, která mu působí bolest. Zde se využívají veškeré vlastnosti vody a přizpůsobuje se tempo pásu a hladina vody danému jedinci a jeho schopnostem. Kromě hydroterapie v Canine Centru používá i terapii laserem, magnetem a elektroterapii. Vše, co se využívá v lidské medicíně, se dnes de facto aplikuje také u zvířat. „Používáme i manuální metody, jako jsou masáže, pasivní mobilizace kloubů, péče o měkké tkáně či o kosterní aparát. Majitelé zvířat pak od nás dostávají domácí úkoly, aby se svými mazlíčky doma poctivě cvičili. Jedna dvě hodiny týdně na klinice se musí efektivně duplikovat i po zbytek týdne, aby tělo zvířete dostalo dostatečný podnět k samoléčbě,“ dodává Stephanie, čímž jen ukazuje, jak moc má její obor společného s klasickou fyzioterapií. To ostatně potvrzují také její další zkušenosti.
Umění naslouchat Když se pustíte do řeči s běžnými fyzioterapeuty, jistě vám potvrdí, jak se psychické problémy jejich pacientů často projevují bolestí těla. A zcela stejně to funguje i u zvířat. „Všímám si energetických vln, které od psa mohu přijmout po terapeutické stránce. Traumata se dají poznat. Kupříkladu na týraných zvířatech. Když se takové zvíře dostane do nové péče, například k majiteli, který jej zachránil z množíren, tak i to se projeví na těle. Když je zvíře v dlouhodobém stresu, začnou se mu stahovat měkké tkáně. Chybí pohyb, chybí sociální kontakt… to vše se následně odrazí na pohybovém aparátu. Tedy velmi podobně jako u lidí.“
Stephanie za svoji letitou práci v obklopení zvířaty pozoruje, že v dnešní době majitelům velmi chybí trpělivost a přijetí sebe samotných. Můžeme se v tom od zvířat něco naučit? „Když zvířeti vyhřezne plotýnka, nestěžuje si, že nemůže chodit. Jim je to svým způsobem jedno, protože stále mají přední tlapy, které je unesou. Jsou stále šťastná dál. Radují se ze života i se svým handicapem. Více to vlastně trápí nás, páníčky a majitele zvířat. Když vidíme, že pes za sebou tahá nohy, přejeme si, aby znovu chodil. Ale ten pes si to tak nebere. Oni svůj život prožívají naprosto jiným způsobem, s ojedinělou lehkostí. A já si myslím, že přesně tuto lehkost se můžeme od zvířat učit a odnést si z ní něco do našeho života. Můžeme se od svých zvířecích mazlíčků učit, jak prožívat život lehčeji a radovat se z maličkostí.“ Zamyslíme-li se nad zkušeností Stephanie Mach, můžeme si uvědomit, jak skvělými učiteli pro nás zvířata mohou být, a to nejen v přijímání věcí takových, jaké jsou. Pokud máte doma psa nebo jiné zvíře, také si možná vzpomenete, jaké to je, když vás pes něčím naštve. V ten moment mu vyčiníme, možná jej nějakým způsobem potrestáme a on moc dobře ví, že udělal něco špatně. V tu chvíli to náš pes bere za hotovou věc. Žije pouze v přítomném okamžiku. Není na nás naštvaný nebo uražený ještě za hodinu, během chvíle na podobnou situaci zapomene a je s námi zase ten nejlepší kamarád. Tomu se říká upřímná a nepodmíněná láska. A takto to nevnímá jen Stephanie, ale s jistotou každý majitel, který má se svým psem dobrý vztah. Jsou tu pro nás, aby nám zpestřili život, udělali ze všedního dne něco nevšedního.
Nezapomenutelným pacientem se pro Stephanii stala Grace, první jezevčice, kterou znovu rozchodila po operaci ploténky. „Ztratila hlubokou citlivost. Dodnes o pánevních končetinách neví. Když pes ztratí hlubokou citlivost, znamená to, že ani po operaci zadní nohy vůbec necítí. Můžete mu například bodnout nůž do zadní nohy, a on se po vás ani neotočí. A ve veterinární fyzioterapii se ukrývá skvělé kouzlo: spinální chůze, které jsou psi...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům