Lékař stál nad jeho nehybným tělem, ověšeném hadičkami, a soustrastně sděloval rodině, že naděje na jeho přežití klesla na jedno procento. MARTIN DITMAR, ačkoli na jednotce intenzivní péče, právě procházel hlubokým tunelem. Do komatu ho dostal kumulovaný stres. Zdálo se jasné, že vrcholový manažer velké korporace už ani neoslaví své pětačtyřicetiny. Dnes je za tuto zkušenost vděčný. Změnila jeho postoj k životu. Už nevyměňuje své zdraví za peníze, protože pochopil, že je to špatný kšeft – obráceně totiž už směna nefunguje.
Oběť
„Dvacet let jsem neodpočíval,“ kroutí dnes hlavou. „Nejprve jsem nechtěl, jako mladý jsem vnímal stres jako výzvu, kterou mám překonat, potlačit, nepodléhat jí. Nenapadlo mě přemýšlet, jak bych stres odboural, vyvážil, a postupně jsem si na něj zvykl natolik, že jsem ani nevnímal, že ho mám. Byl prostě už součástí každého mého dne, takže se stal ‚normálním‘. A v tom je stres nejzákeřnější.“
Těch dvacet let pracoval ve food retailu, tedy v maloobchodním prodeji potravin. Rychle stoupal kariérou a posledních deset let už seděl v boardech velkých společností. Věděly, že je na něj spoleh. Když se například německá skupina Lidl & Schwarz rozhodla vstoupit na český a slovenský trh, byl to právě Martin, kdo byl postaven před výzvu otevřít prvních 50 + 50 prodejen, a to včetně náboru řádově tisíců zaměstnanců, za které pak i zodpovídal.
Na vizitce to vypadalo skvěle. Například: Generální ředitel a předseda představenstva Spar. Viceprezident pro obchod Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR. Jednatel společnosti Billa. Klíčový muž skupiny REWE v Rusku, Pobaltí (Litva, Lotyšsko), na Ukrajině.
Jenže ve skutečnosti poznával OBĚ strany mince zvané kariérní úspěch.
Na jedné straně cesty nahoru je vnitřní nastavení. „Musíte vědět, co chcete, mít jasný cíl, za kterým jdete. Vnitřní vize dává vůli a energii. Jste-li přesvědčeni o tom, čeho a proč chcete dosáhnout, posouváte se za tím.“ Na druhé straně je však vykoupení. „Musíte si uvědomit, že budou oběti. Vždycky jsou. I když si v opojení myslíte, že to jde hladce, nic není zadarmo. Někde se sčítá něco, co musíte zaplatit.“
Martin o své ceně za úspěch nevěděl. Myslel si, že spočívá jen v čase, který musel obětovat práci, ve vzdělávání, v nervech, starostech. Jenže skutečným vykoupením byl stres, den za dnem nenápadně ukládaný a kumulovaný v těle. Martin ho neuvolňoval, a tak se nemohl ani ztratit. Jen nabýval. A pak – ZNIČEHONIC…
Koma
Do Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně byl převezen v komatu. Tak se nazývá těžký stav bezvědomí, při kterém postižený nereaguje na oslovení ani bolestivé podněty. Jako by Martina někdo vypnul. Lékaři objevili akutní zánět slinivky břišní. Ten může vést až k multiorgánovému selhání a skončit smrtelně.
Člověk potřebuje přijmout velké množství tekutin a živin, ale protože je v komatu a nereaguje, je nutné doplňovat energii nitrožilně. Všechno se ztíží ve chvíli, kdy se přidá infekce, záhy roznesená po celém organismu. Právě to se stalo Martinovi.
Tady jeho příběh mohl skončit. Nebylo mu ještě pětačtyřicet let. Jenže neskončil.
Profesor Jiří Klein, primář chirurgického oddělení zlínské nemocnice, už zažil leccos. Například v roce 2016 jednomu pacientovi vyňal z těla 27kilogramový nádor.
Příbuzným Martina Ditmara ovšem musel sdělit, že ani on už neví, jak bezvládnému tělu pomoci. „Udělali jsme vše, co jsme věděli a uměli. Teď už je to jen na něm,“ konstatoval a na dotaz, jaká je šance na Martinovo přežití, dodal: „Jedno procento.“ Ještě dnes, když se potkají, lékař kroutí hlavou. „Záhada,“ říká, ačkoli se mu na rty tlačí spíše „zázrak“.
Martin ví, co se stalo. Ačkoli i on by mohl používat slova „záhada“ nebo „zázrak“ pro to, co později po jeho procitnutí následovalo…
Klinická smrt
„Mám to pořád před očima, jako by se to dělo teď,“ vzpomíná Martin na klíčové okamžiky klinické smrti. „Viděl jsem hluboký černý tunel a v něm svůj život. Kolem mě se odvíjely reálné příběhy. Mnoho různých lidí a dějů ve mně vyvolávalo emoce, často ve smyslu, že jsem něco nedokončil, zkazil, nezačal. Ty energie jako by soupeřily o to, která mě stáhne zpátky, a já se jim vzpíral, protože všechno spojené s návratem mi připadalo těžké a přítomnost tak lehká, bez závaží.“ Jenže najednou… Jedním obrazem se všechno změnilo.
„Uviděl jsem Londýn a sebe při přebírání ocenění. Nevěděl jsem, o co jde, za co, jen jsem si uvědomoval, že je 8. listopadu.“ Musel to být blud, mámení. Ve chvíli, kdy Martin Ditmar na lůžku jednotky intenzivní péče k úžasu všech procitl, byl teprve říjen. A údiv ještě narostl, když pacient požádal o telefon. Jakmile mu to síly umožnily, zavolal rodičům. „Podívejte se v bytě. Musí tam být nějaká pozvánka. Vždyť 8. listopadu je za pár dní!“
Jenže rodiče ho zklamali. Žádný takový dopis ve své poště neměl. Takže blud?
Nový život
Sotva se postavil na nohy, první kroky směřovaly do zaměstnání. Dal výpověď.
Přestal se řídit tím, kde větřil zářivější kariéru. Rozhodl se orientovat spíše podle emocí – začal směřovat tam, kde necítil úzkost a vnímal radost. Jeho volba se zdála bláznivá. Jenže čas ukázal, jak byla správná. „Pocházím z Olomouce. Vždycky mi připadalo, že tam je málo přírody. Čím víc jsem působil ve městech, tím víc mi příroda scházela. Tak jsem to tady před jedenácti lety koupil, pro sebe na bydlení,“ říká na terase vily s malebným výhledem do krajiny Hostýnských vrchů.
Problém byl, že před jedenácti lety hodně cestoval. Pět let pobýval v Rusku, na Ukrajině, v Bulharsku a Rumunsku. A dům zůstával prázdný. „Tehdy jsem si řekl, že to nebyl dobrý nápad, že ho vlastně nepotřebuji a zbavím se ho. Jenže když jsem přijel dům připravit na prodej, zapůsobil na mě genius loci, duch místa. Najednou, jak jsem byl daleko od práce, mi připadalo naopak škoda to prodat. Musel jsem jen vymyslet, co s ním tedy dál.“
Cesta
Martin Ditmar nebyl první, komu život začal ukazovat cestu od okamžiku, kdy dal najevo, že si něco opravdu vroucně přeje. „Tehdy jsem zažil první kontakt s Afrikou. Letěl jsem tam přednášet. Když jsem absolvoval tak dlouhý let, řekl jsem si, že v Jižní Africe chvíli zůstanu, a zcestoval jsem ji. Viděl jsem jiný život, jiné bydlení. Lodge, chalety, rodinné domky přestavěné na butikové hotely. V letadle na zpáteční cestě jsem už měl jasno, co s vilou ve Fryštáku provedu…“
Mít Afriku doma. Tehdy to ještě znělo jako touha. Ve skutečnosti to pro tělo byla potřeba. Přenést si domů inspiraci, kouzlo, odpočinek. Martin to tak ještě nevnímal. Nechal se vést jen citem. Ale budoucnost mu ukázala, jak moudrý jeho instinkt je. „V té době jsem stavěl spoustu komerčních budov. Měl jsem osobní zkušenost s architekty a projektanty. Poznal jsem, že skvěle fungují pro lidi, kteří nevědí, co přesně chtějí – kteří rádi přijmou představu cizího člověka, v čem mají bydlet, a bez výhrad se s ní identifikují. Jenže to já jsem nebyl. Potřeboval jsem opak architektů a projektantů – tvůrce, kteří by bez výhrad přijali mou představu, v čem chci bydlet, a pomohli by mi s ní.“
Oslovil studenty architektury a designu. Nastínil jim svou vizi a nechal je, aby mu sháněli vhodné dodavatele a tipy. „Měl jsem jasnou představu o každém kusu nábytku. Rozkreslili jsme si ho do posledního detailu. Nato mi vybrali dodavatele například křesla plus vhodné vzory látky na potažení, aby výsledek odpovídal předloze. Takto jsme šli pokoj po pokoji, detail po detailu – a postupně se zhmotňoval neokoloniální styl, ovšem nejen vzhledem. Speciální týkové dřevo z Malajsie jsme nejen kartáčovali, ale i napouštěli vonnými oleji,“ ukazuje Martin Ditmar, který trval rovněž na ručně štípaném kameni, položeném venku i třeba v koupelnách, tak aby byl propojen celý prostor.
Vnitřní bazén začal napouštět z vlastní kopané studny s minerální vodou. Do zavlažovacího systému zahrady začal sbírat dešťovou vodu, používanou také ke splachování na toaletách. „Dbal jsem na nejmenší detaily, protože v nich je kouzlo Afriky. A dnes mě uspokojuje, že jsem to dotáhl k takovým maličkostem. Víte, investor mnohdy řeší jen celek, ne drobnosti. Ale já jsem věděl, že kompromis není možný. Afriku jsem si zamiloval a věděl jsem, že se tam nedostanu tak často, jak bych chtěl. A tak jsem si ji přenesl sem. Je to dům vzpomínek. Tenhle projekt, to jsem prostě já,“ rozpřahuje šťastně ruce a ani neví, jakou spojitost právě objevil s poselstvím z klinické smrti.
Jen moje?
Když ve své vile poprvé spokojeně...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům