Věříte v sílu odpuštění, nebo stále pochybujete? Možná si říkáte: „Jak mohu odpustit někomu, kdo mi tolik ublížil? To by přece nebylo fér, když je dobro na mé straně…“ Říká se, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Někdo tomu říká karma. V každém případě ale platí to, co již bylo řečeno nejen v knize Miluj svůj život. Tedy že na co se člověk soustředí, to roste. Proto je to jen na nás, kam se rozhodneme investovat svou energii. Zbytek práce už můžeme nechat na božích mlýnech. Ostatně, že boží mlýny opravdu fungují, se přesvědčil také podnikatel ROMAN CHOMÁT. V nejtěžších chvílích života, když stál u nemocničního lůžka nad umírající manželkou, zažil zradu, kterou nebylo snadné odpustit. Přesto to dokázal, pochopil karmu a nechal ji pracovat, a začal díky tomu znovu důvěřovat sám sobě i lidem ve svém okolí.
Cesta nahoru
Romanovi bylo jednadvacet, když se jako lodní hospodář a námořník dostal do arabských přístavů. „Naše diety dělaly jen dva a půl dolaru na den, z toho se tam nedalo žít. A tak jsme přirozeně obchodovali. Arabové měli zájem třeba o alkohol. Přivezli jsme ho v tancích. Arab přišel a zeptal se: ‚Kolik je toho uvnitř?‘ Mohli jsme zalhat, ošidit ho, protože do tanku neviděl. Jenže taky jsme věděli, že brzy by to zjistil a při procházce přístavem by si na nás někdo počkal. Ten pocit ‚Co řekneš, musí platit‘ ve mně zakořenil a nikdy jsem nikoho nepodvedl, protože jsem cítil, že by mě to nakonec stejně doběhlo.“
Z dětství si matně pamatuje svého dědečka. V Brně býval úzkým spolupracovníkem Jana Masaryka, než ten odešel na ministerstvo. To předurčilo soužení Chomátových za totality, která jakoukoli blízkost k Masarykovým považovala za přitěžující okolnost. Dům museli vyklidit, tísnit se ve dvoupokojovém bytě, žít od výplaty k výplatě, ale v malém Romanovi alespoň zahořely sny. Nejen být popelářem, jak většinou chtějí děti, ale stavět – hlavně velké domy, a ten první pro rodiče.
Když pak v roce 1989 padla železná opona a umožnilo se podnikat, třiatřicetiletý Roman Chomát vycestoval do Chorvatska na podnikatelský seminář, pořádaný Československou obchodní komorou, a seznámil se s pozdějším společníkem, s nímž začal využívat každou příležitost.
Nejprve je napadlo provozovat celní služby na hranicích. Když se však začalo mluvit o rozpadu republiky, rovnou vybudovali síť hraničních pracovišť na česko-slovenské hranici. Z původních 6 zaměstnanců brzy vyrostli na 450 a přirozeně přibývaly další činnosti. Když už operovali na hranicích, vyplatilo se založit kamionovou společnost, zasilatelství, stavět, obchodovat i zastupovat. Jakmile nějaká velká západní společnost hledala cestu do nové země, Romanův holding pomáhal, znal prostředí na východ od nás, mimo jiné se tak stal i exkluzivním vývozcem alkoholu z České republiky na nově vzniklé Slovensko. „Byli jsme přirozenou volbou, protože jsme obsáhli všechno od zajištění cla přes logistiku až po skladování, aniž by se cokoli ztratilo. Dokázali jsme za to ručit.“
V letech 1995 až 1997 dosahoval holding neuvěřitelné miliardy korun obratu.
„S manželkou jsme měli čtyři děti. Říkal jsem si: Čím víc bude činností, kterými se budu zabývat, tím lépe se to jednou bude krájet mezi děti. Netušil jsem, že na to nikdy nedojde,“ načíná Roman nejsmutnější fázi svého života. Nejtěžší, ale také nejpoučnější.
Poznání
To ráno odcházela jeho milovaná žena do nemocnice na banální operaci. Jenže ta se zkomplikovala. Z Banské Bystrice byla letecky přepravena do Prahy.
Byla jeden a půl roku na lůžku, Roman jeden a půl roku u lůžka. „Na Slovensku jsem měl stovky zaměstnanců, musel jsem létat do zahraničí, řešit provozní věci, ale současně jsem potřeboval být u ženy. Můj týden vypadal tak, že v pondělí ráno jsem odjel do firmy, kde mi asistentka nachystala všechno potřebné k podpisu, a po obědě jsem už ze Slovenska odjížděl, abych stihl být v Praze na vinohradském anesteziologicko-resuscitačním oddělení. Se mnou tam denně byly děti. Modlili jsme se. Nepomohlo to.“
Na nejtěžších životních chvílích je kruté i krásné, že pomáhají odhalit lidi. Jako by vichr, který po roce a půl boje odnesl i Romanovu ženu, současně sfoukl závoj přetvářky z jeho „přátel“. Jednoho dne totiž Romanovi zazvonil telefon a v něm byl udivený zástupce velké nadnárodní firmy: „Vy krachujete?“
Kde je úspěšný člověk, tam jsou i parazité. Kde je nápad, který vydělává miliony, tam se objeví i myšlenka ukrást ho. A příležitost dělá zloděje. „Zatímco jsem jezdil za manželkou do nemocnice, ředitelé jednotlivých divizí holdingu začali jeden po druhém odstřeďovat činnosti.“ Odstřeďovat, to je ovšem velmi diplomatické slovo. Přesnější by bylo „tunelovat firmu“.
Jeden z ředitelů například zavolal do nejznámější nizozemské firmy pro výrobu elektroniky a elektrotechniky, že „pan Chomát krachuje“. A protože jeho holding měl s Philipsem ujednáno výhradní zastoupení na dovoz zboží pro celou střední Evropu, domníval se tento ředitel, že bude snadné přesvědčit Nizozemce, aby totéž zastoupení svěřili jemu. Řekl jim: „Udělejme spolu dohodu. Já si ihned založím svou firmu a převezmu závazky pana Chomáta.“ Jenže u velkých firem to takto nefunguje. A my, prosím, fixujme tento okamžik.
„V byznysu s velkými hráči to funguje tak, že se vypíše tendr, a kdo ho vyhraje, s tím dohoda prostě platí. Co se jednou smluví, musí obě strany dodržet, děj se co děj,“ vysvětluje Roman. „Nějaký nahodilý telefonát to vůbec nemůže změnit. Naopak, takové jednání je okamžitým znakem nedůvěry vůči konkrétnímu člověku.“
A proč jsme to měli fixovat? Protože pak snáze pochopíme, proč Romana zradili právě jeho kamarádi.
„Kamarádi“
„Přirozeně jsem do pozic ředitelů umisťoval lidi, kterým jsem důvěřoval. Znal jsem je ze sportu, z dalších činností. Jinými slovy: Byli to lidé, kteří si ty posty NEZASLOUŽILI.“
Bingo! Přeloženo: Byli to lidé, kteří na ty posty neměli. Kteří se ocitli příliš vysoko a dostali závrať. A kteří zkrátka neodhadli své šance a přecenili své schopnosti. „Ten, který zavolal do nadnárodních společností, že krachuji a že on je potenciální nový obchodní partner, byl kamarád, se kterým jsem roky dělal karate. Spolu jsme dokonce trénovali malé děti. Aby měl práci, přijal jsem ho jako obchodníka, posléze ředitele.“ A nebyl to jediný případ.
„Další kamarád mezitím sám sobě nepozorovaně odprodal naše zánovní výrobní stroje za zlomek pořizovací hodnoty, a tím si vytvořil základní kapitál své nové firmy.“ Jiný se postavil před zaměstnance a vysvětloval jim, že Roman Chomát se už firmě věnovat nebude. Ať odejdou do jeho firmy. Čtvrtý se domluvil s jedním odběratelem, aby na sebe naskladnil Romanovo zboží za milion korun s tím, že „nemusí platit, protože Roman krachuje“. Z takto odkloněného zboží měl do vlastních podnikatelských začátků sortiment pro svůj nový obchod, aniž by za to zaplatil jedinou korunu…
Dělá se vám z toho špatně? Umíte si představit, že do toho by vám zemřel životní partner? Co byste udělali? Začali byste se mstít, nebo to nechali být? Roman Chomát zvolil moudrou možnost B. Nechal totiž pracovat karmu. Vy o ní ještě pochybujete? Brzy přestanete…
Síly mezi nebem a zemí
Když se dnes Roman ohlíží za minulostí, je udiven, že sny, ve které opravdu věřil a které si přál, se mu splnily. Snil o tom být námořníkem – stal se zaměstnancem u Československé námořní plavby. Snil o tom stavět domy – jeho stavební firma měla 250 zaměstnanců.
„Co si člověk dá do hlavy, to se mu splní,“ poznával hlavně v začátcích svého podnikání, kdy si se zákonem přitažlivosti dokonce hrál… „Během měsíce se mi na účtě otočil jeden milion korun. Žasnul jsem. Ale před spaním jsem si představoval tváře, které hledí na můj účet, kde je ještě víc. Pak tam bylo pět milionů korun. Pokračoval jsem. Najednou se tam protočilo deset milionů, dvacet. Úžasné bylo, že v mém přemýšlení nebyla chamtivost, ale čistá radost, že se firma ještě víc rozvine.“...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům