Kým se člověk potřebuje stát, aby uchránil své hranice? Musí snad získat schopnosti elitního vojáka v boji? Nebo se potřebuje maskovat či snad nasazovat drsnou tvář, aby si někdo druhý nedovolil se k osobní hranici přiblížit? Někteří lidé si nasadí masku. Ženy občas vystupují jako drsňačky poučené životem, které nic nepřekvapí, a někteří muži svou tenkou hranici schovávají za silná slova. Přesto to nestačí a hranici nedokážou uchránit. Důležité totiž není to, co se odehrává na povrchu, důležitější je to, co není na první pohled vidět. Pojďme se na toto téma podívat očima psychologa Petra Pachera, tedy z pohledu moderní psychologie v praxi.
Osobní hranice?
Věčné téma. Téma osobnostního rozvoje. Téma téměř každého člověka, které řeší v sobě samém. Navíc, když se dnes podíváme i mimo sebe samého, vidíme mnoho příkladů aktuálních (válečný konflikt na Ukrajině) i minulých (Afghánistán, Irák, Korea apod.). Vždy se jedná o narušení hranic. Útok na suverenitu. Jednoznačné porušení bezpečné zóny, která má pravidla, zákony, principy atd.
V souvislosti s geopolitikou je to poměrně jednoznačné. Mezinárodně uznávané státy mají respektované hranice, jednoznačně vymezené, graficky jasně manifestované a tudíž nedotknutelné. Některé země, které se obávají, že by se případnému útoku na suverenitu neubránily samy, jsou součástí mezinárodních paktů. To všechno přece víme. Ze zeměpisu a dějepisu. No ale co my? Co naše hranice? Jak je vymezit, když kolem nás je spousta vychytralců, kteří jen čekají na to, až se objeví někdo, komu by mohli „jezdit svým autem po trávníku“?
Dokonce i my sami, aniž bychom si to uvědomovali, děláme totožné kroky. Tím, jak se oblékáme (oblek vs. sportovní oděv), manifestujeme svoje hranice. Tím, k jaké subkultuře patříme nebo se kterou sympatizujeme (EMO, gothic, PUNK, RAVE, skinheads apod.), dáváme najevo svou příslušnost. Ne každý si toho však může všimnout. I když ruku na srdce: kdybyste měli obchodní jednání o koupi nového kopírovacího stroje pro Vaše kanceláře a přišel by obchodník s visáží absolventa noční technoparty, a ještě i takto oděn, nešlo by si nevšimnout. Nicméně řada drobných nuancí, které lze postřehnout, je často přehlížena právě proto, že lidé jsou buď ti chytrolíni, kteří čekají na příležitost překročit Vaše hranice, nebo je dotyčný protějšek tak zaměstnán vlastním příběhem, že Vám prostě nevěnuje dostatečnou pozornost.
Osobní hranice si představte jako linii kolem Vás, která odděluje bezpečné prostředí, které pro Vás představuje známé a prozkoumané místo, od vnějšího světa.
Pevný bod
Pojďme se vrátit k nám samotným. Začněme tím, že přijmeme postulát. Tedy nějaký pevný bod, od kterého se odrazíme. A pojďme si to udělat náročné tím, že přijmeme odpovědnost za to, že od nikoho nebudeme očekávat ani chtít, aby znal naše hranice. Na jedné straně to sice vypadá jako náročné až syrové, na straně druhé nám to však vyřeší všechny situace tím, že si jejich design budeme vytvářet sami podle vlastních přestav. Tím z toho přirozeně vyplývá i to, že pokud se cokoliv nepovede, bude to jen naše odpovědnost a nebudeme s tím zatěžovat nikoho jiného.
Tedy pokud jsme se shodli na tomto postulátu, chcete-li požadavku, můžeme směle vyrazit na cestu k sebeobjevování a osobnostnímu rozvoji.
Osobní hranice si představte jako linii kolem Vás, která odděluje bezpečné prostředí, které pro Vás představuje známé a prozkoumané místo, od vnějšího světa. Pozor! Nezaměňujte je s pojmem komfortní zóna!
Osobní hranice je místo, které ve Vás budí napětí, pokud se k němu někdo blíží svým chováním, například tím, co říká či jak to říká. Pnutí je tím větší, čím méně máte opečované Vaše vlastní ego-obranné mechanismy. Ti, kteří se o svůj osobnostní rozvoj starají pravidelně, poctivě a zdravě, reagují s mnohem větší časovou prodlevou nebo si napadání z vnějšího světa neberou vůbec osobně. Ostatní, kteří jsou snáze popudliví či snad již podráždění z jiné situace, kterou si s sebou přinesli, mohou začít reagovat rozladěně, aniž by se druhý k jejich hranicím vydal nebo snad blížil. „To si jen vytvořili domněnku, a už soptí.“
Už tedy víme, že osobní hranice je linie známého a bezpečného prostředí. To, co si potřebujeme k našemu stavu poznání přidat, je skutečnost, že tato linie není konstantní. Mění se v závislosti na tom, jak se cítíme.
No a s ohledem na to, že naše aktuální emoce ovlivňují naše hranice a také jejich pevnost, znamená to, že se potřebujeme stát také odborníky na naše emoce. Na to, jak se cítíme a proč se tak cítíme. Pojďme se podívat na dva konkrétní příklady, které nám pomohou ujasnit si, jak to může fungovat.
Příběh Petra
Petr je majitel středně velké prosperující firmy. Bude mu 50 let. Narodil se v druhé polovině doby totalitního režimu, který skončil v roce 1989, dozníval však ještě mnoho let poté. Ano, od Petra můžeme často slyšet, že mu vadí, že reaguje přehnanou emotivitou zejména v situacích, kdy není po jeho. Také vzápětí dodává, že ho to během školy a dospívání nikdo nenaučil a v rodičích viděl předobraz právě toho, co ve svém životě, manželství a ani rodině nechce. Jenže se takto chová. Když není po jeho, rozčiluje se. Někdy tak silně, že jeho spolupracovníci mají chuť okamžitě ukončit spolupráci, v blízkém kruhu kolem něj se lidé vlivem jeho extrémního cholerismu rozpláčou. Zvlášť, když si uvědomí, že vlastně nikdo pořádně neví, co je tedy to, co má být správně a jak to tedy vlastně má vypadat. Jemu samotnému to vadí, a když s ním vedete rozhovor v klidném a bezkonfliktním prostředí, je očividné, že by si přál s tím něco dělat. Poté se však vrátí do firmy či domů a situace se opakuje.
Ano, je zodpovědný za to, jak se cítí. Ano, je zodpovědný za to, jak pečuje o své hranice. Ano, je zodpovědný za to, co svým chováním a jeho projevy způsobuje ostatním. Navíc z pozice jeho postavení a zodpovědnosti za organizaci a lidi v ní přímo vyplývá, že má být Petrovou přirozenou součástí způsobilost zdravě pracovat se svými emocemi, aby mohl v tomto směru pomáhat a podporovat právě i lidi kolem sebe.
Ne, není akceptovatelné, aby se odvolával na to, že ho to nikdo nenaučil. Není akceptovatelné, aby svaloval odpovědnost za to, jak se cítí, na ostatní, se slovy „oni mě dnes tak naštvali“.
Navíc není k ničemu, když tohle chování bude v drobných obměnách aplikovat stále dokola, a poté, až nastane fáze relaxace, se bude obviňovat, vyčítat si to a omlouvat se lidem kolem sebe.
Příběh Marie
OSVČ pracující sama na sebe v organizaci, jejíž způsob fungování kopíruje principy Multi-Level-Marketingu. Do podnikání tohoto charakteru vstoupila až poté, co velmi úspěšně prodala podíl ve firmě, kterou s manželem vlastnila. I přesto, že by už nemusela pracovat, zejména s ohledem na to, jaké finance získal z prodeje firmy její manžel, který měl majoritní podíl, samotnou by ji to nebavilo. Na to, aby byla v...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům