O emocích jsme toho u nás publikovali už skutečně mnoho. Když uvádím „u nás“, myslím tím v essential college nebo v Institutu aplikované psychologie. Na druhé straně v oblasti emocí je toho tolik co prozkoumat, že je stále o čem psát. Zvláštní pozornost je potřebné věnovat tzv. similárním emocím. Tedy takovým, které jsou si velmi podobné. A to strach a obava rozhodně jsou.
Na úvod je nezbytné uvést, že emoce, pocity, nálady chcete-li, mají svá pravidla. Každá emoce, a že jich je tedy mnoho, má svoje vazby na další pojmy, které pro nás hrají klíčovou roli. Tedy každá emoce je vždy spojena s biochemií a fyziologií těla. Jinými slovy se každá emoce projevuje v tom, co se odehrává v našem těle za procesy, a také se projevuje tím, jaké látky jsou produkovány žlázami s vnitřní sekrecí (tzv. endokrinní žlázy) a následně kolují v těle, třeba v krevním řečišti. Při kontaktu s osobou, ke které máme silnou vztahovou vazbu (kupříkladu partner), produkujeme dopamin (radost), oxytocin (vzrušení), vazopresin (sympatie a následné objetí) apod.
Dále je každá emoce spojená s prožitkem. Tedy u výše uvedeného příkladu se během kontaktu s partnerem objeví v jednom okamžiku silné nadšení z toho, jak jsme ho dlouho neviděli a těšili se na něj.
Další spojení emoce je s výrazovou složkou. Tedy v tomtéž případě se na tváři objeví překvapený výraz nadšení a třeba i slzy štěstí.
Pokračujeme-li dále, každá emoce je spojená i s chováním. A v tomtéž příkladu můžeme pozorovat rychlý pohyb, až běh v ústrety druhému a vřelé objetí. To však není nic nového.
O čem se tolik neví, je fakt, že kromě výše uvedeného je každá emoce taktéž spojená s potřebou. A tato emoce vlastně představuje jakýsi signál, jenž nás upozorňuje na to, co opravdu potřebujeme. Skutečnost, že prožíváme nějakou emoci, tedy něco uvnitř cítíme, je velmi, skutečně velmi hodnotná informace o tom, co v danou chvíli opravdu potřebujeme. Takže třeba prožitek hněvu, i když se to leckomu může zdát jako nepříjemná emoce, obsahuje zpravidla skrytý signál, že si máme obnovit hranice. Neboť jsme dopustili, že se nám někdo za ně dostal, což v nás přirozeně vytváří silné napětí a máme tendenci se bránit.
Vybaveni tímto úvodem se můžeme směle pustit do konkrétních dvou emocí, které jsou si velmi blízké a často jsou buď spojovány dohromady, či zaměňovány jedna za druhou.
JAKO OBVYKLE U EMOCÍ PLATÍ DVĚ JIŽ ZNÁMÁ A NEPRŮSTŘELNÁ PRAVIDLA:
- Za to, jak se cítíme, jsme zodpovědní jen my sami.
- Žádná emoce není dobrá ani špatná, pozitivní nebo negativní. Emoce zkrátka a jednoduše je.
Strach
Užitečně nás informuje o tom, že jsme vystavení přímo hrozícímu či trvajícímu nebezpečí, které může mít až život ohrožující dopad. S ohledem na to, že je to jedna z evolučně nejstarších emocí, prošla minimální změnou. A obvyklá paleta reakcí organismu je zpravidla malá; útěk či útok. Jistě, závisí na tom, jak intenzivní uvedené nebezpečí skutečně je.
Jak jsem již napsal, je patrné, že útočné či útěkové reakce můžeme pozorovat nejen u lidí, nýbrž jsou také evidentní u zvířat bez rozdílu jejich druhu. Ano, i zvířata prožívají strach.
Strach je spojený s vjemy, které v přítomném okamžiku zaznamenáme; vyhodnotíme to zpravidla cestou amygdaly (párová mozková struktura) a podle intenzity nebezpečí reagujeme. Všimněte si, prosím, jak uvádím sousloví „v přítomném okamžiku“. Strach totiž nikdy jindy neexistuje.
U nás, lidí, oproti zvířatům, máme navíc myšlení a vůli. Tedy se na základě vjemu a jeho vyhodnocení ještě před reakcí můžeme rozhodnout, zda opravdu budeme reagovat takto černobíle, či jinak.
Je však fakt, že pokud odbočíme přímou reakci, která se evolučně nabízí, a například během náročné autonehody se místo útěku ovládneme a zůstaneme čelit situaci a třeba pomáhat ostatním, je zapotřebí prožívané emoce opečovat zdravě později, abychom si nevytvořili post-trauma, nebo dokonce post-traumatickou stresovou poruchu.
Obava
Odborná literatura se o této emoci vyjadřuje jako o formě strachu, která je méně intenzivní a je snadno zpracovatelná. Já s tím osobně souhlasím pouze v případě, že se jedná o základní obavy, které si dokážeme uvědomit a následně s nimi zdravě pracovat tak, aby nám sloužily. Jedná-li se o silné či zřetězené obavy, rozhodně je zapotřebí o ně pečovat ihned a leckdy pro jejich zdravé zvládnutí potřebujeme někoho, kdo nám s tím kvalifikovaně pomůže.
Obava se od strachu v podstatě liší tím, že je prožívaná totožně jako strach, ačkoliv neexistuje žádné přímo hrozící či trvající nebezpečí. Je totiž jen v naší mysli. Tedy konkrétně uvedeno se jedná o představy naší mysli, které jsme si vytvořili či jsme dopustili, aby nám je injektoval někdo jiný, a my k nim přistupujeme jako k vlastním vizím. A k těmto představám si připojujeme obavy.
Pro dotyčného člověka, který se obává, jak dopadne to či ono, není podstatné, zda vy to vidíte reálně, nebo ne. On to tak prožívá a nemá smysl mu cokoliv vysvětlovat, objasňovat, přesvědčovat apod. Pokud si to neuvědomíte a budete jednat intuitivně, obvykle způsobíte rezistenci, odmítání nebo rozladění, hněv, či dokonce vztek.
Je fakt, že o emocích bychom si mohli dny až týdny povídat nebo číst desítky až stovky knih. A pořád bychom se dozvídali nové poznatky a znalosti. Jen u nás na essential college trénujeme emoce 2–3 měsíce, aby jim klienti nejenom rozuměli, hlavně aby s nimi uměli být v přirozeném kontaktu, dokázali je přijmout a zdravě zpracovat. A to jak u sebe samotných, tak i ve všech vztazích, do kterých vstupují a chtějí je mít konstruktivní.
Pojďme se na to podívat ryze prakticky.
Prosím, vnímejte tyto podněty jako velmi zjednodušený návod, který není všespásný. Vždy klientům říkáme, že emoce je zapotřebí umět prožívat zdravě a vnímat je jako spojence. Tedy neexistuje generální pohled, který všem pomůže a zachrání je. Existuje jen individuální způsob, který si každý potřebuje zodpovědně najít sám a aplikovat jej v reálném životě tak, aby opravdu zjistil, zda je to jeho zvládání emocí zdravé a užitečné jak pro něj, tak často i pro ostatní.
JAK ZVLÁDNOUT STRACH U SEBE?
S ohledem na to, co jsem popsal výše, je postup zpravidla přímočarý:
- Zůstaňme si co nejvíce vědomi toho, že se nám TO děje právě teď, v přítomnosti.
- Pokud se nám vlivem síly či intenzity nebezpečí nebude dařit zůstat v ostražité pozornosti i přes vědomou snahu, nechme v klidu a bez studu reagovat naše tělo i mysl zcela intuitivně. Nechme jej převzít kontrolu, následujme jej, poradí si.
- Daří-li se nám být ve vědomé ostražitosti, máme napůl vyhráno. Stačí se nyní rozhodnout podle následující prioritizace:
a. Jestli jsem v ohrožení, potřebuji přežít.
b. Pokud nejsem ohrožen na životě, chci být prospěšný jiným?
c. Pokud chci být prospěšný jiným, jak to udělám, abych nebyl ohrožen na životě?
Poté zpravidla ihned následuje...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům