Zaujala vás teorie o sabotérech z knihy Pozitivní inteligence? Napadlo vás, jak jednoduchý by byl náš život, pokud bychom neměli žádný vnitřní hlas, který by nás neustále sváděl z cesty za lepším životem? Přirozeně nás proto může napadnout otázka: Proč vůbec takové sabotéry máme, když nám tolik škodí? Nebylo by jednodušší sabotéry jednou provždy vymýtit? Nebyl by potom život jednodušší?
PETR CASANOVA ve svém článku objasní jejich smysl i způsob, jak si na ně posvítit, abychom je zvládli oslabit.
Dítě
Příroda je velice moudrá. Každému z nás dala do vínku mnoho dočasných pomocníků, abychom vůbec přežili dětství. Než se narodíme, jsme přirozeně vyživováni pupeční šňůrou, kterou po narození už k ničemu nepotřebujeme. Než se v raném věku dostatečně vyvine náš zažívací systém, přirozeně se pro nás v těle matky vyrábí mateřské mléko, které posléze zanikne. Než se v našich maličkých ústech vytvoří dostatek místa pro velké dospělé zuby, přirozeně nám rostou prozatímní pidi zuby mléčné, které ve správný čas vypadnou.
Ve všech případech náš tělesný vývoj probíhá tak, že průběžně zanikají mechanismy staré, doposud skvěle sloužící, a jsou nahrazovány novějšími, které více vyhovují nadcházející etapě života. Funguje to tak v těle, mělo by to tedy fungovat i v mysli. Jenže tohle za nás příroda neudělá. O své duševní zralosti totiž rozhodujeme my sami.
Zatímco tělesná zralost je dána objektivními parametry a řídí ji příroda, duševní zralost si vytváříme sami. Život se stará pouze o to, abychom rozvíjeli svůj mozek. Zahrnuje nás změnami, výzvami, překážkami a náměty k zamyšlení, nutí nás chybovat, tedy uplatňovat svou základní lidskost, a z chyb se poučovat. To je starost přírody. Ale myslet musíme sami.
Navenek se zdá až legračně samozřejmé posouvat svůj rozum, neponechávat si dětinské, dávné myšlení. Přece také po zbytek života nenosíme sádru, do níž nám ukotvili ruku zlomenou v dětství. Také si do pusy nelepíme zpátky mléčné zuby nebo si k břichu nepřišíváme pupeční šňůru, která už jednou dosloužila. Proč nic z toho neděláme? Protože by nás to limitovalo v našem pohybu, růstu, rozvoji. Protože nic z toho naše tělo nepotřebuje. A podobné je to se sabotéry, které máme od dětství. Potažmo v člověku přežívají už celou historii.
Pračlověk
Naši sabotéři mají opravdu dlouhé kořeny. Pračlověk je v sobě rozvíjel a chránil, protože mu umožňovali přežít. Když se v džungli pohnulo listí blízkého keře, sabotér ho přiměl vzít nohy na ramena v přesvědčení, že hrozí reálné nebezpečí – že tam číhá šelma chystající se k útoku.
Pračlověk žil zásluhou sabotérů v neustálých pochybnostech a strachu, jako známe dnes. Ale vykládal si své hlasy jako nápomocné. Věřil jim.
Ačkoli se v devadesáti devíti případech ze sta ukázalo, že například sabotér Bázlivec se mýlil a žádná šelma za křovím nebyla, v tom jednom zbývajícím, o kterém se doslechl z vyprávění jiného kmene, opravdu na pračlověka vyběhla šelma a sežrala ho zaživa. Bázlivec tak neoslabil, ale posílil, přestože se v devadesáti devíti procentech případů mýlil. Pralidé si od té doby trvale dávali pozor na pohyb listí.
Kdyby je sabotéři obecně nedonutili mít sklon k negativitě, naši prapředkové by s každou skutečnou akcí čekali až na hrozbu, která se opravdu naplní. Pak by ovšem patrně neměl kdo psát ani číst tyto řádky…
Sabotéři nás varují před něčím, co by se mohlo stát. Neznamená to, že se tak stane. Co potřebujeme, je nejen automaticky vnímat možné hrozby, ale také je tvůrčím způsobem interpretovat. Jenže toho nebyl schopen pračlověk a není toho schopno ani dnešní narozené dítě. Naštěstí. Proč tvrdím „naštěstí“? Proč mají sabotéři své oprávněné dočasné místo v hlavě dítěte?
Efekt dýchacího přístroje
Představme si dítě, které pociťuje nedostatek pozornosti a lásky ze strany svých rodičů.
Nemít sabotéry, dospělo by k závěru, že má rodiče, kteří neumějí dávat najevo dostatek pozornosti a lásky. Že to jsou jen chybující lidské bytosti. Že se přes pokročilý věk a rodičovský stav stále učí. Takové poznání máme dnes jako dospělí. Neděsí nás. Chápeme ho.
Ale v hlavě dítěte by mohlo vyvolat paniku.
Psychologové v této souvislosti mluví o efektu dýchacího přístroje. Kdyby si měl potápěč plně uvědomit, co všechno se může stát pod hladinou, kolik možných technických poruch může mít jeho dýchací aparatura, a že každá z nich může ukončit jeho život, nejspíš by se strachem ani neponořil. Podobně by patrně žádný cestující nenastoupil do letadla, neusedl za volant automobilu, nevyslovil své „ano“ při oddávacím obřadu. Vždycky je totiž nějaké riziko a „nemusí to vyjít“. Člověk není dokonalý a lidský svět už vůbec ne.
Na tuto primitivní strunu hraje terorismus. Odpálí-li se někde atentátník a tato zpráva se rozšíří po celém světě, vytvoří se v automaticky smýšlejících lidech představa pračlověka, že se to může stát i jim, kdekoli, kdykoli. Zachvátí je strach.
Proto máme v hlavě sabotéry i Mudrce. Sabotéři obracejí soustředěnost člověka lživým směrem. U dítěte je to nutné. Vnutí mu myšlenku, že nedostateční nejsou rodiče, ale dítě samo, a že má na sobě pracovat, aby si dostatek pozornosti a lásky svých rodičů zasloužilo. Teprve jak roste a zmoudřuje (rozvíjí v sobě Mudrce), postupně opouští pocit, že vinné je pouze samo, ztrácí iluze o svých rodičích a osamostatňuje se. Porovnejme to s následky, které by přinesl opačný vývoj, kdyby dítě od začátku vidělo chybu v rodičích. Patrně by na sobě ani nezačalo pracovat, s ukazováčkem trvale zapíchnutým do „špatných“ rodičů.
Přítel nepřítelem
Žádný člověk není dokonalý. Ani rodiče. Ti neskládají žádné dovednostní zkoušky ani testy vzdělanosti, dítě mohou mít, jakmile jim to biologie umožní.
Existence sabotérů v hlavě dítěte způsobuje, že se vůbec dítě nechá někým vést, že někomu zpočátku až absolutně věří. Kdyby od začátku vědělo, že rodič není dokonalý, často jen hádá správnou cestu a vnitřně si někdy není jist ani svou vlastní životní cestou, nastal by na světě obrovský chaos.
Proto také prvními, kdo v nás sabotéry probouzí a ve větší nebo menší míře aktivuje, jsou naši rodiče, respektive osoby určené k naší výchově. Vedou nás metodou strachu, vytvářejí nám různé potíže až traumata. Protože sami nejsou dokonalí, zblízka nás seznamují se svými vlastními sabotéry. Ty buď přebíráme (napodobováním rodičů v jejich slabostech), nebo těmto rodičovským sabotérům tvoříme vhodné protějšky. Příklad: Rodič se silným Soudcem pěstuje v dítěti silného Utěšitele....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům