Sebeláska a sebedůvěra skrytá v sebepřijetí

Téma sebelásky mi je velice vlastní. Myslím si a především cítím, že kdybychom tuto „vlastnost“ byli schopni mít všichni, svět by byl krásnější. Sám s tím někdy bojuji a podmiňuji lásku k sobě samému výkonem, který podám. Ale to je právě náš nezdravý vzorec. „Ovládá“ nás v rozpoložení, zda budeme, či nebudeme v pohodě. Pokud si tento pocit uvědomíme, přestane nás ovládat. Teprve pak jsme vyhráli.

Je to jednoduché. Pokud se přestaneme řídit pocitem, že jsme dobří díky něčemu, uvědomíme si, že jsme dobří už tímto samotným uvědoměním, a díky tomu se již nemusíme s nikým srovnávat nebo kohokoliv napodobovat. Můžeme být sami sobě ukazatelem, co chceme a co nás naplňuje.

Pak se u nás samých může vytvořit sebedůvěra a důvěra v naši cestu. Zjistíme, že i když svou cestu na chvíli ztratíme, tak ji zase budeme umět najít. Proč? Protože se nedefinujeme „pozlátky“, která jsou kolem nás, námi vytvořena. Definujeme se tím, kdo jsme my sami uvnitř nás samých. Je to dáno tím, že známe své plusy i mínusy a chceme s nimi nakládat tak, abychom se cítili sami se sebou v míru nebo ve větší harmonii.

Pak se může stát, že se sami přijmeme. Jak? Jednoduše se tak stane. Díky cestě, kterou jdeme. Cesta sama nám nabídne přijetí, protože tu není nepřátel, je tu více lidí s nabízející pomocí a láskou. Jen to my sami si neustále vyhledáváme pár „exotů“, kteří nám jakoby ubližují, a dáváme jim svou energii. Co se ale stane, když se po většinu času na tyto „exoty“ a vábničky vykašleme? Stane se jediné: Začneme cítit sami sebe. Potřebujeme se zaměřit na to, co doopravdy cítíme. Cítit je umění, schopnost. Bohužel opravdově cítit už moc neumíme. Neumíme to právě proto, jelikož jsme podlehli mýtu a uvěřili, že se musíme cítit dobře jen tehdy, když někoho porazíme, předčíme. Proto porovnávání ve školách, které nás formuje, proto porovnávání ve sportu a ekonomice. Jak to říká Jarda Dušek (což má od indiánů): „Ten, kdo se porovnává s druhým, nepochopil, co je jeho dar.“

Vzájemné porovnávání a hledání uznání v okolním světě je špatná cesta. Není nikde dokázáno, že když určitým způsobem prorazím, tak to znamená, že jsem lepší. Je to jen další představa o mně samotném, kterou jsem vyplnil, abych nemusel znát svou opravdovou cenu, hledat a najít svůj opravdový dar, který mě naplňuje na každodenní bázi. Každou minutu mého konání.

Ale pokud opravdově cítíte a pokud se rozhodnete toto cítění podpořit svým konáním, tak najednou víte, že to, co se děje ve vašem životě, je směr, kterým chcete jít. Je to váš směr, a ne směr vašeho okolí. Protože se to děje samo od sebe, jste ve flow a nemusíte nad tím přemýšlet. Je to podobné jako ve sportu, když se oprostíte od trash talk, od potřeby vyhrát a jste vděční za to, že tam jste přítomni. A děje se to. Najednou jste lehčí, radostnější, milejší i pro druhé. A to je cesta sebelásky, sebedůvěry a sebepřijetí.