Říká se, že do prvního roku života děťátko neví, že ono a máma jsou dva různí lidé. Jeho identita je od početí srostlá s máminou a pozvolna se odpojuje až dlouho po narození. Tím vzniká náš první vztah na světě – já a máma.
Vztah s mámou za rozbřesku života odlije v hlubině našeho psyché základovou desku našeho vlastního vztahu k sobě samým, a tím i k druhým. Jsou-li mámou a okrajově tátou naše potřeby něhy, blízkosti a bezpečí nasyceny, bude nás po celý život doprovázet vědomí vlastní hodnoty.
Pokud se to ale nepovede, mozek se přepne do nouzového režimu a rozvine si v našem psyché jeden ze tří náhradních plánů pro získání vědomí vlastní hodnoty, díky kterým se z nás stane primárně buď sebezáchovný, vztahový, nebo skupinový (sociální) jedinec. Optimální by bylo mít tyto tři plány vyvážené a dokázat si nad nimi udržet nadhled. Většinou to ale dopadne tak, že jsme tím nebo oním režimem unášeni a řízeni jako autopilotem.
Sebezáchovný typ
Silně sebezáchovní lidé se ve vztazích projevují sebestředně až necitlivě. Obtížně navazují hluboké a empatické vztahy. Jsou napovrch opancéřovaní, ale hluboko uvnitř plní strachu. Je pro ně typické akumulování věcí, dělání si zásob a nedělení se s druhými, dokud sami nepociťují dostatek. Umí výborně rozpoznat a pojmenovat své potřeby. Očekávají, že druzí to budou umět také a nebude nutné to z nich tahat jako z chlupaté deky. Potřebují prostor, kontrolu a cítit se zajištění. Nejlépe ze všech umí trávit čas sami se sebou a užít si ho. Pletou si ale sebelásku se zahleděností do sebe.
Předpokládá se, že sebezáchovný plán mozek spustí, pokud miminko při porodu nebo v řádu minut až hodin po něm prožívá existenční strach nebo musí náhle bojovat o život. Prudká ztráta bezpečí, které ho obklopovalo v bříšku mámy, zaseje do rané mysli semínka přesvědčení, že se děťátko musí předně postarat o sebe samé, ohlížet se hlavně na sebe, a tudíž jednat sebezáchovně.
Partnerské motto silně sebezáchovných lidí zní: Až mi bude dobře, tak se možná postarám o tebe.
Vztahový typ
Hotovým opakem sebezáchovného člověka je člověk vztahový. Silně vztahoví lidé jsou romantičtí, svůdní, pečující, empatičtí a obětaví. Pro svoji spřízněnou duši – posvátnou druhou polovičku – udělají cokoli. Touží prožívat porozumění, sounáležitost, propojení, osudovost.
Silně vztahoví lidé se lepí na svého partnera jako chobotnice a potřebují ho mít jen pro sebe. Vše chtějí dělat s ním a pro něj. Žijí vztahem. Neumí být sami. V jádru bývá jejich láska manipulativní, protože podvědomě to všechno dělají hlavně proto, aby si vyzískali určitou odezvu. Vědomí své vlastní hodnoty totiž nabývají z toho, jak se k nim chová druhý. Mnohdy je pak pro jejich pojetí lásky vhodnější pojmenování závislost.
Kořenem vztahového režimu je podle této teorie nedostatečná přítomnost, péče a zájem ze strany mámy v prvních týdnech až šesti měsících života. Děťátko, které žije v domnění, že jsou s mámou jedna bytost, tak bez mámy prožívá odlomení části sebe. A tuto odlomenou část pak bude po zbytek života hledat v někom druhém. Propadne vztahu.
Partnerské motto silně vztahových lidí zní: Dobře mi je jenom s tebou. Bez tebe nemám význam.
Sociální typ
Třetí nouzový plán na získání vědomí své vlastní hodnoty se nazývá skupinový neboli sociální. Zatímco u sebezáchovného...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům