Byli jste někdy ve společnosti svědky neslušného či snad nečestného chování? Co se vám tehdy honilo hlavou? Měli jste v sobě dost odvahy říct svůj názor, nebo jste raději dělali, že se vás to netýká? Podobnou zkušeností si prošel autor rubriky SOBĚLÍDREM Petr Štěpánek, který se ve svém příspěvku podělí o nedávný zážitek a jedno velké zamyšlení.
Strach na dětském hřišti
Říká se, že děti mají vrozené jen dva strachy. Strach z hlasitých zvuků a strach z pádu. Všechny ostatní strachy si osvojí až za života. Jako malé se dětičky nebojí, co si kdo o nich pomyslí, když ve snaze naučit se chodit tisíckrát spadnou. Nebojí se nových věcí ani změn. Každou zkušenost vítají s radostí a milují poznávat a objevovat. Nemají strach selhávat. Tisíckrát si naberou lžíci jídla a při vkládání do úst z ní vše vysypou. A nepřestanou, dokud se to nenaučí. Nebojí se, že by to znamenalo, že jsou nešikovné nebo neschopné. Žádné takové hodnocení ani mínění o sobě nemají. Děti se cítí hodnotné, dokud je někdo nenakazí myšlenkou, že nejsou.
Před rokem jsme jednoho nedělního listopadového odpoledne vyrazili s dětmi na procházku podél řeky Bystřice, která se v Olomouci vlévá do Moravy. Vzduch byl studený a poletovaly v něm poslední listy loučícího se podzimu. Na závěr procházky jsme naše děti vypustili na hřišti u řeky a nechali je, ať objevují, poznávají, zkoušejí a zkoušejí znovu, cokoli se jim nepovede napoprvé.
Po chvíli na hřiště přišly dva páry se sedmiletým synem jednoho z nich. Jeho otec, mohutný chlap se širokými rameny, kanadami a bundou bomberkou, si začal ze svého malého hubeného synka utahovat. Všem jeho pokusům přitáhnout se na hrazdě a udělat přemet se smál. Shazoval ho a opakoval mu, jak je neschopný. Na mámě bylo vidět, jak nepříjemné jí to je, ale také bylo patrné, že má o sobě malé mínění, a proto si našla partnera, který jí to potvrzoval. Teta chlapce s partnerem se k sobě měli způsobem, který se na veřejnosti většinou neukazuje, natož na dětském hřišti. Neviděl jsem je pít, ale na očích jim všem čtyřem bylo vidět, že k lahvi nemají daleko.
Otec si svého syna v jednu chvíli zavolal a nařídil mu, ať jim udělá fotku. Páry se k sobě naklonily a kluk se snažil nejlépe, jak uměl, předejít dalšímu ponižování. Marně. Otec si našel záminku v tom, že držel mobil nakřivo, a začal chlapci láteřit, jaký je marný hlupák. Když mu kluk mobil podával nazpět, bylo vidět, jak kolem otce opatrně našlapuje, aby ho nerozhněval.
Získat odvahu
Vstal jsem a šel jsem si s nimi promluvit. Postavil jsem se před ně a zeptal se otce, co si myslí, že z jeho synka vyroste, když ho pořád jen shazuje a sráží? Pak jsem mu osvětlil, že rodiče jsou pramenem sebedůvěry, pocitu bezpečí a přijetí a s klukem to půjde celým životem. Nakonec jsem dodal, že nemusí na svém synovi opakovat chyby svých rodičů. Chlapec se chvěl dojetím, že se ho někdo zastal. Mámě se v očích zaleskly slzy. Otec vstal, podíval se mi zarmouceně do očí, pak mi podal ruku, chlapci se omluvil a mně poděkoval.
Přesně takto se to nejdřív odehrálo v mých představách. Jenže já jsem nevstal a nešel jim to říct. Zůstal jsem sedět, protože moji mysl zaplnily jiné představy – jak dostanu do držky, jak se volá policie, jak toho chlapa žaluji za napadení, jak se mstí. Měl jsem navíc s sebou ženu a dvě maličké holčičky. Ano, to je pádný důvod se nevměšovat, ujišťoval jsem svoji vyplašenou mysl.
Za chvíli skupinka odešla a mě dodnes mrzí, že jsem se tehdy malého kluka nezastal. I kdyby se moje slova k jeho otci ukázala jako mluvení do dubu, ten kluk by zažil, jaké to je, když se ho někdo zastane. A možná by mu taková zkušenost zasela do mysli něco lepšího než soustavnou kritiku a třeba by jeho budoucnost nabrala lepší trajektorii než tu, kterou mu...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům