V předchozím článku jsme se seznámili s příběhem Martina Ditmara, který jednoho dne naskočil do rozjetého vlaku s názvem Kariéra a nebyl schopen vystoupit. Stačilo opravdu málo a za své vyčerpání mohl zaplatit cenu nejvyšší. Nyní se podíváme na zkušenosti JIŘÍHO HALOUSKA, zakladatele softwarové společnosti IRESOFT. I Jiří si prošel velkou životní změnou a dnes svou roli ve firmě chápe jako pozici někoho, jehož úkolem je pečovat o nadšení lidí v týmu.
Co Jiřímu pomáhá zvládat svou roli nejlépe, jak umí, a jak udržuje vnitřní plamen, je tématem dalšího článku.
Práce s vnitřní energií
Když se pozorněji podíváte na lidi okolo sebe, poznáte, kolik energie v sobě mají. Na jedněch možná spatříte, jak úplně sálají, vyzařují energii, usmívají se, chodí vzpřímeně, div u toho netančí. Jejich entuziasmus je až nakažlivý. Po setkání s takovým člověkem sami pookřejete, protože na vás kousek té energie přeskočil. U jiných zase můžete pozorovat ztrhaný a unavený výraz ve tváři, jako by nesli na svých bedrech tíhu světa. Sice se navenek snaží tvářit, že to zvládají, ale nejspíš se drží jen pevnou vůlí. Moc energie v nich nezůstává a vy si říkáte, jak dlouho to asi vydrží. Pokud jste dostatečně empatičtí, tak po setkání s takovým člověkem můžete mít pocit, že i vám trochu energie ubylo.
Rozdíl je v tom, jak každý z nás dokáže pracovat se svojí vnitřní energií. A v jakém módu udržitelnosti fungujeme. Vyhoření je pak stav, kdy nám dojde životní šťáva, kdy všechno palivo vyhoří a už není co pálit. Můžeme si to jednoduše představit tak, že jsme jako nabitá baterka, nebo ještě lépe akumulátor. Na jednu stranu neustále odčerpáváme energii tím, že pracujeme, snažíme se naplnit očekávání lidí okolo sebe, ale i přísná očekávání od nás samotných, snažíme se někým stát, vše v životě stihnout a taky trochu běžet ten krysí závod. Na druhou stranu se potřebujeme neustále dobíjet, abychom měli odkud brát. Dobíjet se můžeme buď nárazově, nebo opakovaně. Je spousta aktivit, které nás krátkodobě dobíjí, jako třeba jít na skvělý večírek, dát si tabulku čokolády nebo třeba vyrazit na letní dovolenou k moři. Existují také aktivity dlouhodobější, které nás budou dobíjet průběžně: například když pracujeme na něčem smysluplném, když se dostáváme do flow, když zažíváme zdravé vztahy s ostatními nebo třeba když prožíváme vděčnost.
Každý máme jiné osvědčené způsoby, které nám fungují. Klíčová otázka je, jestli je naše práce s energií udržitelná a jestli minimálně tolik energie, kolik vydáváme, umíme bez problémů průběžně dobíjet. Lidé, kteří dobíjí energie víc, než kolik vydávají, pak ze sebe vyzařují radost a entuziasmus. Pro ostatní jsou sice trochu podezřelí, protože vypadají, jako by „na něčem jeli“. Nicméně právě u nich můžeme najít recept na jejich životní optimismus. Moje okolí mě za takového člověka považuje, tak se s vámi rád podělím, co dělám možná trochu jinak, a to jak v osobním životě, tak ve firemním prostředí.
Čas na zastavení
Abychom vůbec tušili, jak jsme na tom s vlastní energií, je potřeba se naučit dělat checkpointy. Je to stejné, jako když chcete zjistit, jak máte nabitou baterku. Zmáčknete tlačítko a dozvíte se, jak jste na tom. Důležité je neptat se svého ega a mysli, protože ty si jedou svůj příběh o dokonalosti, bezchybnosti a důležitosti. Potřebujeme se zeptat svého já, své identity. Na chvíli se zastavím, vystoupím ze svých rolí, ztiším mysl a jen pozoruji. Stačí mi k tomu, abych byl na chvíli sám a mohl si dovolit být sám se sebou. Sednu si, zavřu oči, nadechnu se, vydechnu a zadržím dech. Po několika opakováních se zklidním. Vystoupím ze své mysli a sleduji sám sebe. Jako byste se sami na sebe dívali z výšky několika metrů, a přitom jste se dívali na „jiného člověka“. Nechali jste ego tam, jste odpojeni, jste v roli pozorovatele a zvídavě se ptáte. Kolik energie a síly má tamta osoba? Netrápí se? Nebolí ji něco? Jak dlouho asi vydrží jet současným tempem? Žije udržitelně ať už ve vztahu k sobě, nebo i ke svému okolí? Jakého člověka tam před sebou vidíte? Tento checkpoint nemusí trvat dlouho. Jde o pocit. Funguje mi to jako důležitý indikátor a zpětná vazba, jestli není potřeba v mém životě něco upravit, než by bylo příliš pozdě.
Rychlé vybíjení
Když si identifikujete, že vám dochází energie, můžete začít zkoumat, jak jste se do tohoto stavu dostali. Sám jsem si u sebe objevil několik nezdravých přístupů, které mě opakovaně vedly k silným úbytkům energie. Když tyto postoje a návyky začnete měnit, uvidíte, že vám bude zůstávat více energie. Je to, jako když vyměníte klasickou 100W žárovku za 10W LEDkové světlo.
Teror příležitostí
Je to nenápadné, plíživé. A najednou zjistíte, že toho máte až nad hlavu a už to nezvládáte. Jak se to mohlo stát? Děláte na něčem, a najednou se objeví skvělá příležitost, která na první pohled vypadá v souladu. Řeknete si: Jasně, když už to dělám, tak udělám i tohle, protože to dává smysl a nechci to dodělávat a pak se k tomu vracet, navíc už jsem to stejně dlouho chtěl. Jedna drobná odbočka, druhá odbočka, třetí odbočka… Neustále odbíháte z cesty jako pes, který se nadchne pro každý podnět. Začne se to pomalu, ale jistě nabalovat a postupně se vám rozšiřuje záběr toho, co řešíte. Najednou z toho je moloch, do kterého byste se od začátku nepouštěli. Pak jste buď paralyzováni a začnete prokrastinovat, nebo zatnete zuby a vydáte se kompletně z veškeré energie.
Představte si takovou situaci z osobního života. Chcete postavit zahradní domek. V průběhu stavby se objeví neodolatelná příležitost koupit výhodně nádrž na vodu. Tak si řeknete, že když už stejně stavíte, tak uděláte i nádrž, alespoň lépe využijete vodu ze střechy stavěného domku. Máte vykopáno, pokládáte do jámy nádrž, bavíte se o tom s kolegy v práci a dojde vám, že by bylo fajn tam dotáhnout i vodu ze střechy domu. Tak objednáte i okapy a rovnou se pustíte do tohoto podružného projektu. Jenže když už jste na střeše, přijde manželka, která se vás zeptá, proč rovnou nevyměníte tu starou střechu. Přeci teď neuděláte jen okapy, když o výměně střechy se bavíte už pár let. Ze zahradního domku je najednou projekt větší, než jste vůbec chtěli. Asi si řeknete, že se to dalo lépe naplánovat, ale příležitosti a nápady se objevují v průběhu a častokrát vznikají od dalších lidí okolo vás. Jeví se jako nevyužité příležitosti. Najdou si vás a záleží jen na tom, jak se k nim v tu chvíli postavíte. Začíná to většinou větou: „Když už…, tak…“
Říkám tomu teror příležitostí. Jednoduše nedokážete odmítat nabalující se úkoly a příležitosti, které potkáváte po cestě, až dojdete do stavu, že všechny své závazky nemůžete zvládnout. Jak z toho ven? Když znám své ANO, pak umím říkat NE. Když vím, čeho chci dosáhnout a proč, pak si za tím jdu. Už dopředu počítám s tím, že mě po cestě budou potkávat lákadla, aby mě svedla z cesty. Není to o tom nenaslouchat a mít klapky na očích. Každý nápad je fajn vyslechnout, porovnat s původním záměrem, odhadnout jeho složitost a přínos a vyhodnotit. Ale pokud by to mělo zásadně prodloužit dosažení výsledku, tak je za mě v pořádku říct NE. Jeden z agilních přístupů říká: Pojďme s minimem energie udělat něco, co již přináší hodnotu, a pak to můžeme dál vylepšovat. Na tomto přístupu je krásné, že šetříte energii, vidíte za sebou brzy výsledky a získáváte zpětnou vazbu před dalším vylepšováním.
To dáme
Tento bod souvisí s předešlým. Tentokrát to ale nejsou nevyužité příležitosti, ale naivní optimismus. Každý jsme součástí okruhu lidí, se kterými spolupracujeme. A tito kolegové od nás něco potřebují, protože mají své priority. Vypadá to jako drobnost, tak to neodmítnete, ale určitě už jste slyšeli průpovídku, že „tisíckrát nic umořilo osla“. Najednou zjistíte, že děláte na dvaceti různých úkolech a už nevíte, kam dřív skočit. Do toho potřebujete dělat i svou normální práci. Přijde pocit sklíčenosti, frustrace a snažíte se to dohánět tím, že práci věnujete víc a víc času na úkor osobního života. Postupně vám začnou docházet síly a vy nevíte, jak z toho ven.
Víte, jak to poznáte? Kdybyste si udělali výše zmíněný checkpoint, tak byste zjistili, že už teď nejste OK. A přesto na další potřebu svého kolegy reagujete se zaťatými zuby větou: „To dáme.“ Nechcete přeci působit v roli nespolupracujícího, neochotného nebo neschopného. Problém je buď v tom, že se neumíte ozvat a říct NE, nebo jste naivní optimista. Nedokážete odhadnout svoji mentální kapacitu, nemáte přehled, kolik toho řešíte, a z minulosti jste si nevytvořili zdravou zkušenost, na jaké úrovni jsou vaše dovednosti. Ať tak, nebo onak, je potřeba si přiznat, že si za to může každý sám. Pokud máte pocit, že za to můžou ostatní, pak se nacházíte v roli oběti a odevzdáváte svůj život do rukou ostatních. Tento přístup není pro vás užitečný.
Kudy vede cesta ven? Potřebujete jako tým i jako jednotlivec vědět, na čem pracujete a k čemu jste se zavázali. Ideální je to mít i ve vizuální podobě, ke které se můžete vracet. Díky tomu se můžete vždy lépe rozhodovat, jestli nový úkol přijmete, nebo otevřete diskuzi a vyměníte jej za jiný. Život je přece o prioritách. Byť to často a rádi schováváme za větu „Nemám čas“, tak pravdou je, že času máme všichni stejně – 24 hodin za den. Jen máme každý jinak nastavené priority. Až znovu budete někomu říkat, že nemáte čas, zkuste si místo toho říct větu, že máte jinak nastavené priority. Zní to divně, ale touto větou se posunete z role oběti, která je vláčena okolnostmi, do role tvůrce, který s tím může něco udělat.
Celé je to o nastavení priorit. Říká se, že kdo má více než 5 priorit, nemá žádnou. A co je vlastně to nejdůležitější? To si musíte umět zodpovědět sami nebo se na tom umět shodnout v rámci týmu. Když si seřadíte úkoly a projekty podle priorit, pak nevyhnutelně dojdete k bodu, že někde budete muset udělat tlustou čáru a říct si: Toto nad čarou zvládnu a zaměřuji na to pozornost a toto pod čarou...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům