Strach a stres prožíváme čím dál častěji. Zejména se strachem jsou v posledních letech naše subjektivní světy až extrémně konfrontovány. Čím dál více lidí vyhledává pomoc odborníků, a stejně tak roste i spotřeba antidepresiv. Je to snad jen fenomén současnosti, nebo její přirozená součást? Proč se tak děje? Jak pracovat se svým vnitřním světem, abychom se ve strachu neutopili? Na tyto otázky odpovídá MARIAN JELÍNEK ve své rubrice Umění sebekoučinku.
Dva strachy
Na Newton College, kde vyučuji, vyplňovali prváci takový seznamovací test. Jedna z mých otázek zněla: „ČEHO SE V ŽIVOTĚ NEJVÍC BOJÍTE?“ Osmnáct z dvaceti odpovědělo: „Neúspěchu.“ Divil jsem se. „Vy se nejvíc ze všeho nebojíte války nebo rakoviny? Navíc, jak chcete v životě uspět, když se bojíte neúspěchu? Přece musíte být neúspěšní, o tom je škola života.“
Když jsem nad tím přemýšlel, pochopil jsem, v čem vězí problém. Studenti samozřejmě vědí, že neúspěch je přirozenou součástí každého života. Vědí to, ale přesto mají z neúspěchu strach. Je důležité si uvědomit, že stejně jako neúspěch, tak i strach je přirozený. Otázka zní: Co v nás strach vyvolává? V případě mých studentů to bylo způsobeno silnou emocí napřímenou k cíli.
Člověk musí rozeznat dva základní druhy strachu. Intuitivní strach, to je STRACH o HOLÝ ŽIVOT. Pochází ze starších typů mozku, ještě z plazího, a chrání nás před zničením těla. Tento strach se ozývá, když dítě vyleze na střechu a chce přeskočit na vedlejší. Jestliže je proluka mezi domy čtyři metry a nejdelší skok dítěte byl třímetrový, má přirozený intuitivní strach, který mu zabrání v úrazu nebo zabití. Bohužel, společnost stále více zaplavuje ten druhý strach, strach racionální, STRACH o EGO.
Někdo by možná řekl, že je to strach, kdy nám nejde o život. Jenže mozek dítěte, které má tento typ strachu, to tak nevnímá. Mozek funguje jako servomechanismus. Na oba strachy reaguje stejně. Dá se říct, že ani nerozpoznává, jestli jde o strach intuitivní, nebo racionální. V tom či onom případě rozpohybuje sněhovou kouli vnitřních procesů psychických i fyziologických, souvisejících se stresem. Takže sice nejde o život, ale my máme pocit, jako by o život šlo. V praxi to potom vypadá tak, že se děti hroutí z malicherností. Například z toho, že jim někdo dal nehezký komentář na Instagramu či snad nevhodně okomentoval jejich postavu.
Další problém je, že lidský organismus je přirozeně připraven na krátkodobý strach o život. Ne však na strach permanentní, který může být v hlavě, v případě strachu racionálního, vlastně ustavičně. Když se nyní společně zamyslíme, v jakém prostředí vyrůstají děti, tak jistě také dojdete k podobnému závěru jako já. Tedy že digitalizace rozvoji strachu v našich vnitřních světech jen nahrává. Děti se ocitají v otevřené nepřetržité konfrontaci s okolím, kdo je žádanější, lepší, výkonnější. Pokud z toho mají úzkosti a strach, musejí si připomínat, že ve skutečnosti nejde o život, ale jen o ego.
Dvě motivace
Když se desetileté dítě v noci pomočuje proto, že má strach, jestli druhý den obstojí v diktátu z češtiny, rodič by si měl uvědomit, že je to projev racionálního strachu, a tomu ho někdo naučil. Například tlakem na jedničku z diktátu nebo jiné výsledky. Proto jsem toho názoru, že dětem by měly být vytvářeny takové podmínky, aby nebyly MOTIVOVÁNY JEN CÍLEM, ale racionální neúspěchy uměly transformovat ve výzvy a školu života.
Některé děti si dokonce dokážou kvůli známce ze školy sáhnout na život. Pro někoho může být tento fakt zcela šokující a nepochopitelný. Sociologickým rozborem příčin dobového nárůstu sebevražednosti se zabýval už Tomáš Garrigue Masaryk. V roce 1899 došel k překvapivému závěru, že největším sklonem k sebevraždě trpí ne nejchudší rodiny, ale naopak bohaté, šlechtické. Naznačoval, že když si blahobyt nesrovnáme v hlavě, zahubí nás. Se stoletým předstihem nám poslal vzkaz, že my všichni můžeme skončit jako ty šlechtické rody. Dnes opravdu jíme antidepresiva hlavně proto, že nás doba neučí pracovat se stresem a neúspěchem. Máme z neúspěchu strach a nevíme, jak s ním pracovat.
Znakem doby jsou mladí, krásní, úspěšní a bohatí lidé. Někdo by řekl, že je to pozitivní vzor. Pojďme si ale uvědomit, že ikonizace takových lidí vede k tomu, že děti chtějí být takové, jako jsou jejich vzory. Stále se srovnávají; existují dívky, ba i ženy, v jejichž hlavách menší nebo větší poprsí rozhoduje o osobním štěstí nebo smyslu žití. Proto provokuji svým návrhem na nový školní předmět, zacílením na vnitřní svět, sebepoznání, hodnoty. Vycházím z Aristotela, který zdatnost vůbec nevnímal jen jako fyzickou veličinu. Staří Řekové chápali zdatnost jako vnitřní integritu, morálku, etiku, hodnotový řád, tedy mimo jiné i schopnost umět se konstruktivně orientovat ve svých neúspěších.
Podle psychiatrů se...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům