Čelíte pomluvě? Nebo jste sami tím, kdo si umanul někoho pošpinit?
Kolik duševní bolesti to přináší nejprve jednomu, a pak i druhému, když nemůže vrátit následky, které zavinil! I na tohle cílí Lék pro duši, moje nejnovější kniha, kapesní terapeut pro každého, kdo si potřebuje rychle a spolehlivě odpomoci od smutku, úzkosti, nástupu deprese. Kniha je k dostání pouze zde.
Nevrátíš…
Osobně si už od dětství nesu v hlavě jeden poučný příběh: Špatný žák šířil zlá slova o svém učiteli. Jednou pravda vyšla najevo a žák prosil učitele o odpuštění. Učitel navrhl: „Aby ses polepšil, musíš nejprve porozumět tomu, co jsi způsobil. Vezmi několik polštářů, roztrhej je a nechej vichr všechno peří roznést po kraji.“ Žák sklopil hlavu a poslechl. Vyklepal do větru několik polštářů, chmýří se rozlétalo po celé okolí. Učitel na to: „A nyní běž. Posbírej všechna ta pírka a navrať je zpátky do polštářů – jen tak bude všechno jako dřív, jen tak navrátíš mou čest.“ Žák zrozpačitěl: „Ale, mistře, to není možné. Vítr rozfoukal peří ani nevím kam.“ Učitel přikývl: „Jako lidé Tvou pomluvu. Vidím, že již chápeš, jakou moc má zlé slovo. A proč je nemožné škodu, kterou způsobí, zpětně odčinit. Proto Ti odpouštím. Hodně ses naučil.“
Víc mysli na karmu…
Lék pro duši je o bolesti, kterou lze odstranit (korekce), ale které lze i zabránit (prevence). Obsáhle popisuje karmu lidského jednání a to, jak lze vlastním chováním ovlivnit své zdraví.
DALAJLAMA rád uvádí příklad zahořklého souseda, který nás pomlouvá proto, abychom se cítili špatně: „Ztratíme-li sebekontrolu a rozvine-li se v nás nenávist, pak MY začneme trpět horším trávením, NÁŠ spánek se naruší, MY budeme nuceni užívat prášky, NAŠE nálada se zkazí, NÁM se přátelé začnou vyhýbat, NAŠI tvář pokryjí vrásky a vůbec se MY budeme trápit a zhoršovat SVÉ zdraví. A náš soused? Ten bude šťastný. Jeho přání se vyplní, budeme zlomení, aniž by nám sám způsobil jakoukoli přímou újmu. Způsobíme si ji totiž duševně sami.“
Načež dodal: „Když navzdory křivdám zůstaneme klidní, zdraví nám NAOPAK bude sloužit dál a neztratíme optimismus, radost ani přátele. A tím NAOPAK do mysli svého souseda zaneseme chmury. To ON začne trpět horším trávením, JEHO spánek se naruší, ON bude nucen užívat prášky, JEHO nálada se zkazí, JEMU se přátelé začnou vyhýbat, JEHO tvář pokryjí vrásky a vůbec se ON bude trápit a zhoršovat SVÉ zdraví. A to je jediná moudrá cesta, jak oplácet těm, kdo nás chtějí ranit. JEJICH vlastní karmou.“
Vím, že je to těžké. Nezvládne to každý. Slabý ne. Proto Lék pro duši učí člověka sílit. Zvládat s ním ten nejtěžší boj, který se odehrává na největším bojišti světa. V naší hlavě.
Jak udolávají své slabosti úspěšní
V Léku pro duši jsou ověřené sebeterapeutické metody, které zvládne každý. Pomohou. Často souvisí s vlastním způsobem přemýšlení. Ukážu to právě na pomluvě a příkladu lidí, kteří se na ni naučili jinak nahlížet a pracovat s ní po svém, pozitivně, konstruktivně. Inspirujte se také:
„Oni nemluví o Tobě, ale o sobě.“ Pablo Picasso
Když roku 1973 zemřel PABLO PICASSO, začalo se zpochybňovat autorství jeho děl. Některým lidem přišlo nemožné, že by jeden člověk za jeden život mohl vytvořit dvacet tisíc uměleckých artefaktů. To nejde stihnout! reptali.
„A měli pravdu. Oni by to nestihli. Neměli by kdy, až příliš zaměstnaní posuzováním druhých lidí,“ říkal Pablův syn Claude.
V roce 1991 zase probíhaly oslavy dvousté výročí úmrtí WOLFGANGA AMADEA MOZARTA. Rojily se podobné spekulace, že ani on nemohl všechny své skladby zkomponovat sám. Vždyť žil jenom pětatřicet let! Přesto mu bylo připisováno šest set skladeb, z toho čtyřicet symfonií. Průměrně by tedy musel složit více než jednu symfonii každý rok, a to už od svého narození.
„Pro lidi, kteří mají problém uskutečnit ve svém životě byť jeden jediný sen, je osobní problém, když si své sny uskutečňují druzí. Vadí jim zrcadlo, které svým úspěchem nastavují. Uvědomují si o to víc, co sami nedokážou,“ odpovídal jim sám Mozart ve svém deníku.
„Je to nemožné! To nejde!“ Prognózy, které jsou k smíchu hned poté, co je někdo jiný svými vlastními skutky vyvrátí. „Nedivme se zlobě, kterou přitahuje ten, kdo jiným ukazuje, co sám zvládne a oni ne,“ horoval už PLATON. Dodal známou větu: „Závist je třeba si zasloužit.“
„Kdykoli poleví názory, že něco dělám špatně, říkám si, že něco dělám špatně.“ Demosthenes
Koktal, šišlal, drmolil. Přesto si DEMOSTHENES ve čtvrtém století před naším letopočtem usmyslel, že se stane athénským řečníkem. Lidé se smíchy plácali do stehen.
Jenže pak na sobě začal pracovat. Horlivě se učil správnému přednesu a výslovnosti: Frázoval do kroku, když stoupal na horu… Snažil se překřičet příboj… Mluvil s plnou pusou kamínků… A začal se zlepšovat. To byla pro posměváčky pohroma. Už se mu nesmáli. Naopak, začali ho nenávidět.
Tvrdili, že to nemůže být on, ale jeho dvojník. Vymýšleli si, že v pozadí stojí určitě někdo, kdo za něj správně vyslovuje, zatímco Demosthenes jen mlčky otevírá ústa. Nedokázali unést, že se skutečně stal autorem nejslavnějších proslovů.
Když nestačily posměch nebo nenávist, musel přijít poslední možný přístup – obdiv. Čtyřicet let po Demosthenově smrti athénský lid postavil vysmívanému muži sochu z bronzu. Na...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům