„Odešla,“ řekl mi.
A můj tázavý pohled ho přiměl dodat: „Odešla, protože jsem udělal chybu.“
Ale můj tázavý pohled se proměnil v nedůvěřivý. ODEŠLA proto, že jsi udělal CHYBU? Co mi to vyprávíš za pohádky? Nikdo neodchází proto, že protějšek udělá chybu. Jsme lidé, chybující bytosti. Kdybychom odcházeli jen kvůli chybě druhého, odcházíme pořád. Každý člověk totiž chybuje.
Až potom konečně řekl: „Odešla kvůli chybě, kterou jsem opakoval.“
Ach tak, odešla kvůli činu, který udělal vícekrát.
Jenže, mládenče, to není chyba. To je rozhodnutí.
Nemůžeš dvakrát vstoupit do téže řeky. Podruhé už totiž není stejná ani řeka, ani Ty
Lidé, kteří vytvářejí duševní bolesti (a já na jejich zahojení napsal samostatnou, sebeterapeutickou knihu Lék pro duši), nechápou, že slovo „chyba“ lze použít v jedné souvislosti jenom jednou.
Z psychologického pohledu totiž NENÍ MOŽNÉ udělat JEDNU chybu DVAKRÁT. Jestliže se poprvé dozvím, že dané jednání je chybné, a přesto v něm pokračuji, pak už je to vědomé rozhodnutí – vím, kam moje jednání povede (například k bolesti druhého člověka), a stejně to udělám. V knize Lék pro duši používám jednoduchý příklad s křižovatkou:
Stojím na rozcestí. Jedna cesta doleva, druhá cesta doprava. Nevím, která z cest je správná, protože jsem na tomto rozcestí nikdy nestál. Abych zjistil, která je správná, musím jednu z obou cest zkusit. Buď vyjde, anebo ne. Když vyjde, hurá. Když nevyjde, ponaučím se a už vím, že touto cestou nikdy nemám jít. Jestliže však už vím, že jedna z cest vede ke slepému konci, a přece tou cestou jdu, už to není chyba. Chyba nastává poté, kdy NEVÍM, co činím. Když se UČÍM, co je správné. Jestliže ale VÍM, která z cest je nesprávná, a přece tou cestou jdu, nemohu to svádět na omyl, nedopatření, náhodu. Ve skutečnosti jde o chladnokrevné, úmyslné, dobrovolné a svobodné ROZHODNUTÍ, vědomou VOLBU pro NESPRÁVNÝ směr.
Muž, který přišel na konzultaci, se mě snažil přesvědčit, že u opakovaného činu „nevěděl, co způsobí.“ Svou partnerku podváděl a přiváděl na pokraj zoufalství. Až v sobě našla dost sebeúcty na to, aby vztah ukončila. A on nyní mně tvrdil: „Petře, udělal jsem chybu.“ Co mně, dovolil si to tvrdit jí. Prosil ji o novou šanci, a přitom zapomněl, že nikdo nevstoupí do stejné řeky znovu. To souvisí s přirozeným pudem sebezáchovy. Podvědomí si pamatuje ublížení. Ten, kdo je zraňován, se mění. Ztrácí trpělivost a důvěru. Myslet si, že podruhé vstoupí do stejné řeky, je podobně naivní jako domnívat, že mohu dvakrát nabrat stejnou vodu v potoce. Ne, potok plyne, tak jako čas a lidská zkušenost. Ponaučujeme se. A pokud nám někdo ublíží, už mu příště méně věříme.
Proto každému, kdo podvádí a přijde na konzultaci, opakuji: „Neblbni. Jestli chceš, aby Ti člověk věřil, nesmíš mu lhát. A když mu lžeš, nemůžeš se divit, že Ti pak nevěří.“ Psychologie je totiž jednoduchá: Pokud ublížíme jednou, můžeme ještě tvrdit, že to byla naše chyba. Ublížíme-li ale opětovně, je to už chyba toho, kdo nám důvěřoval, ačkoli se už přesvědčil, že nám nelze věřit.
Lidé neodcházejí proto, že bychom udělali příliš mnoho chyb, ale že jim stejným způsobem ublížíme vícekrát
„Přece KAŽDÝ děláme chyby. Nemůže mě opustit jen proto, že dělám chyby. Chlapa bez chyb nenajde,“ snažil se obhajovat přede mnou.
Podotknu, že někdy žasnu nad tím, co si lidé dovolí pokoušet se mi nabulíkovat. Denně si vyslechnu nebo načtu až 800 příběhů, mám každodenní zkušenost s lháři, kteří vůbec nechápou, jak jsou jejich lži průhledné, pokaždé jim připomínám: „Lidé Vás neopouštějí proto, že uděláte příliš mnoho chyb, ale že jim ublížíte stejným způsobem vícekrát.“
„Ale opakovaná chyba je pořád chyba!“ namítají.
„Kdepak!“ zlobím se už. „Opakujete-li jednání, o kterém víte, že je chybné, je to úmyslná volba. Všichni přece víte, že stejné činy nemohou přinést jiné výsledky. Bolestný čin prostě bolí. Stejné činy roztočí vztah ve směru kruhu, až ho úplně zastavují na místě. K tomu, aby se vztah rozvíjel, není třeba, aby neměl chyby – takový vztah nakonec ani neexistuje, nýbrž je nutné, aby jedna bolest nevznikala opakovaně. Neopakovat chyby je jediná cesta vpřed – u jedince jako ve vztahu.“
Tomu muži, který se mnou zůstal se svým problémem po Setkání, jsem podal květináč, v něm živou růži. „Co se stane, když jí utrhneš lístek?“
„Nic moc. Možná začne vadnout.“
„Co když jí utrhneš další lístek? Co až jí postupně otrháš všechny lístky?“
Zarazil se. „Pak zajde.“
„Správně. A Ty se mě ptáš, co udělat pro to, aby se Tvá partnerka vrátila.“ Horečně přikývl. „V tom případě mi, odpověz, co udělat, aby květina, které jsi utrhal všechny lístky, ožila?“
Zbledl. „To přece není možné. Mrtvou květinu nejde oživit.“
„Ale je možné zasadit novou květinu – zdravou a v jistém ohledu lepší.“
„Takže,“ polekal se, „vztah s mou partnerkou už není možné oživit? Ona musí mít jedině ‚nového, lepšího‘ partnera?“
Přikývl jsem. „Vy oba potřebujete nový, zdravý, v jistém ohledu lepší vztah. Ale to neznamená, že by jediným řešením pro ni byl JINÝ muž. Tím novým, lepším partnerem můžeš být i Ty. Musíš však být schopen správně odpovědět na jednu jedinou osudovou otázku.“
„Na kterou?“
„Dokážeš být Ty nový, lepší muž?“
Nikomu nechybí ten, kdo ho zraňuje, ale ten, kdo ho před ranami naopak chrání
Jeho partnerka odešla, ale šťastná nebyla.
„Chybí mi,“ řekla mi den poté v mé kanceláři.
„Kdo Ti chybí?“ hrál jsem nechápavého.
„Michal,“ vyslovila jeho jméno.
„Nejmenuj. Popiš muže, který Ti chybí, jeho vlastnostmi.“
Zamyslela se. „Chybí mi zkrátka muž, který mě miluje.“
„Omlouvám se, takového neznám. Z Tvého vyprávění znám jen muže, který Ti ubližuje, opakovaně působí bolest. To je ten muž, který Ti chybí?“
Zrozpačitěla. Tak jsem se chopil slova: „Upřímně, nevěřím, že Ti chybí tento konkrétní muž. Naopak si myslím, že Ti chybí NĚKDO PŘESNĚ OPAČNÝ než Michal. Ty určitě nechceš strávit život s někým, kdo Ti ubližuje, kdo se neponaučuje a nenapravuje, kdo Ti s každým opakováním svého ubližujícího...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům