Dobře, až moc dobře si pamatuji na dětství.
Tehdy jsem ještě dával druhé šance. Říkal jsem si: „Nikdo přece není neomylný. Všichni přece chybujeme. Právě chybami se přece ponaučujeme.“
Nevěděl jsem totiž, že to není pokaždé pravda. Ano, jsme neomylní. Ano, všichni chybujeme. Ale ne všichni se chybami ponaučujeme.
Existují totiž lidé, kteří dělají chyby, ale neopravují je. Jinými slovy: Je rozdíl mezi chybou a „chybou“, která je ve skutečnosti ne omylem, ne přešlapem, ne nedopatřením, ale vědomým, úmyslným, chladnokrevným a dobrovolným rozhodnutím.
Nejspolehlivější způsob, jak chybu a „chybu“ odlišit, je nedávat druhé šance.
Co je chyba
Jak píšu v knize L.E.Ž., která je o zvládnutí těch nejbolestnějších zklamání ve vztahovém životě, chyba z psychologického pohledu je, když udělám něco, o čem NEVÍM, že je nesprávné, a teprve to uděláním potřebuji zjistit.
Právě poznáním, že toto bylo nesprávné (toto způsobilo bolest mně nebo druhé osobě), se člověk ponaučuje. Ano, chyba činí člověka moudřejším, vědomějším, vede ho ke změně. Člověk se totiž učí, že toto nemá opakovat.
Co je „chyba“
Něco úplně jiného však je, když udělám něco, o čem už VÍM, že je nesprávné. Například vím, že druhému ublížím. To není chyba. Já už vím, k čemu daný krok povede, co způsobí druhému nebo mně. Já se nedozvím nic nového. A přece to udělám. Přesněji, PRÁVĚ PROTO to udělám.
Vím, že druhý bude trpět. Vím, že riskuji jeho ztrátu. A stejně to udělám. To není chyba. Vím, co dělám. To je rozhodnutí.
Jak píšu v knize L.E.Ž.: Chyba plyne z nevědomosti, rozhodnutí z vědomosti. Chyba učí něco nového, rozhodnutí neučí nic nového. Kdo chybuje, ten neví, co dělá. Kdo ví, co dělá (že ubližuje), ten z psychologického pohledu „nechybuje“, naopak dosahuje výsledku, který si přál.
Co chci a co nechci
Na Setkání, kde máte možnost osobně si se mnou povídat o svých trápeních, ta otázka znovu padla. Jaké jsou moje nejdůležitější hodnoty.
Mám tři. Za prvé, čas. Nemám čas na lidi, kteří mi ubližují. Kteří napoprvé nepochopí, co mi provádět nemají. Kterým sdělím, co mě bolí, a oni to přesto (právě proto udělají). Nechci zbytečnou bolest.
Proto mám jasně staveno, co chci a co nechci. Co prominu a co neprominu. Každý můj protějšek to ví předem. Nemůže říct, že to nevěděl. Nemůže říct, že to nepochopil. Kdyby to nechápal, může se hned na začátku vztahu zeptat, co tím myslím. Například: Nechci nevěru. Nediskutuji o tom. Nikdo mě nemusí přesvědčovat, že „jedna nevěra přece nevadí“. Mně vadí. Je to moje bolest. Já vím, co mě bolí. Ve dvaceti letech jsem kvůli tomu stál na mostě a chtěl se zabít. Proto mám druhou hodnotu, mez.
Jasně předem říkám, co nechci. A jasně předem stanovuji ceník. Tak se v psychologii říká jídelnímu lístku, na kterém je dopředu uvedeno: guláš = 150 Kč. Neboli: zrada = rozchod. Jinými slovy: Jestliže někdo chce, abych mu věřil, nesmí mi lhát. A jestliže mi lže, nemůže se divit, že mu potom už nevěřím. To je celé. Každý to ví PŘEDEM. Pokud mě přesto zradí, není to chyba.
A to je moje třetí hodnota: pocit. Záleží mi na tom, aby mi bylo dobře. Abych byl šťastný. Mé štěstí vymezují mez a čas. Samozřejmě mě bolí, když mě někdo zradí (když překročí moji mez), ale právě proto s ním už neztrácím čas. Kdo potřebuje víc pokusů na to, aby pochopil, že si nenechám ubližovat, to není člověk pro mě. Nejsem výchovný, nápravný ani zaopatřovací ústav. Nejsem doučovna. Chci v životě hotové (dostatečně zralé) lidi, kteří už vědí, že když řeknu „Toto mi nedělej“, tak toto neudělají. Na koho je to příliš složité, s tím se dál nezdržuji.
Změna člověka
Chápu, že někdo jen prověřuje moji mez. Že schválně udělá to, co mě bolí, a myslí si, že neodejdu. Protože například v předchozím vztahu potkal někoho, kdo sice hrozil ceníkem („Pokud tohle uděláš, odejdu“), ale pak neodešel. Představte si hospodského, o kterém se rozkřikne, že si u něj můžete objednat guláš, ale nemusíte ho platit, protože on pak mávne rukou: „Nemáte peníze? Tak já Vám to promíjím.“ Přesvědčil jsem se, že to je slepá cesta. Že když budu k lidem, kteří mě zneužívají, hodní, tak to neznamená, že oni začnou být hodní. Začnou mě zneužívat ještě víc.
A já mám sám sebe rád. Omlouvám se tímto všem, kteří to poznali. Kteří se rozhodli ublížit mi, a pak zjistili, že tím spálili most, cestu ke mně. Já jim to předem říkal. Proč odpovídají „Ale my to nevěděli, že to myslíš...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům