Na Setkáních je to jeden z nejčastějších dotazů. Bohužel, bývá spojen s nepochopením, odsuzováním, ba předčasným opouštěním. Základní domněnka zní: Když mi někdo nepíše, tak o psaní nestojí. Když někdo nevolá, tak o volání nestojí. Přece kdyby o jakoukoli formu komunikace stál, tak by ji využíval.
Tak velí logika. Jenže existují lidé, kteří se nechovají logicky, racionálně. Protože se chovají emocionálně.
Ano, jsou ve vleku emocí. A emoce ovlivňují jejich myšlenky, rozhodnutí a činy. Například emoce strachu. Že se tím spíše divíte, proč by se měli komunikace bát? Jistě, divíte se, pokud je vidíte svýma očima a soudíte svou hlavou. Možná jste nezažili žádné okolnosti, které by Vás přiměly bát se komunikace, a přitom po ní toužit. A tak Vám přečtu jeden z takových dotazů. Napsal mi ho Aleš.
„Petře, předem vysvětlím, proč píšu právě Vám. Aniž to víte, každým kurzem, článkem, podcastem mi dáváte naději. Ale jedna věc mi pořád nejde do hlavy. Mám krátce přítelkyni. I když se jí tak zdráhám označovat. ‚Přítelkyně‘ se totiž chová zvláštně, jako by o mě neměla zájem. Napíše, jestli nechci na koncert či do kina. Odepíšu, že ano, ale ona už nereaguje. Ani telefon nebere. Dokonce několik dalších dní nenapíše. A když na ni naléhám já, neodpoví. Až po čase zase sama. Zpočátku jsem se bál, že má na každém prstu pět kluků a nestíhá. Ale pak jsem kontaktoval její kamarádku. K mému údivu mi řekla, že moje ‚přítelkyně‘ pořád sedí u telefonu a čeká, až ji napíšu. Máte pro to, Petře, vysvětlení?”
Aby lidé nepodléhali předčasným závěrům a samolžím, tedy lžím, které si vinou domněnek sami vytvářejí, napsal jsem upřesňující a uklidňující knihu L.E.Ž.
A pokud si nevíte rady konkrétně se svým příběhem, přijďte na Setkání. Tam spolu vyřešíme Váš problém. Je to lepší, než se dál trápit, a hlavně možná úplně zbytečně.
Co dělá minulost
Každý přítomný čin má svůj původ a důvod v minulosti. To, jak s námi jiní lidé zacházeli, se uložilo formou emocionálního zápisu do našeho podvědomí. Podvědomí je archivem našich těžkých zkušeností. Tato emocionální paměť nás varuje, kdykoli později hrozí opakování stejné bolesti. Jinak řečeno: Špatná zkušenost vytváří naši citlivost na jisté situace. Jsme v nich pak opatrnější. Raději se držíme zpátky, než abychom si znovu ukvapeně došli pro bolest. Říká se tomu ponaučení.
Ponaučení ovlivňuje naše přítomné pocity a myšlenky. Ponaučení je uloženo v podvědomí a odtud nás upozorňuje obarvováním našich pocitů a myšlenek. Představte si černé divadlo. Herec sedí na pódiu a pozoruje okolí. Jeho pozorování je vědomou činností. Avšak to, co vidí, je ovlivněno jeho minulostí. Všímá si ne všeho, jen toho, co je pro něj důležité. Možná se zaměřuje na diváka, který vypadá podnapile. Možná ani neví, proč se jím zabývá. Ale důvod je v minulosti. Možná mu nějaký podnapilý divák zkazil předchozí představení. Možná se to stalo dávno a on, herec, si na to už racionálně nevzpomíná. Je však citlivý na podnapilé lidi v hledišti. Neříká mu to vědomí, ale podvědomí. Jako by šlo o kolegu-nápovědu v černém hábitu, který na černém pozadí divadla není vidět. A přece našeptává: „Pozor na tamtoho člověka. Je nebezpečný. Znamená pro Tebe ohrožení.“ Nemá-li herec tak špatnou zkušenost, jeho oči ulpí na někom jiném.
Emocionální zápisy jsou spojené zejména s našimi zraněními. Nesmíme je zapomenout, musíme si je pamatovat, aby se stejná bolest už neopakovala. Tak chytrý je lidský mozek. Nenutí nás, abychom si všechno špatné pamatovali do detailu. On si to, prostřednictvím podvědomí, pamatuje za nás. A jakoukoli bolestnou zkušenost nám připomíná. Jakékoli ublížení, třeba z dětství.
Nás to může mást, protože si už bolestnou událost nemusíme vybavovat. Zbyly jen znejišťující pocity a myšlenky. Nevíme proč. Najednou se daného člověka bojíme. Přitom nám on nemusel nikdy ublížit. Ale nějaký rys ho připodobňuje k jiné osobě, která nám dříve ublížila. My už si to ani racionálně nepamatujeme, ale podvědomí ano a varuje nás zhoršenou emocí a myšlenkou. A právě to se následně může promítat do „nevysvětlitelného“ strachu, kdy se něčeho bojíme, a přitom nevíme proč. Kdy potřebujeme obejmout, a přitom se zdráháme přiblížit nadosah. Není to nutně přítomnou osobou. Často je to minulostí, kterou ještě nemáme dostatečně uzavřenou. Tudíž: Neumíme odlišovat. Neumíme oddělit přítomnost a minulost, člověka, který nám ublížil, od člověka, který nám ničím neubližuje, člověka, kterého je v pořádku se bát, od člověka, který nám nabízí čistou lásku, ale my ji přes svůj strach nedokážeme přijmout. Je to srozumitelné?
Co dělá nesebevědomí
Mohl bych Alešovi povědět spousty příběhů, po kterých by se mu ulevilo a přestal zbytečně panikařit. Jeden z nich se může jmenovat Nedostatečné sebevědomí.
Byla to žena, říkejme jí Martina, která se snažila komunikovat, ale pro svou snahu byla vysmívána, srážena, opomíjena. Naučila se metodě zvané Zeď. Tak se v psychologii říká strategickému mlčení. Jsou lidé, kteří mlčením vystaví zeď ve vztahu, aby zjistili, jestli na druhé straně je někdo, komu stojí...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům