1. Syndrom hodného člověka / syndrom hladového srdce
Dva duševní problémy, které spolu úzce souvisejí. Společný mají citový deficit. Tedy buď nedostatek nebo přímo nepřítomnost lásky v životě dítěte.
Takové dítě se pak přirozeně ptá: „Proč nejsem dost dobré?“ Snaží se získat lásku zvenčí. Věří, že existuje přímá spojitost mezi nedostáváním lásky zvenčí a jeho vlastním chováním. Tedy: když nemilované dítě lásku nedostává, „nezaslouží si ji“ a „není dost dobré“. Tudíž: „musí se polepšit“, aby mělo naději zažít lásku.
Hladové srdce, postrádající lásku, tedy vyvolává potřebu vnějšího ocenění, na kterém se následně stává závislým. Takový člověk se maximálně obětuje pro své okolí v naději, že jej okolí následně ocení. Nedostává-li se mu ocenění, obává se, že svému okolí nedává dost a musí mu dávat víc. A tak se nepřestává ponižovat.
Na úrovni výchovy se oba tyto syndromy podporují metodou cukru a biče. Nemilované dítě je vedeno svými rodiči ke střídání trestu (bolesti, kterou žádné dítě nechce) a odměny (lásky, kterou každé dítě chce). Je tak vyučováno, že pokud NEBUDE POSLOUCHAT, BUDE HO TO BOLET, a navíc že ten, kdo rozhoduje o tom, kdy je dítě dostatečné, je venku – v dospělé autoritě.
Dítě se tak začne paradoxně fixovat na ubližujícího člověka, od kterého úpěnlivě žádá lásku. Nechce ztratit tento objekt, který považuje za potenciální zdroj ocenění. A co se stane, když si tento přístup zaryje pod kůži? Taková dlouhodobě nemilovaná bytost se bohužel stává vítanou obětí manipulátorů a sobců – těch, kteří jenom berou a zneužívají hodného srdce. Vědí, že citově vyhládlý člověk nedokáže žít sám, nechce být opuštěn a udělá cokoli, jenom aby měl v životě trochu lásky, hlavně ne další bolest. A osamění je pro něj bolest. To raději žije v naději z lásky. Syndrom hodného člověka / hladového srdce se na vztahové úrovni projevuje neschopností až strachem říct NE a sklonem činit raději rozhodnutí ze strachu, ne z lásky.
2. Předání komplexu
Šikanování.
Ponižování.
Zostuzování.
Hanobení.
Zesměšňování.
Opomíjení.
Ignorování.
Obviňování.
Trestání mlčením.
S takovým návykem se ještě nikdo nenarodil.
Lidé, kteří provozují tyto toxické strategie ve vztazích, se je
museli někde naučit.
Psychologické studie prokazují, že většinově jde o emoční přenos z rodiče, ať aktivním, nebo pasivním způsobem. Buď se dítě inspirovalo destruktivním jednáním rodiče ve vztahu k jiné osobě (bylo pouhým pozorovatelem a toxického rodiče a jeho emocionální nadvládu obdivovalo), nebo se samo stalo nechtěným terčem a destruktivní jednání rodiče vůči němu mu ukázalo, jak snadné je vyvolat v člověku bolestné pocity. Ba dokonce jak vlastní destruktivní jednání ještě otočit proti druhému člověku. Tento přenos se dá přirovnat k pozření zkaženého jídla. Je Vám nevolno od žaludku. Musíte se vydávit. Ale než přiznat svou chybu (vlastní neopatrnost při konzumaci), zjistíte, že snazší je „hodit to“ na jinou, třeba i okolo jdoucí osobu. Vyzvracet se na ni, tím ji potřísnit, a ještě ji přesvědčit, že se Vám udělalo špatně z ní.
Tedy: že se z ní možná udělá špatně i jiným lidem.
Problémem tohoto komplexu je, že nic konstruktivního nevytvoří. Jinou osobu znečistíte, ale Vám samotným se uleví jenom krátkodobě. Zkažené maso ve Vašich vlastních útrobách dál negativně působí. Tak je to i při kompenzaci nedostatečného sebevědomí metodou ponižování. Jinou osobu o její sebevědomí sice připravíte, avšak sami si jejím ponížením nepolepšíte. Zůstanete stejně malí jako předtím. A tudíž ani neukončíte své nutkání ponížit někoho dalšího. Věříte, že pokud Vám ponížení pomohlo jenom na chvíli, je nutné to ponížení opakovat, a to co nejčastěji. Jako byste se sprchovali v exotických destinacích s vysokou mírou vlhkosti vzduchu. Jen ze sebe smyjete pot, už Vám v té „prádelně“ naskočí nový. (I to je důvod trvalé manipulace.
Manipulátor dělá všechno pro to, aby svou oběť neztratil. Je pro něj jako panenka vúdú. Kdykoli má potřebu, ví, že je po ruce ten, do koho se může účinně trefit…)
3. Sebekritizování
Toxičnost nemilovaného člověka však může být obrácená i dovnitř jeho vlastní bytosti. Sebekritizování je stopa, jež vychází z dlouhodobého působení dvou na sebe navazujících negativních sil: tlaku okolí (rodiny, školy) na neúměrně vysoké výsledky a nenávidění vlastního Já, že tuto poptávku neumělo uspokojit.
Možná měl Váš rodič tajný sen o tom, kým jednou budete. Možná tento jeho sen víc odpovídal jeho osobní ambici než Vašim skutečným talentům, a když jste pak nenaplnili jeho potřebu, pohrdal Vámi. A tím Vás učil věřit vlastní nedostatečnosti a pohrdat sebou. Na jeho straně k tomu stačila nízká EQ (emoční inteligence) a používání hněvu tam, kde byl zapotřebí soucit, používání srážení tam, kde byla zapotřebí podpora. „Chyba? Jsi nemožný. Nikdy to nedokážeš!“ místo „Chyba? To se může stát každému. Pouč se z ní. Dokážeš to.“
Už v dětství se tento problém mohl projevovat Vaším sebepoškozováním, poruchou příjmu potravy a jinými formami sebeodmítání a sebetrestání. Často si takové dítě nese tuto destruktivní metodu do vlastního rodinného života. Připadá mu „normální a...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům