Vyplnili jste si tabulku, co Vaše dítě baví a nebaví? Nevíte, co s ní? Talenty (co dítě baví) ukazují směr, kudy by dítě mělo kráčet. Jednak proto, že na této cestě bude pravděpodobně úspěšné, ale také šťastné – dávají-li mu právě tyto činnosti energii. Naopak s nedostatky (co dítě nebaví) lze naložit dvěma způsoby. Buď jde o takové obtíže, které by dítěti mohly překážet, a s nimi je potřeba pracovat (například vada řeči, kterou lze odstranit). Nebo jde o nezměnitelné slabiny, s nimiž se dítě pouze trápí, a pak by dítě mělo slyšet, ať si s nimi neláme hlavu. Že stejně v práci nebo rodině bude součástí týmu a jeho členové mohou svými přednostmi vykrýt jeho nedostatky, stejně jako naopak dítě svými přednostmi vykryje nedostatky ostatních členů. Ano, chce to práci. Nejen dobře nakládat se svými nedostatky, ale také dále rozvíjet své talenty. Dítě by mělo vědět, že samotný talent mu úspěch nezajistí. Talent je jen předpokladem úspěchu. Úspěch však stojí úsilí. Sebepřekonání. Mozek je totiž principiálně nástrojem přežití, ne nástrojem úspěchu. Jemu stačí přežít. Nestačí-li přežití nám, musíme VYVINOUT ENERGII A ÚSILÍ, abychom dosáhli víc. Co to znamená? Dám slovo těm, kdo si otázku již zodpověděli.

Vzor v jednání rodiče

Usmáli jste se na mrzutou pokladní v supermarketu navzdory tomu, že Vás ani nepozdravila? Podrželi jste dveře sousedovi,
který Vám za to nepoděkoval a pádil dál? A pak, když jste se po těžkém dni vrátili domů, vylili jste si veškerý nahromaděný vztek,
pocit přehlíženosti a frustraci na partnerovi, na tom samém člověku, kterému jste předtím řekli, že ho milujete? Jsou děti svědky až toho
posledního a nikdy ne toho předchozího? Vidí jen Vaši zlobu a nikdy ne to, co k ní vedlo, respektive
co jí předcházelo?
Pozor na to.

Kdo je na vině? Láska? Těžko. Láska za nedostatek naší úcty k partnerovi či dítěti nemůže. S láskou totiž není vůbec nic špatného. Za všechny projevy neúcty si můžeme sami. A to je vlastně dobrá zpráva. Znamená to, že je v naší moci tento negativní vzorec změnit. Horší by to bylo, kdyby celý problém byl mimo nás. Jak bychom potom mohli ovlivnit, aby se ten, kdo může za naše trápení, změnil? V čem všem může být chyba?

Lépe k cizím než k vlastním

Ve vztazích bohužel často platí nepřímá úměra, která na první pohled postrádá logiku: Ke známým nebo dokonce neznámým lidem se chováme lépe než k lidem vlastním – k těm, kteří tvoří naši rodinu od samotných základů, i k těm, které jsme přijali dobrovolně za své a nyní de facto tvoří naši rodinu, náš domov, naše útočiště, které potřebujeme.

Kdekomu se tohle stane: V ten samý den, kdy jste ráno řekli partnerovi, že ho milujete (a říkali jste to upřímně), se večer ke stejné osobě z proměnlivého důvodu chováte pohrdavě. Třeba kvůli malichernosti, jako je kuchyňské náčiní na nesprávném místě. A on to špatně nese. Děti to špatně nesou. Nakonec, špatně to nesete i Vy sami.

Láska a úcta jsou dvě odlišné věci

Co se v takové chvíli děje? Znamená to, že s příchodem lásky se paradoxně vytrácí respekt vůči těm, se kterými chceme prožít život? Nedává to smysl. Pak proč si vyléváme vztek právě na ty, které milujeme?

Někdy nás samozřejmě přemohou emoce, které jsme během dne potlačovali. Když jsme se snažili zanechat ten nejlepší dojem, a to často v lidech, kteří se kolem nás jenom mihli. Tam venku jsme se dokázali kontrolovat. Doma ale tuto kontrolu ztrácíme. Myslíme si, že tady mohou emoce ven. A tak dáme těmto pocitům volný průchod a najednou doma ubližujeme slovem těm, na kterých by nám mělo záležet nejvíce. Mohou to odnášet také děti, pokud už jen ony tvoří naše okolí a stávají se hromosvodem naší zloby.

Kdo je na vině? Láska? Těžko.
Láska za nedostatek naší úcty k partnerovi či dítěti nemůže. S láskou totiž není vůbec nic špatného. Za všechny projevy neúcty si můžeme sami. A to je vlastně dobrá zpráva. Znamená to, že je v naší moci tento negativní vzorec změnit. Horší by to bylo, kdyby celý problém byl mimo nás. Jak bychom potom mohli ovlivnit, aby se ten, kdo může za naše trápení, změnil? V čem všem může být chyba?

Plané sliby, překračování hranic a další příšernosti

Tady je alespoň pět příkladů toho, jak často ubližujeme svým blízkým včetně dětí, zatímco cizí lidi bychom ve stejné situaci tohoto našeho negativního chování spíše ušetřili:

1. Více mluvíte než konáte.

Odpovězte si zcela upřímně. Nechováte se k partnerovi, ale i dalším členům rodiny jako „slibotechny“? Dodržujete opravdu každé své slovo nebo občas jen tak něco kecnete, abyste svého partnera či dítě na chvilku upokojili a hlavně umlčeli? Mějte, prosím, na paměti, že vztah, včetně rodinného, je oboustranná záležitost. Stejný standard byste potom měli požadovat od svých protějšků. Vy se nechcete nechat ukonejšit planými sliby? Pochopitelně. Proč byste si měli nechat partnery, kteří neustále jenom slibují? Proč byste měli poslouchat děti, když sliby nedodržují?

2. Nerespektujete osobní prostor.

Zatímco v kolektivu cizích osob je v pořádku zeptat se na svolení ,,Nevadilo by Ti, mohl bych…?“ a podobně, doma se možná chováte naprosto automaticky. Jako by všechno bylo Vaše, včetně „Vašeho“ partnera nebo „Vašeho“ dítěte. Stojí za to si čas od času připomenout, že navzdory vší vzájemné lásce nejsme pevně spojené nádoby a tu a tam je fajn dát si navzájem prostor. Nebo se na to alespoň partnera nebo dítěte zdvořile zeptat. A když o tento respektující vzájemný přístup požádá, dopřát mu ho a nebrat si tento požadavek osobně. Chce více prostoru pro sebe? Berte to pozitivně. Vzniklý uvolněný čas můžete využít také pro sebe a své potřeby.

3. Očekáváte, požadujete a vlastníte.

Kdykoli něco provádíte svým nejbližším a oni to mizerně snášejí, osvojte si – pro jejich pochopení – představu, že byste něco podobného udělali vlastnímu nadřízenému nebo cizí osobě na ulici. Dám příklad. Představte si, že byste seřvali úplně neznámého člověka za to, že udělal něco, co se Vám vůbec nelíbí. Ale pozor, mám na mysli se vším všudy: ztropili byste hysterickou scénu, vykřikovali na celé okolí, že už s tou osobou nikdy nebudete mluvit a pak zabouchli dveře od auta nebo domu, stejně jako když se zavřete v pokoji.

Že to zní absurdně? No ano. Protože to absurdní je. A pro dovršení absurdna si vytvořte ještě jednu směšnou představu. Že byste to zakončili omlouváním svého chování s tím, že budete obíhat všechny, co ho kdy viděli, či běhat za ním a poníženě dodávat, jak ho milujete. Ten neznámý člověk by si asi udělal na čelo dva kroužky – na znamení toho, že Vám už docela slušně přeskakuje. Váš partner nebo dítě to neudělá, když Vás tedy miluje, ale s velkou pravděpodobností bude stejného názoru. Jak jako okolí, které by bylo svědkem takového divadla, respektive k němuž se kompletní informace dostane.

4. Neříkáte pravdu.

Upřímnost je projev odvahy. Položte si však ruku na srdce, ke komu jste vážně upřímní. Je to prokázaný paradox, ale ve chvíli, kdy jde o něco skutečně nepříjemného, hlavně když se to týká nás samotných, mnohem snáze se o to podělíme s cizím člověkem. Kadeřnice, manikérky i barmani by o tom mohli vyprávět. Právě to jsou povolání, které mají blízko k psychoterapeutům. Nicméně psychoterapeuty nejsou, jen vrbou. Jejich rada nepomůže, stejně jako od kdekoho v pořadí. Je smutné, když o zdravotních problémech slyší lékaři, ale ne partneři. Je bolestné, když o vnitřních traumatech slyší spolužáci, ale ne rodiče. Je zvláštní, říkáme-li si „blízcí“, a přitom jsme si vzdálení. Zkusme přemýšlet o hlubším obsahu toho slova i o vlastním příspěvku k jeho naplňování v každodenním životě. Jsou nám partneři a děti skutečně blízcí? I Vy máte kolem sebe lidi, pro které je Vaše upřímnost zcela zásadní, ba od Vás potřebují slyšet pravdu ze všech nejvíc. Nevyplatí se podlehnout zbabělosti, zejména ve chvílích, kdy jsou v sázce Vaše vztahy, důvěra a důvěryhodnost. Nesvěříte-li se Vy jim, proč by se měli oni svěřit Vám?

5. Staráte se více o ostatní než o sebe.

Možná je to i Váš problém. Porovnáváte, hodnotíte, vidíte, že jinde je tráva „zelenější“. Od toho odvodíte svůj požadavek, jak by to mělo být ve Vašem vztahu a začnete na partnera nebo dítě apelovat. Aby se změnil, aby přestal to a začal tamto, až zjistíte, že jste z něj násilně vykřesali úplně jinou osobu. A už se Vám nelíbí tolik jako dřív. Klíčové je zůstat věrní sobě. Partner se do ženy nezamiloval proto, že je stejně zdatná v pěstování růží jako sousedka. Partnerka si muže nevybrala proto, že jí slíbil pekáč buchet, jaký má na břiše ten z druhého konce ulice. Vaši partneři si Vás vybrali z prostého důvodu – že jste to Vy. Cítili příslib společného života, který je jedinečný a váš. Ne někoho jiného.

Přemýšlejte o tom i ve vztahu k dětem. Způsobů, kterými možná ubližujete blízkým, je mnohem víc. Můžete ale začít tím, že zkusíte otočit těch pět právě uvedených nectností – a možná se Vám povede žít o něco více autentičtěji. Sledujte své chování a zkuste být každý den o něco lepší vůči partnerovi, dětem, rodičům, sourozencům a nakonec i vůči sobě samým.

Otevřenou komunikaci

Lukáš Eder

autor podcastů
Myšlením na vrchol,
www.firstclass.cz

Všichni jsme do značné míry závislí na mezilidských vztazích. Udržet je na zdravé úrovni ovšem nemusí být snadné.
Například: Jak komunikovat s druhými, když vidíme jejich nedostatky, vadí nám, avšak nechceme je zranit? Jak sdělovat kritiku a neubližovat?

V tomto směru mě zaujala kniha Radikální otevřenost aneb Jak být silným lídrem a přitom neztrácet lidskost. Právě toto učí. Kim Scott, autorka tohoto bestselleru New York Times, se opírá o vlastní praktické zkušenosti. Ať už rozjížděla start-up, řídila velké týmy v Google či vytvářela kurz vedení lidí pro Apple.

Základní myšlenkou knihy je, že lídři/vůdcové musejí být schopni vyjadřovat své myšlenky a názory pokud možno otevřeně a upřímně, a zároveň musejí být schopni projevovat empatii a brát v úvahu pohledy a potřeby druhých. Kim začíná svým osobním zážitkem z ranného období své kariéry, kdy jako manažerka pochybila.

Přijala tehdy do týmu nového kolegu Boba. Během přijímacího pohovoru na ni udělal skvělý dojem vystupováním. Také pracovní reference byly skvělé. Bob se navíc rychle stal v kolektivu oblíbeným. Byl totiž laskavý, vtipný, starostlivý a vstřícný. Kolegové jej měli rádi.

Mělo to ovšem jeden háček. Bobova práce nestála za nic. Spolupracovníci jej měli rádi, ale museli za něj jeho úkoly dotahovat, předělávat nebo na Boba čekat, protože Bob práci neodevzdal včas. Problém byl, že nikdo z kolegů, včetně jeho šéfky Kim, neměli to srdce říct mu do očí PRAVDU – že jeho pracovní výsledky nestojí za nic. Raději jeho neefektivitu přecházeli, čímž vznikal vzájemný toxický vztah.

Kim měla obavy, že bude-li k Bobovi příliš tvrdá, ublíží mu a navíc v očích kolegů bude za bezcitnou mrchu. Tak tolerovala jeho mizerné výsledky a doufala, že se Bob zlepší. Jenže Bob si byl svých nedobrých výsledků vědom. Uvažoval však tak, že byla-li okolím přijata jeho práce, neusiloval o lepší výsledky. Neměl důvod, motivaci.

A pak se to stalo. Jestliže se přestal snažit on, lajdáky se postupně stali i kolegové. Kim si v tu chvíli uvědomila, že její pochybení a neschopnost předat Bobovi upřímnou zpětnou vazbu má důsledky pro celou firmu. Rozhodla se Boba propustit.

Když Kim oznámila Bobovi nepříjemnou zprávu, s vyčítavým pohledem jí položil dvě otázky: „Proč jsi mi dříve neřekla, že Ti moje práce nestačí? Proč mi to neříkal nikdo? Myslel jsem si, že Vám moje práce stačí a máte mě mezi sebou rádi!“ V knize Radikální otevřenost to Kim glosuje slovy: „Byla to neslavná chvíle mé kariéry. Nejenže jsem Boba zmátla tím, že jsem ho neupřímně chválila a nikdy nekritizovala, ale ještě jsem ho ani nedokázala požádat o rozhovor, abychom si o všem včas, byť třeba bolestně, promluvili a našli řešení. A ještě k tomu se mi podařilo vytvořit v týmu ovzduší, v němž ani kolegové Boba nevarovali, že překračuje hranice. Soudržnost utrpěla trhliny, což se promítlo do výsledků a katastrofálního poklesu výkonnosti.“

Kniha tak ukazuje novou filozofii managementu (vedení lidí), založenou na otevřené a upřímné komunikaci, a to včetně jednání s lidmi, kteří jsou příliš negativní a rozmluva s nimi bývá obtížná. Může Vám pomoci i při výchově dětí. QR kód pro načtení této knihy přikládám na vedlejší stránce.

7 důvodů, proč stojí za to si přečíst knihu Radikální otevřenost

• Objevíte způsob efektivního vedení lidí na bázi otevřených a upřímných vztahů.

• Naučíte se komunikovat nejen s kolegy, ale zejména s podřízenými, šéfem, lidmiv nerovnovážném postavení.

• Naučíte se předávat kritiku formou konstruktivní zpětné vazby.

• Naučíte se zvládat toxické vztahy a komunikovat s toxickými lidmi.

• Naučíte se zvládat toxické vztahy a komunikovat s...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům