1. Část: Na rozcestí
Dovolte tři stěžejní otázky.
Co uděláte, když Vaše dítě selže?
Co uděláte, když v jedné činnosti selhává opakovaně?
Jak dlouho vydržíte být trpěliví, tedy strpět vlastní vysvětlování nebo předvádění správného postup a pak znovu a znovu sledovat, jak to dítěti nevychází?
Zamyslete se, prosím, nad odpověďmi. Zamyslete se také nad svým případně toxickým přístupem.
Však kolik neúspěšných pokusů musí dítě podstoupit, než se konečně naučí chodit, plavat, plynule číst a správně psát?
Kolikrát v sobě musí aktivovat schopnost porvat se s chybou a vlastním selháním, aby nakonec dosáhlo úspěchu, zatímco
souběžně sleduje, jak jiné děti nebo i Vy to už dávno zvládáte – a ono pořád ne?
Mimochodem, v minulém kurzu Jak jednat s toxickými lidmi mnohé z vás zaujal neobvyklý příběh vztahu Thomase Alvy
Edisona a jeho maminky, bez které by místo světoznámého vynálezce byl dost možná jen zakomplexovaný muž. I proto na Vaše naléhání přináším další zajímavosti o tomto vztahu a způsobu, kterým paní Nancy naučila syna myslet. Nejprve si však vysvětlíme základní pojmy.
Obecně rozšířená lež zní: Kdo dělá chyby, je špatný člověk. Jenže chyby děláme všichni. Takže všichni jsme špatní?
A znamená to, že včetně toho člověka, který nám chyby vytýká nebo který se nám pro ně posmívá? I to je přece člověk. Anebo je to robot? Přesvědčte se, prosím. Možná pod jeho oblečením najdete dvířka k elektrickým kabelům. Pokud ne, pak je od přírody stejně chybující bytostí jako Vy.
Život, aniž by se ptal, nás všechny nastavil tak, že děláme chyby, a to abychom se z nich učili. Pozemská škola je proto řetězovým sledem překážek, na kterých máme selhávat a z těchto selhání se ponaučovat, chápat, jak ty konkrétní výzvy nakonec zvládnout.
Chyby tedy nejsou ničím menším a ničím větším než lekcemi, které nás mají obohatit o nové poznání.
Tečka.
Toto by děti měly vědět.
Toto je život.
Chyba tedy není krokem zpět.
Chyba je krokem vpřed.
Chyba je předpokladem získání nové zkušenosti.
Chyba je svým způsobem učebnice.
My si učebnici představujeme jako knihu, kterou podáme vlastnímu dítěti s dovětkem: „Čti, něco se naučíš.“
Chyba je ovšem totéž.
Tady ji máš.
Prociť ji.
Pouč se z ní.
Tím končí veškerá démonizace chyby. Zveličování lidského selhání. Považování institutu chyby za něco špatného.
Kdo démonizuje chybu, jinými slovy komicky říká: „Zmoudření je špatné. Lepší je zůstávat na místě.“
Tohle může říkat jenom blázen, který nepochopil podstatu lidského života. Který nabyl dojmu, že člověk má být dokonalý, a pokud není, není ani člověkem. Opak je pravdou. Chyby dělají člověka.
Chyba
Pohleďte, prosím, na tento obrázek. Nacházíte se na rozcestí. Před Vámi jsou dvě cesty. Jedna vlevo, druhá vpravo.
Nemáte ponětí, která kam vede. Nicméně hledáte štěstí, radost, lásku. Cestu, která vede právě tam.
V místě, kde stojíte, žádnou nápovědu nenacházíte. Potřebujete se vydat jednou z cest. Ale nevíte kterou. Co tedy uděláte?
Ano, zkusíte jednu z cest. ZKUSÍTE, to je správné slovo. Zkusíte, protože NEVÍTE, kam povede.
Nemůžete to vědět, když jste tou cestou nikdy nešli. Nicméně právě pokusem ZJISTÍTE, kam vede. Dejme tomu, že vede k bolesti, zklamání, smutku. To znamená, že jste zvolili špatnou cestu.
Představte si, že nyní stojíte na jejím konci. Přesněji, slepém konci. Víte, že jste chybovali. Že tato cesta není správná. Co uděláte nyní?
Ano, vrátíte se zpátky na rozcestí. Jste na tom hůře, nebo lépe? Emočně možná hůře, vyčítáte si volbu špatné cesty.
Ale já se ptám: Co si vyčítáte? Své nové poznání? Jak si můžete vyčítat, že jste zvolili špatnou cestu, když jste
nevěděli, která je správná? Ba dokonce: Jak je možné, že si vůbec nyní něco vyčítáte? Je to prosté. Vyčítat si můžete něco teprve poté, co jste zjistili, že šlo o špatnou volbu. Kdybyste však špatnou cestu neobjevili, dále byste nevěděli,
která z cest je správná. Zatímco Vy nyní už víte, že jedna z cest vede k bolesti, zklamání, smutku, zatímco nadále hledáte štěstí, radost, lásku.
Co uděláte?
Shrňme si to:
Víte, že jedna z cest k Vašemu cíli nevede.
Víte, že ani zůstávat na rozcestí Vám cíl nepřinese.
Tudíž je to snadné. Zkusíte DRUHOU Z CEST.
Opět zkusíte, protože opět nevíte, kam povede.
Možná to bude další ze slepých cest.
Ale představte si, že není.
Že Vás dovede ke štěstí, radosti, lásce.
Nyní už tedy víte, která z cest vedla k bolesti, zklamání, smutku, a která ke štěstí, radosti, lásce.
„Chyba“
Modifikovaný příklad. Představte si, že po nabytí zkušeností s levou i pravou cestou znovu stojíte na úplně stejném rozcestí.
Co uděláte, jestliže hledáte štěstí, radost, lásku?
Ano, už přece VÍTE, kterou z cest jít. Už přece VÍTE, která z cest kam vede.
Ale představte si, že půjdete tou druhou cestou. VÍTE, že vede k bolesti, zklamání, smutku. Už jste to zažili.
Už jste tu bolest, zklamání, smutek někomu způsobili. A přece to uděláte znovu.
Fatální otázka zní: Je chyba, že jdete nesprávnou cestou? Jistěže není. Víte, že je to nesprávná cesta. A přece jí jdete.
Chyba je, když stojíte na neznámém rozcestí, pokusně se vydáte jednou z cest a na jejím konci zjistíte, že je slepá
a že jste „tudy jít neměli“. Uvědomujete si, že jste udělali chybu. Ten chybný pokus ale není špatný.
Umožnil Vám poznat, která z cest je nesprávná. Kdybyste tu cestu nezkusili, nevěděli byste, kam vede.
Proto to, čemu říkáme chyba, Vás dovedlo k POZNÁNÍ.
Víte-li však, kam ta cesta vede, a přesto (nebo dokonce právě proto) tou cestou vykročíte, pak neděláte chybu.
Chyba plyne z nevědomosti, nedostatečného poznání. Chyba vytváří poznání. Ale pokud se vydáváte směrem, o kterém už dopředu víte,
kam vede, pak máte dostatečnou vědomost a poznání. Nic nového na té nesprávné cestě nezískáte. Už nejdete za poznáním, spíše využíváte/zneužíváte dosavadní poznání. Není to chyba, ale rozhodnutí. Rozhodnutí učiněné na základě poznání. A to je rozdíl.
Opakovaná „chyba“
Až ti, kdo Vaše dítě například šikanovali, budou rozumovat o chybě a omlouvat se, učte své dítě, aby si samo posoudilo,
do jaké míry o chybu opravdu šlo.
Naučte ho pokládat si otázky typu: VĚDĚLI, jakou bolest mohou způsobit, nebo to NEVĚDĚLI? ZJISTILI-li, jakou bolest způsobují, proč POKRAČOVALI?
Bylo jejich konání NEVĚDOMÉ, neúmyslné, nechtěné, nedobrovolné, nebo naopak VĚDOMÉ, úmyslné, chtěné, dobrovolné?
Odpovědi jsou jednoznačné.
VĚDĚLI, a přece to UDĚLALI. Přesněji: Věděli, a právě proto to udělali. Věděli totiž, že to Vaše dítě bude bolet.
Proto se není za co omlouvat. Omluva patří za chybu. Ne za rozhodnutí. Rozhodnutí vyžaduje odpovědnost, ne omluvu.
Z psychologického pohledu platí toto:
Každou chybu může člověk udělat pouze jednou. Co udělá vědomě opakovaně, to není chyba, ale rozhodnutí.
Jinak také: Udělat chybu není problém. Problém je chybu opakovat (dělat stále stejnou).
Anebo nedělat chybu žádnou. Toto je důležité: Dělat stále stejnou chybu,
anebo nedělat vůbec žádnou chybu, znamená totéž – STÁT NA MÍSTĚ.
Aby člověk nestál na místě, musí se POSOUVAT. Aby se posouval, musí se DOZVÍDAT něco nového.
Aby se dozvídal něco nového, musí se UČIT něco nového. Aby se učil něco nového, musí nabírat nové ZKUŠENOSTI.
Aby nabíral nové zkušenosti, musí dělat nové CHYBY. Aby dělal nové chyby, musí zkoušet něco, co ještě NEDOKÁZAL.
Aby zkoušel něco, co ještě nedokázal, musí se pohybovat MIMO ZÓNU SVÉHO POHODLÍ.
Kdykoli je tedy dítě mimo zónu svého pohodlí, ponaučuje se a posouvá. Nevadí, že dělá chyby.
Hlavně že ty chyby nejsou stejné, ale nové. Nová chyba = nové poznání a nový osobní růst.
„Opakovaná chyba“
Děti mají intuitivní sklon dělat chyby. Zpočátku s děláním chyb nemají problém. Vypadá to, že jsou hloupé. Například: Ať to zkoušejí jakkoli,
nemohou se naučit chodit po vlastních nohou. Ve skutečnosti je jen zdání, že „dělají stále stejnou chybu“. Když se zaměříte na způsob, kterým se učí chodit, zjistíte, že žádnou chybu nedělají dvakrát. Okamžitě se ponaučují.
Jejich pády vypadají stejně krkolomně, ale děti se rychle učí vyvažovat, držet balanc na vratkých sulcovitých nožkách.
Na to, jak náročná je to věc, dělají úchvatné pokroky.
Neopakují stejnou chybu, protože se nechávají vést citem. Cit jim nedovolí zažít totožnou bolest dvakrát.
Dospělí paradoxně stejnou bolest zažívají. Nechávají se totiž vést rozumem. Ignorují cit. Kdyby citem navnímali, co jim
kdy způsobilo bolest, neopakovali by to. Rozum bohužel dokáže být velkou překážkou v učení. Zní to
zvláštně, ale je to tak. Rozum totiž rád používá instrumenty jako naděje nebo projekce, kdy si na bázi představivosti tvoří
sladké příběhy, které bohužel někdy neodpovídají realitě. Dítě rozum, alespoň v raném dětství, nemá. Nespoléhá tedy
na to, že se jeho schopnost chodit rozvine sama – že se jednou dítě probudí a z postýlky vstane rovnou po svých. Ne,
dítě k této schopnosti musí doslova PROJÍT.
Je tedy zvláštní paradox, že děti přicházejí na svět obdařené vlastně vším, co potřebují pro růst, ale s věkem to ztrácejí.
Neděje se to samo. Je to vliv výchovy. Zejména rodičů, kteří chybu považují za špatnost. Chybu podle nich dělají
jen hlupáci. Být hloupý je ostuda. Kdo není dokonalý, ten je vysmívaný a nikdo ho podle rodičů nemá rád.
Bohužel, ani zvěř se takto hloupě nechová ke svým mláďatům.
Zamindrákovaní rodiče chtějí mít dokonalé dítě, ale žádné dítě dokonalé není a nikdy nebude. Tím vyrábějí jen dalšího zamindrákovaného člověka, který – aby si zhojil komplex v dospělosti – bude chtít přesvědčit druhé o své „dokonalosti“ tím, že sám se pokusí vyrobit „dokonalé dítě“.
Je to potom nekonečný příběh, stojící na základní hloupé myšlence – že UČIT SE (chybami) JE ŠPATNÉ.
Představte si malé dítě, které se učí jezdit na kole. Nedaří se mu to. Slyší: „Jsi hloupé, protože to ještě neumíš.“
Ale to dítě není hloupé. Je jen v procesu učení. Naučí se to. Jen nesmí přestat s procesem, přestat se učit.
Není náhoda, že šestileté děti vykazují 98procentní tvořivost. Téměř je není možné přesvědčit o tom, že něco nejde. Pro ně to jde. I když se nakonec ukáže, že to opravdu nejde, ony to alespoň zkusily. Zkusí všechno, co je možné i nemožné,
aby se přesvědčily, zda to opravdu nejde. Pětadvacetiletý absolvent univerzity je padesátkrát méně tvořivý.
Je snadné ho přesvědčit o tom, že něco nesvede. Stačí mu to říct a on to ani nezkusí. Bojí se ostudy. Bojí se být za pošetilce, který přes vnější ujištění „Nejde to“ selhal. Čím starším člověk je, tím spíše je vycvičen, že „selhat znamená bolest“.
2. Část: příklad Edisonovi matky
Psychoanalytici se shodují v tom, že pod vynálezeckým úspěchem Thomase Alvy Edisona je paradoxně nejvíce podepsán jeho vyhazov ze základní školy a fakt, že jeho učení se ujala sama matka. Edison, podepsaný pod sedmnácti sty patentů, napsal ve svých pamětech: „Toho vynálezce stvořila matka. Byla tak autentická a tak si jistá mnou, že jsem bytostně cítil, že ji nemohu zklamat. Ne že nesmím, ale že se to nedá. Ať se mi totiž nedařilo cokoliv, ona pro mě nikdy neměla zlé slovo. A když jsem se postupem času potkával venku s kamarády, kteří v základní škole zůstali, měsíc po měsíci jsem vnímal stále větší náskok v mých vědomostech a dovednostech.“
Paní Nancy, kterou můžete spatřit na obrázku, bývala sama učitelkou, ale ze školství odešla. Vadilo jí, že se nemůže věnovat každému ze žáků individuálně, tedy přesně dle jeho konkrétních potřeb. U Thomase to najednou bylo možné. Thomasovo vzdělávání měla na starost jen ona sama.
Ředitel jejího syna vyloučil ze školy s tím, že je retardovaný. Ve skutečnosti se Thomas narodil za dramatických okolností a skoro hluchý. Učitelé se domnívali, že je neposlušný, když ve třídě nereagoval na jejich otázky. Ale on je jen neslyšel.
Thomas přišel na svět za sněhové bouře, navíc v brzkých ranních hodinách. Jeho rodiče neměli velký majetek, otec
byl příležitostným obchodníkem, a tak než se k rodící mamince dostala schopná pomoc, narodil se velmi slabý chlapec, o němž přivolaný lékař řekl, že nejspíš nepřežije.
„Má asi zánět mozku,“ řekl otci.
Ten se zeptal: „Co máme dělat?“
Lékař pokrčil rameny: „Nedá se dělat nic. Jenom čekat.”
Thomas byl sedmým, posledním dítětem Samuela a Nancy. Neléčený problém v mozku, ponechaný (podle doporučení lékaře) napospas času, jenom prohluboval sluchovou vadu. Rodiče, smíření s tím, že mají opravdu zaostalého syna, se ani nevzpírali ředitelově názoru a rozhodnutí. Nancy učila šestiletého Thomase sama doma. Věnovala se mu tak důkladně, že ještě před dvanáctým rokem měl přečtené celého Dickense a Shakespeara.
„Probudila ve mně zejména zájem. Touhu se zdokonalovat. To, že něco neumím, pro ni nebyla vada, ale výzva k cestě.
Podporovala mě v jakékoli snaze, chválila za každý pokrok. Dělalo mi to moc dobře. Zatímco si jiné děti hrály venku, já se dál doma učil.“
Touha po poznání ho dovedla i k laboratoři ve sklepě jejich domku, kde si míchal své první chemikálie a jedy.
Otec dal Thomasi také svou doušku. Vedl ho k obchodu. Malému svěřil balík novin, aby je roznášel po vlaku.
Když se Thomas ve vlaku nudil, experimentoval v koutku jednoho vagonu se svými nádobkami. Jednou mu vypadl z ruky fosfor a zapálil podlahu. Pamětníci vzpomínali, že vlak vjel do vsi jako hořící pochodeň, valil se z něj černý dým. Ani tehdy Thomas s pokusy neustal.
„Matka mě učila nacházet na všem to dobré. Stal jsem se tak imunním i vůči nadávkám. Nedal jsem si namluvit například to, že nedoslýchavost je můj hendikep. Uvědomil jsem si opak. Že mohu pracovat a po práci hluboce spát, aniž bych byl rušen vnějšími zvuky. V práci jsem tedy byl maximálně produktivní a po skončení práce ještě maximálně dobíjel baterie.“
„Selhání? No a? Hlavně co ses naučil?“
Thomas Alva Edison byl první, kdo v literatuře užil termín konstruktivní chyba. Popsal tím výchovný přístup matky.Přitom věděl, že provokuje. Že se chyba ve společnosti spojuje s pocitem destrukce.
Z kurzu...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům