Tomáši, co píšou?
„Že se jim totéž dělo v dětství a až díky mně si to po letech uvědomili. Že jdou o tom mluvit a řešit to. Do té doby to nechápali nebo se to snažili vytěsnit, neřešit, protože je to zátěž a trauma. I s odstupem času je těžké se tomu postavit. Ale lze to i anonymně. Vypsat se, mluvit. Každý si může najít svou cestu, ale nějakou musí. Jinak ho ta zkušenost bude ovlivňovat po celý život, ve vztazích, komunikaci, práci, poznávání sebe sama.“
Proč to oběti neřeší terapeuticky?
„Celospolečenským problémem je nedostupnost terapií. Myslím tím nedostupnost finanční, kdy obětem nikdo na terapie nepřispěje. To se snažím změnit spolkem, který jsem založil – Klubovnou naděje. Ale jde také o nedostupnost samotných terapeutů. Několik obětí mi napsalo, že nemohou terapeuta sehnat, a pokud ano, má čas nejdřív za půl roku.“
Jak se to celé přihodilo u Vás?
„Podmínky pro to se rodily už v osmi letech, kdy mi zemřela máma. Ale všechno se dělo až na střední škole. Nerozuměl jsem tomu, co mě potkává. Netušil jsem, že jde o sexuální zneužívání. Ostatně, i třídní učitelce jsem se svěřil s úplně jiným problémem. Všimla si, že jsem nesoustředěný a úzkostný. Bylo to zaviněné tím, že mi nejlepší kamarád, učitel, který mě zneužíval, zároveň zakazoval zamilovanost a chození s dívkou. Jen to domyslete: Byl jsem zaláskovaný a nejlepší kamarád mi to zakazoval. Buď on, či ona. Neměl jsem, komu bych se s tím svěřil, a velmi mě to trápilo, neuměl jsem si s tou situací poradit. Učitelka to vycítila a postupně se mě oklikou vyptávala, až jsme se dostali k otevření celého příběhu.“
Proč Vám nebylo zřejmé, že jde o sexuální zneužívání?
„Někdy máte tak rozostřené hranice, že tápete, co si k Vám lidé mohou dovolit, a co už ne. Zvláště když to jsou přátelé. Někdy se bojíte, že jste skutečně ten špatný. Navíc mě scházel blízký člověk prakticky už od šesti let, kdy máma vážně onemocněla. Byla pořád v nemocnici, téměř jsem ji nevídal, a když zemřela, táta tu ztrátu nesl těžce, uzavřel se do sebe. Mně bylo osm a hledal jsem cestu mezi lidi. V šesté třídě jsem objevil turistický oddíl, který měl klubovnu ve stejné základní škole, do níž jsem chodil. Vedl ho můj třídní učitel, kterého jsem znal ještě z dětských táborů. I ty vedl. Oddíl byl pro mě druhý domov, upnul jsem se na něj i na učitele, kompenzoval jsem si tím ztrátu mámy a vlastně svým způsobem i táty. S učitelem jsme se sblížili a byl to můj nejlepší kamarád. Je složité, když Vám na někom záleží a ten Vámi začne manipulovat. Hrozí Vám, že ho ztratíte jako přítele, tolik pro Vás znamená. Tehdy mě začal zneužívat. Trvalo to přes dva roky. Byl jsem plně v jeho moci, omotal si mě kolem prstu. Zneužíval mě tajně na oddílových výpravách, na výletech ve dvou, v bazénu základní školy i v klubovně, kde jsme spolu občas nocovali. Párkrát se to stalo u mě i u něj doma, kde jsme přespávali jako ,kamarádi‘. Měl jsem ho rád, svěřoval jsem se mu se vším, byl mým vzorem.“
I když Vám zakazoval chodit s dívkou?
„Nechtěl jsem být sám. Říkal, že je tím také zraněný. Pořádně jsem nevnímal svět ani sebe. Nevěděl jsem, co je správné. A když se můj cit rozhodl pro dívku, učitel ho zpochybnil. Všechno změnila až třídní učitelka, která toho muže znala. Rozeběhlo se dlouhé policejní vyšetřování a soudní líčení. Byl uznán vinným a na základě svědectví i znaleckých posudků odsouzen k podmíněnému trestu se zákazem mimoškolní činnosti a ambulantní léčbou. Skoro nikdo mi nevěřil. Vedení školy, učitelé, rodiče spolužáků a další se stavěli na stranu učitele a tvrdě po jeho boku bojovali proti mně. Už mu trest vypršel, čin si dal vymazat z trestního rejstříku a v současnosti opět učí mládež. Vinu stále popírá.“
I když Vám zakazoval chodit s dívkou?
„Nechtěl jsem být sám. Říkal, že je tím také zraněný. Pořádně jsem nevnímal svět ani sebe. Nevěděl jsem, co je správné. A když se můj cit rozhodl pro dívku, učitel ho zpochybnil. Všechno změnila až třídní učitelka, která toho muže znala. Rozeběhlo se dlouhé policejní vyšetřování a soudní líčení. Byl uznán vinným a na základě svědectví i znaleckých posudků odsouzen k podmíněnému trestu se zákazem mimoškolní činnosti a ambulantní léčbou. Skoro nikdo mi nevěřil. Vedení školy, učitelé, rodiče spolužáků a další se stavěli na stranu učitele a tvrdě po jeho boku bojovali proti mně. Už mu trest vypršel, čin si dal vymazat z trestního rejstříku a v současnosti opět učí mládež. Vinu stále popírá.“
Působilo na Vás terapeuticky i psaní knihy?
„Klubovna naděje je z poloviny přesný obraz mého příběhu. Je vylíčen do detailu. Obsahuje citace a dialogy mezi mnou a učitelem, včetně e-mailové komunikace, dopisů, fotografií, ilustrací. Druhá polovina knihy je osvětová. Nabízí vhledy a komentáře odborníků, terapeutů, psychologů nebo kriminalistů a advokátů. Pro všechny je sexuální zneužívání dětí palčivý problém. Nárůst počtu těchto případů od roku 2021 do dnešního dne činí dalších 65 procent, to je děsivé číslo.“
A to se bavíme jen o jednom problému – zneužívání.
„Přesně tak. Proto se chci věnovat i souvisejícím tématům, šikaně, manipulaci, vydírání, domácímu násilí a body-shamingu. Jednou chci otevřít vlastní terapeutickou kliniku, kde by docházelo k propojení těla a duše. Nemá-li totiž člověk zpracovaná traumata, ovlivňuje ho to v mnoha sférách života. Znám podnikatele, kteří něco z toho prožili a nevědí si rady. I kvůli tomu jim neklape byznys, nefungují jim vztahy. Rád bych našel i různé formy kulturních a benefičních akcí, spojil problematiku s hudbou, filmem, divadlem a šířil více prevenci. Jezdím na besedy do škol, vzdělávám rodiče dětí.“
Ovlivňuje Vás minulost i coby rodiče?
„Bylo pro mě náročné, ale důležité...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům